Z filmu Tobruk

Z filmu Tobruk | foto: Ibra Ibrahimovič

RECENZE: Tobruk očima Mirky Spáčilové: Epos? Ne, western pro vnímavé

  • 18
Je doslova a do písmene pravda, co napsal na internetu o Václavu Marhoulovi v jediné větě jeden z prvních diváků Tobruku: "Co slíbil, to natočil."

Ano, Tobruk nepředstavuje tradiční válečný velkofilm. Ale selanka to taky rozhodně není a tesání pomníků ctnostným hrdinům bez bázně a hany, to už vůbec ne. Tobruk se podobá spíše klasickému westernu pro vnímavého diváka, který se jeho náladě dokáže poddat od počátku, aniž by poposedával, kdy už se dočká pořádné „střílečky“.

z filmu Tobruk

Dočká se jí, a nejednou, nicméně o pyrotechnické efekty tady nejde. Od úvodních titulků, v nichž se propojí výrazná hudba s arabskými motivy a „déšť“ všudypřítomného písku, až do posledního obrazu platí, že Tobruku vládne především vysoká filmařina.

Málokdy se vidí třeba tak harmonická souhra kamery, zvuku a střihu; navenek se dá Tobruku vytknout jen obraz nočního vylodění, jehož triková součást uhodí do očí, ale díky noční, lehce snové stylizaci se dá přijmout. Slabiny Tobruku se vyskytují spíše v dramaturgii.

Vypravěčsky čistý, chronologicky budovaný příběh nezkouší žádné rafinované skoky v prostoru nebo čase. Začíná příjezdem nováčků do výcvikového tábora - a z party na korbě náklaďáku se okamžitě vydělí Petr Vaněk coby „Židák“, jak na něj pokřikují, silná osobnost ve slabém těle a výrazný herecký typ.

Výtečně míchá akci a patos, ale je dlouhý

. Výtečně míchá akci a patos, ale je dlouhý

Jak hodnotí Tobruk recenzent iDNES.cz Vojta Efler

Hledá se hrdina
Totéž platí pro jeho ústředního protivníka, velitelského skřeta s napoleonským komplexem v podání Roberta Nebřenského. Jiskry mezi nimi srší téměř mimovolně a jejich boxerský mač s antihollywoodským vyústěním je ještě rozdmýchá. Třetím, kdo rázněji vystoupí nad povšechnou partu uniforem, je Michal Novotný, jehož hrdina zůstává za všech okolností veselý, pozitivní, věcný - a hlavně obchodník.

Tahle trojka paradoxně zastiňuje hlavního hrdinu, jenž jako by do popředí ani moc nepatřil. Jan Meduna se mezi kolegy výrazově ztrácí: jeho mladičký dobrovolník sice ztělesňuje prototyp hodného slušného synka z lepší rodiny plného ideálů, leč prototyp lehce zaměnitelný i zapomenutelný.

Snad vyhlíží takříkajíc „jako ze života“, jenže pro kameru nemá to pravé silné charizma. Což Tobruku škodí o to více, že zejména v úvodu se člověk ve skrumáži postav hůř orientuje. Pomohlo by, kdyby se beztak dost komorně pojatý děj soustředil na ještě méně tváří a pro klíčového aktéra našel osobitějšího představitele.

Tobruk

70 %

ČR, 2008, 100 minut.

Režie a scénář: Václav Marhoul

Hrají: Jan Meduna, Petr Vaněk, Robert Nebřenský, Kryštof Rímský, Michal Novotný, Matěj Hádek.

Streamovací služby: Netflix, HBO Max (CZ zvuk)

Kinobox: 66 %

IMDb: 5.9

Zkrátka chybí „český Matthew Broderick“ - paralela se nabízí, neboť výcviková část Tobruku připomene právě půvabný americký film Biloxi Blues, v němž Broderick coby armádní novic okouší první šikanu i ženu. Druhou přísadu Tobruk záměrně vynechává, až na dvě scény v nevěstinci, „mazáckou“ a „panickou“, se tu herečky nezjeví a milostné zápletky neřeší. Naštěstí.

Zato na cvičišti či při vycházkových pitkách si film uchovává autentický cit včetně neuhlazeného jazyka; navíc má poměrně málo dialogů, a když už hrdinové mluví o zásadnějších věcech, činí tak zdrženlivě, bez přepjatosti. Žádné dopisy, vzpomínky ani podrobnější osudy: jako by pomyslný nebeský dalekohled zaostřil v roce 1941 na jeden maličký ostrůvek uprostřed pouště, chvíli ho sledoval a zase opustil.

Vyhrává sebeúcta
První hřmění a výbuchy ocení nejen milovník akce; působí totiž i jakousi děsivě výtvarnou krásou včetně černého dýmu nad bílými dunami. Přesto daleko tísnivěji účinkuje onen „westernový“ klid před bouří.

Všední úkony - praní prádla v loužičce vody, výpravu za slepičími vejci, koupání ve škopku, klidné spočinutí na latríně - provází svíravý, zneklidňující vítr, jenž v kombinaci s panoramatem pusté krajiny na obzoru vytváří atmosféru málem jako v Sedmi statečných.

Čekání na úder drtí víc než přímá vřava; nic se neděje - a člověk má pořád strach. Reakce na nečekaný masakr se pak zdají přirozené, i kdyby Tobruku nevynesly účelově vděčný obraz typu „ztracen v poušti“; sám pod hvězdami i sluncem, sám na světě uprostřed věčnosti a nekonečna.

Oslavný mramor ustupuje, v ohrožení se tu nejásá, dojde na antisemitismus, okrádání mrtvých i střílení zajatců. Jen dějový oblouk od odvahy přes selhání k nové důstojnosti je možná až trochu příliš blízko ideálu, byť podloženému skutky.

V paměti však utkví hlavně naléhavost v obrazech: ruce bílé od písku, když pohřbívají padlé, písečná bouře tříštící se o kameru či strašák s plynovou maskou. Westernová osudovost i napětí se vrátí i ve finále, kdy je klíčové trio odkázáno jen na sebe a v nouzi reaguje opět nikoli heroicky, nýbrž lidsky, neboť nečinnost je k nevydržení. V poslední scéně Tobruk beze slov dokládá, že není vítězů. Přežívá jedině sebeúcta. A třebaže film není dokonalý, stydět se za něj Marhoul určitě nemusí.