Poctu téměř osmi stovkám československých vojáků, kteří během 2. světové války bránili libyjský Tobruk, pojal režisér Václav Marhoul jako výsostně atmosférické dílo bez nikterak výrazné dějové linky.
Pokud tu existuje jakýsi nástin příběhu, pak jej reprezentují dva nováčci, kteří nejen že musí s ostatními snášet tiše tolerovanou šikanu svého velitele, ale jsou pár dnů po nástupu převeleni do "první linie".
V důsledku není tato zápletka moc podstatná. Film spíše vzdává hold kamarádství, odvaze a svým způsobem obhajuje i překročení hranice mezi odvahou a zbabělostí. Tedy ve stručnosti: obrazový pomník těm, před kterými je třeba hluboce smeknout.
Ticho před bouří
V první polovině filmu Marhoulův režisérský přístup funguje skvěle. Zkratky, s nimiž pracuje během úvodního vojenského drilu i při vycházkách vojáků za povyražením - s minimem hudby a téměř beze slov - zvládl na výbornou.
. Tobruk očima Mirky SpáčilovéEpos? Ne, western pro vnímavé |
I přesun jednotky do Tobruku a první útoky italských vojáků dokážou přikovat do sedadla. Marhoul totiž pracuje stylem "ticho před bouří". Na první pohled zdlouhavou pasáž, která zákonitě musí být něčím rozbita, ale nakonec doslova rozstřílí způsobem až neuvěřitelným.
Například dlouhé pomalé jízdy kamerou přes obzor s vojáky čekajícími nepřítele, známé z už zveřejněných ukázek, nebo okamžiky zdánlivé nudy jsou totiž utnuty tak, že by se podle nich mohli hororoví režiséři učit "lekačky".
Sympatická je také střídmost, s jakou Marhoul dávkuje scény zavánějící akcí či pyrotechnickými efekty nebo patosem. Upřímně, byť se jedná o válečné drama, na bojových scénách a plačících vojácích Tobruk nestojí.
U konce s dechem
Jenže ve chvíli, kdy to čeští vojáci poprvé "schytají" pořádně, filmu dochází dech. Režie rezignuje na nápady a snímek se zahlcuje stále tím samým, už minimálně jednou viděným, navíc podpořeným zbytečně dlouhou zápletkou dezerce.
. NEMOŽNÉ? NATOČENO!Václav Marhoul pracoval na Tobruku čtyři roky |
Do konce bohužel už Marhoul dech nenabere, byť se snaží celý příběh-nepříběh dotáhnout k jakémusi dramatickému závěru. Stále pracuje s atmosférou a nastaveným narušováním jinak celkem poklidného tempa, ale místo napětí se častěji dostavuje jen obyčejná nuda.
Absolutorium si zaslouží herci - nesluší se jmenovat, výteční jsou všichni. Dost možná, že jim dril, kterým museli projít už před natáčením a i během něj, pomohl stmelit se tak, aby působili opravdu jako parta kluků, kteří musí držet při sobě, aby přežili.
Díky nim tak skvěle vyznívají scény, kdy špačkují nad nepoživatelným jídlem, ošetřují zraněného kamaráda nebo se s chutí zasmějí jakémukoli vtipu - stejně jako diváci. V Tobruku totiž pro humor a nadsázku není moc místa. Kdykoli se ovšem objeví, působí jako živá voda.
Přes všechny výtky ale Tobruku nelze upřít nesporné devízy, s jakými před diváky předstupuje. Tedy opravdu poctivou moderní filmařinu, působivou kameru Vladimíra Smutného (s Marhoulem natočil už Mazaného Filipa) a výtečnou práci se zvukem a hudbou.
Připočtou-li se zmíněné herecké výkony a několik opravdu silných okamžiků s hutnou atmosférou, je Tobruk ve výsledku pozoruhodný film, který měl střihač utnout ve dvou třetinách.
Tobruk
válečné drama, ČR/SR 2008, 100 min., od 15 let, scénář a režie: Václav Marhoul, hrají: Kryštof Rímský, Michal Novotný, Matěj Hádek, Jan Meduna a další, premiéra 11. září 2008
Hodnocení iDNES.cz 70 %
