RECENZE: Další zbytečný český film. Ze snímku MY 2 crčí nuda

Letošní sbírka zbytečných českých filmů má nový přírůstek. Jmenuje se MY 2, do kin vstoupí ve čtvrtek a působí jako mix francouzské salonní školy se školním cvičením.

Bude něco shnilého v kinematografii české, když si kritik na projekci díla podpořeného Českou televizí a Státním fondem kinematografie poznamená „Zlaté Babovřesky“. Až k takové kacířské myšlence doženou některé prvky titulu MY 2, společného scenáristického díla spisovatelky Radky Denemarkové a režisérky Slobodanky Radun.

Říká si romantické drama, což přeloženo do běžné mluvy značí, že třicátnice provádí umělohmotnou sebeanalýzu slovníkem deníčku náctileté: „Nevím, co to provádím, nevím, kdo jsem, nemohu vymazat, že jsem žila ve lži, potřebuji se nadechnout.“ Zároveň se tváří i hýbe vždy dekorativně jako loutka, i když si jen maže rohlík máslem.

Na začátku uteče od manžela, který ji podvádí, ke svému homosexuálnímu kadeřníkovi, jehož skoro nezná; poté s hostitelem dlouze rozpráví, bloumá po Praze, řídí mu city i domácnost, aby ve finále zjistila, že sdílení vany a náklonnosti asi nestačí. Stačilo se zeptat.

Na hraně parodie

Vztah žen a gayů představuje zajímavý motiv, ale v pojetí filmu MY 2 z něj crčí papírová nuda proudem. Většina postav v sobě nosí méně života než mobily, které tu zastávají podobně klíčovou úlohu jako v loňské Rozkoši; oba filmy spojuje také Jana Plodková v hlavní roli a obrazová hra s neonovým tepem města, přecházející v manýru. Kráska v tmavých brýlích kráčející nocí za doprovodu tklivého songu, to už je klipové klišé desetiletí.

MY 2

30 %

Česko, 2014, 99 min

režie: Slobodanka Radun

hrají: Jana Plodková, Ondrej Nosálek, Adam Mišík, Luděk Sobota, Ondřej Malý, Jiří Vyorálek, Milena Steinmasslová, Ivan Lupták, Václav Havelka

Kinobox: 54 %

IMDb: 5.8

Nicméně právě kamera a střih zařizují snímku po deseti procentech výsledné známky coby malé ostrůvky profesionality uprostřed moře neobratnosti. Třetí desítku si připisuje Ondřej Nosálek, vzácný nositel zdravé přirozenosti, jehož projev se drží v bezpečné vzdálenosti od zjemnělých karikatur gayů.

Věcné výjevy soužití, do kterých herec vnáší kouzelný humor, kdykoli brání vlastní rituály před vetřelkyní, stojí z celého filmu nejvýše; Nosálek má dokonce nádherné okamžiky, kdy vypadá, jako by se dění kolem sám upřímně divil. Jenže pak dorazí Milena Steinmasslová a Luděk Sobota jako hrdinčini rodiče tvrdící dceři, že ji zeť, jehož milují, zbil v sebeobraně – a v tu chvíli drama znovu padá. Až k bezděčné parodii, která představuje typicky začátečnické riziko; od přepjaté rozervanosti k trapasu nezamýšleného smíchu bývá totiž velice blízko.