RECENZE: Život podle Václava Havla je sváteční sestřih čistě na vývoz

Po slavnostní pražské premiéře v předvečer výročí Listopadu a vysílání na evropské televizi arte přichází dokument Život podle Václava Havla i do kin.

Bubnuje si na sudy; střih; jde do amerického Kongresu. Nejprostší kontrast osudu muže, jenž se z disidenta stal prezidentem, otevírá dokument Andrey Sedláčkové Život podle Václava Havla. Film, který jednu svou velikou výhodu musel vykoupit spoustou „repríz“.

Václava Havla urazila, zvala ho neúspěšně k tanci. A točila jeho život

Režisérka totiž zásadně zamítla „mluvící hlavy“, tedy obehranou metodu, kdy slavní vzpomínají na slavné. To je obrovská úleva a deset procent navíc. Ovšem daň, kterou za svou volbu platí, se také nedá přehlédnout. Film vlastně netočila, pouze sestřihala z více či méně známých podkladů a opatřila vlastním, osobně laděným komentářem.

Jenže právě komentář balancuje mezi soukromým vyznáním typu „změnil i můj život“ a slovníkovými obraty „synek z buržoazní rodiny“, „východisko z krize hledá v manuální práci“ či „odstřihuje se od měšťáckého způsobu života“. Paradoxně jazyk filmového portrétu vůdce Listopadu připomíná mluvu předlistopadového školství.

Silnější obrazová součást zase čerpá ze záznamů již viděných; vděčnou výjimku tvoří rodinný archiv Havlových s obrazy dětských her, byť i tam film přidal fráze „byl jiný než ostatní děti; vždy bude jiný“.

Jako když zhasne svíčka

Půvab mají všechna Havlova „poprvé“: první básně, první výslech, první hry včetně zahraničních inscenací, první cesta do Států za éry hippies, odkud přijel „obohacen o novou dimenzi svobody“. Nicméně objevná fakta chybějí, hraje se přehledný úhledný životopis, kde občas zasvítí archivní perlička či autorčin postřeh – „v knírku mi připadá jako jeden ze Tří mušketýrů“, jinak se však drží uctivé noty. Což je znát hlavně při líčení Havlových milenek, vždy zběžně pár slovy s dodatkem „manželka Olga to akceptuje“.

Život podle Václava Havla

60 %

Česko, 2015, 70 min

režie: Andrea Sedláčková

hrají: Václav Havel (a.z.)

Domácí divák si tedy spíše osvěží silné okamžiky z dokumentů jiných tvůrců, od hravého Občan Havel přikuluje po vzpomínku sestry boromejky na jeho poslední vydechnutí, „jako když zhasne svíčka“.

Naštěstí však v zručném střihu dodává sám jeho aktér hlavně humor, ať právě „stydlivě zamilován“, žertující o strážném objektu StB „to nestavěl Corbusier, spíš Orwell“ nebo ujišťující, že není „dobráček, ale paličák“. Oživlý Havel tak dává zapomenout, že film o něm vznikl spíš pro zahraničí, kde fakta neznají, pro školy a k svátečním výročím.