RECENZE: Langmajer, Babišová a ostrov, tři opory Minuty věčnosti

Po romantických komediích Bábovky, Po čem muži touží a Pohádky pro Emu změnil režisér Rudolf Havlík žánr. V thrilleru Minuta věčnosti poslal Jiřího Langmajera a Martinu Babišovou coby otce a dceru na Island.

Přesněji řečeno thriller slibuje sám režisér, ve skutečnosti jde spíše o psychodrama pro dva herce v divočině, přičemž boj o přežití se netýká vnějšího ohrožení.

Langmajer coby špičkový kardiochirurg operuje vlastní jedenadvacetileté dceři čili Babišové srdeční vadu, načež společně vyrazí na Island, kde si konečně vyjasní svůj vztah narušený poté, co otec dívčinu matku opustil. Současně však visí ve vzduchu varování, že pacientka nemusí být zcela v pořádku.

Což je první a hned dost zásadní zádrhel: jestliže lékař rozvernou studentku s lehce pubertálním chováním neustále napomíná, že by se měla ještě šetřit, proč ji bral na tak náročnou túru daleko od civilizace?

Popovídat si přece mohli i na bezpečnější procházce v Brdech – ale vodopády, polární záře, ledové kry a horké prameny jsou samozřejmě efektnější, nemluvě o faktu, že za covidových omezení byl severský ostrov pro natáčení mimořádně bezpečným místem. Až se vnucuje dojem, že nejprve se ocitl ve hře Island a teprve pro něj se pak hledal příběh.

Ledová krajina, jež svým asepticky sterilním chladem připomíná úvodní operaci snímanou jakoby v přímém přenosu, dovede vykouzlit tíseň – Žijou tady medvědi? – i kouzlo turistické pohlednice se zapadajícím sluncem v klipovém provedení. 

S jedinečností scenerií o to více kontrastují rozhovory dvojice, modelové, až banální, počínaje vyzvídáním, zda otec nechtěl raději syna, a konče vyznáním, jak dívka rozchodem rodičů trpěla – Nechci peníze, chci, abyste byli zase spolu.

Minuta věčnosti

55 %

Režie Rudolf Havlík, hrají Jiří Langmajer, Martina Babišová

Streamovací služby: Netflix

Kinobox: 47 %

Člověk se tedy kochá přírodou a čeká na tušený úder. Po něm je ovšem vystaven druhému zádrhelu, totiž konstrukční vyumělkovanosti. Lékař vede samomluvu, hádá se sám se sebou, vrací se k vypjatým okamžikům dceřiny operace a současně ponechává bez odpovědi, kde končí realita a začínají jeho představy. Což není zrovna férové zacházení s divákem.

Nicméně vcelku přirozená důvěrnost obou herců, kamera Václava Tlapáka dávkující pozornost mezi ně a krajinu i Havlíkova snaha vykročit z dosavadní žánrové smyčky dají nakonec dohromady lehce nadprůměrný výsledek.