RECENZE Královna Alžběta: Zlatý věk : Jak Alžběta milovala Sandokana

Historické drama Královna Alžběta: Zlatý věk navazuje na snímek z roku 1998 Královna Alžběta, jenž vyhrál Oscara za masky.

Ale ač „dvojku“ přivedl na svět téměř stejný tým, kvalitativně spadla o hodně níž – s výjimkou Cate Blanchettové v titulní roli.

Královna Alžběta: Zlatý věk

40 %

VB, 114 minut

režie: Shekhar Kapur,

hrají: Cate Blanchettová, Clive Owen, Geoffrey Rush,

První díl s podtitulem Panenská královna sledoval vstup Alžběty na anglický trůn, druhý líčí vrchol éry protestantské panovnice, která vadila katolické Evropě v čele se španělským Filipem II. i domácím katolíkům, podporovaným skotskou Marií Stuartovnou.

Navíc Alžběta od svého rádce alias Geoffreyho Rushe věčně slyší, že by měla mít dědice, leč sličný mořeplavec Raleigh čili Clive Owen nepřipadá jako manžel v úvahu. Královna o něj vede marný boj s mladší kráskou a spolu s ním bitvu proti španělským lodím.

Zhrzená kočička
Takto ledabyle shrnut působí příběh jako slohové cvičení, jenže přesně tak film vypadá. Zprvu slibně, dokud skvělá Blanchettová vládne dvoru pevnou rukou a jedovatým jazykem, poté unyle, když královnin vztah s Raleighem nabere operetní styl Sandokana, a nakonec směšně, neboť na chatrném půdorysu válečné akce počne režisér Shekhar Kapur budovat rádobyumění.

Blanchettová je vším, nač se dá spolehnout. S dámami vtipkuje, muže peskuje, protivníky nešetří a jen o samotě si dovolí letmou slabost, pochybnost o své vladařské síle i ženské přitažlivosti.

Pozvedne-li zle hlas, jde z ní strach. Ovšem devadesát procent raněné pýchy jí scénář předepisuje v milostném trojúhelníku na staré téma, kterak se zamilovaná kočička mění ve zhrzenou saň.

Owenův hrdina vstoupí na scénu svižně a důvtipně, coby ošlehaný „politický pirát“ probouzející romantické touhy, vedle nějž beztak už sinalí fanatici chystající atentát ještě vyblednou, leč pak už je odsouzen jen k barvotiskovým výlevům a salonním tancům mezi dvěma vejci.

Což je horší ortel než nesnesitelně zpomalovaná poprava Stuartovny, v níž režisér popustil uzdu artistní manýře.

Žánr filmu se vůbec otřel o každý roh. Alžbětini fraškovití nápadníci jako by vypadli z klasické české pohádky, zákulisní intriky zase z Angeliky.

Ani obsah, ani forma nepřinášejí nic nového, jen řinčení řetězů, řev z mučíren, dvorské rejdy, zradu za zradou a velká slova – život, duše, smrt, služba, slitování.

K tomu se v závěru přidává veškerá lyrická veteš filmové řeči: záclony ve větru, bosé nohy v trávě, rudý obzor nad vlnami.

Kdo čeká na válečnou vřavu, zjistí, že všelidovou mobilizaci natočil líp už Otakar Vávra a kašírovanou námořní bitvu s radami typu „Nezapomeň včas vyskočit“ snad režisér okoukl v raném Mosfilmu; o přilepeném dovětku smíření bude milosrdnější pomlčet.

Zklamání je o to větší, že monarchie na britský způsob dosud skýtala záruku. Stačí zmínit Královnu, film o sváru zdrženlivé tradice a senzacechtivé masy kolem smrti princezny Diany.

Ovšem vedle něj se Královna Alžběta II vyjímá jako pouťový náhrdelník s falešnými kameny vedle prostého prstenu z ryzího zlata.