RECENZE: Habermannův mlýn je jen slušné řemeslo a scenáristický prefabrikát

Novinka režiséra Juraje Herze Habermannův mlýn měla mít podle původních prohlášení kontroverzních obsah, poválečné zabíjení Němců Čechy. Má ale bohužel tuctový obal.

Za to, že čerstvá novinka Habermannův mlýn působí jako repríza, nemůže ani tak režisér Juraj Herz, jako spíš typická česko- německá či přesněji německo- česká koprodukce. Tak jako u řady společných pohádek totiž zmizela osobitost a zůstal řemeslnický kompromis.

Habermannův mlýn

60 %

ČR-Něm.-Rak., 104 min.

režie Juraj Herz,

hrají Mark Waschke, Hannah Herzsprungová, Karel Roden, Andrej Hryc, Oldřich Kaiser

Kinobox: 76 %

IMDb: 7.0

Není to vyloženě špatný film. Doplácí však i na to, že příběh už je známý z knihy a dokumentu. Mlynář Habermann, jenž i za války pomáhal českým sousedům ze Sudet, se po osvobození stal obětí msty. Ve filmu se Němcům vzpírá, nicméně neřešitelné dilema mu vynese punc zrádce, což stačí vrahům prahnoucím po jeho majetku.

Po koncentráku odsun

Přesně tak, jak se shrne slovy, snímek „kauzu Habermann“ také ilustruje. Hned v úvodu, ještě před krvavými titulky nechává průchod davové brutalitě vítězů vůči poraženým, vesměs ženám a dětem – včetně výkřiku „Tam je ta děvka“ na adresu Habermannovy židovské manželky, kterou po koncentračním táboru čeká odsun.

Zkratka absurdní doby se už tady střetá s tvarem připomínajícím německý seriál se špatným českým dabingem; tím víc se pak nádech televizního vypravěčství vnucuje, když sága skočí zpátky do roku 1937 k svatbě Habermannových a prodírá se popisy a vysvětlivkami přes následující těžká léta znovu až ke scéně poválečného lynče.

Habermannovy představují Mark Waschke a Hannah Herzsprungová, oba úhlední, pohlední a hluboce nezajímaví; naštěstí mlynářova českého přítele hraje Karel Roden, opět široko daleko nejlepší a nejúspornější aktér – jako by utekl z westernu do Doktora z hor. Vyčnívá ze seriálové patiny, již násobí příšerné postsynchrony i knižní jazyk zejména politicky zbarvených debat.

Se vpádem Němců získá plátno na dramatičnosti, nicméně divák se stále potýká s pocitem, že to všechno už někdy viděl, od českých převlékačů kabátů přes dramatickou hudbu s křikem Los, los! až po mladé hitlerovské nadšence včetně mlynářova bratra. Navíc mu vrtá hlavou, co ošidila dramaturgie: proč ke svému fanatickému švagrovi paní Habermannová tak přilne, jak to, že nikdy neviděla vlastní rodný list, a kde se ke škodě filmu na dlouhý čas skrývá Rodenova postava.

Jestliže manželé Habermannovi zosobňují andělské dobro, německý důstojník v podání Bena Beckera vyzařuje krystalické zlo; silné, leč ne tak kouzelně rafinované jako Christoph Waltz v Hanebných panchartech. Povšechné charakteristiky musí postačit i menším postavám včetně odbojářských, Jana Hrušínského vehnaly už zase do věčné úlisně zákeřné škatulky, nicméně herci pořád ještě ční nad svými matnějšími kolegyněmi.

Bez medvídka to nejde

Vesměs obvyklé žánrové postupy povýší dvakrát nápaditější motiv: krádež raněného z lazaretu, byť židovské děti ve vedlejším vlaku představují opětovné klišé stejně jako fotografie či medvídek, a osudová náhoda, kdy po jednom zabití musí nedobrovolně přijít i druhé – bohužel na tu nosnou chvíli dojde až po více než hodině. Ve finále se vynoří ještě ruské dobračisko, zatímco mezi Němci i Čechy nabobtná šablona jednoduchých padouchů, a spirála se uzavře ve výchozím bodu, opět s rušivým „dabingovým“ komparzem.

Hodnotící známka filmu střídavě kolísá mezi padesáti a šedesáti procenty. Zaokrouhlit ji nahoru se sluší i proto, že Habermannův mlýn převyšuje Herzovu předešlou Tmu, ale hlavně s vědomím, že z jedenácté verze scénáře bůhvíkolika českých i německých autorů už mohl vzniknout jen prefabrikát a ním se nedá podniknout víc než slušné řemeslo.