RECENZE: Dědictví po dvaadvaceti letech aneb Kurva už nestačí

Bolek Polívka se navrací k roli milionáře v rádiovce v pokračování legendárního Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Jenže novému filmu, který má ve středu premiéru, chybí téma, vtip i drzost.

Na legendy se nemá sahat, dokonce ani na takové, které se rodily zvolna a nečekaně. V roce 1992, kdy měli Černí baroni návštěvnost půldruhého milionu, přišlo na Dědictví aneb Kurvahošigutntág osm set tisíc diváků; ani kritika tehdy nad lidovou komedií Bolka Polívky a Věry Chytilové nejásala. Jenže postupem času a televizních repríz se sázka na buranství měnila v očích nové generace v jeho milou oslavu a snímek v druh kultu, jejž bylo záhodno nechat spát na vavřínech.

Sólo pro vrtulník

Bohužel se vzkřísil. Druhý díl Dědictví aneb Kurva se neříká, který po dnešní premiéře vstoupí do kin, už nemohla režírovat Chytilová, čímž přišel o dávku byť nevybíravé, ale oživující drzosti. I na scénář zůstal Polívka sám a z režie Roberta Sedláčka se viditelně vyděluje pouze otazník, proč se pouštěl do poetiky, s níž si neví rady.

Hlavně však režisér, pokud už to nevidí dramaturg či producent, by měl poznat to hlavní: že film nemá téma. Obsahuje sice osobní a jímavý stesk, jenž propojuje herce Polívku s jeho postavou v symbol hořce zmoudřelého Dona Quijota loučícího se s životem, který miloval. Ale jen z oparu nostalgie se film neuplete, pokud nemá co vyprávět.

A to "dvojka" Dědictví nemá. Hrdina zestárl, ovdověl, ze smutku začal znovu pít a z pití zas tropí hlouposti, posléze se léčí. Zlosyni, kteří ho chtějí obrat, pocházejí z právnických kruhů nebo ze showbyznysu, společně pak ze skladu komunální satiry.

Totéž platí o kulisách: buď se hraje snobský golf u potěmkinovského zámku, nebo se zpívá mezi klasy v krojích u vína a cimbálu. Oba světy propojují "kochající se" letecké záběry z vrtulníku, jenž se v téhle jízdě králů vesničkou střediskovou vyskytuje častěji než v americkém válečném dramatu.

Samá voda, samá vata

To nejzajímavější poskytuje Dědictví 2 mimoděk: zajímavou "študýrku" škály trapnosti od záměrné po nechtěnou. Polívka umí tu první, když jeho rek v rozmáchle opileckém sebeklamu přivádí své okolí k pocitu studu. Trapno nezamýšlené vyrábí většina ostatních, leč strojené natáčení filmu ve filmu, sedánky s Gottem "Zestárli jsme, Karle" i hru na StarDance poráží v téhle disciplíně deklamace Dagmar Havlové coby hrdinovy mrtvé družky, kterou scénář nutí zjevovat se káravě ze záhrobí.

Dědictví aneb Kurva se neříká

35 %

ČR, 2014, 106 minut

režie: Robert Sedláček

hrají: Bolek Polívka, Arnošt Goldflam, Miroslav Donutil, Ivana Chýlková, Dagmar Veškrnová-Havlová

Kinobox: 33 %

IMDb: 3.9

Jinak samá voda, samá vata, samý sponzorský výrobek. Vypravěčská hlušina je až vtipuvzdorná, takže se uchyluje k legráckám s viagrou. Utkví dva hravé okamžiky, westernová střelba na děti, pohled na policii ze sedla koně.

A jinak už jen pocit umocněný závěrečnou písní - lidsky lze plně chápat Polívku, že chtěl zachytit vše a všechny, co má rád, ale profesně to nestačí. Stejně jako kdysi tak troufalé, dnes už bezzubé slovo kurva v názvu.