RECENZE: 2Bobule. Vinařská bioidyla občas rozesměje, bez křeče to však nejde

Takovou inspiraci měli tvůrci "dvojky" filmového hitu Bobule přímo před očima a nevyužili ji. Přitom stačilo přiučit se od vinařů, kteří filmový štáb hostili, a věnovat alchymii filmového řemesla alespoň takovou péči, jakou oni věnují svým hroznům. Možná by se pak 2Bobule blížily víc kýženému vínu, než jen průměrnému jablečňáku.

Takhle vypadá vesnická idyla v podání mladých tvůrců: záběr z filmu 2 Bobule. | foto: Bioscop

Abychom byli spravedliví: snímku režiséra Vlada Lanného se nedá upřít snaha odlišit se od bobulové "jedničky". Zatímco ta se utápěla v letní romantice, 2Bobule jsou od začátku akčnější a také komediálnější.

A proč ne: svěží rozjezd s akčními miniskeči a ženichem na útěku funguje jako více méně příjemný šok a i ve zbytku filmu narazíme na řadu míst, u nichž se lze pousmát i bez křeče (namátkou škvarky coby moravské müsli či Hádkovy hlášky typu "Vy jste orgán, pane policajt.")

Naneštěstí humor 2Bobulí je hlavně trapně pitvořivý a když už budí smích, tak nechtěný: ať už jsou to pokusy o parodování mafiánských komedií nebo jen bodré vesnické figurkaření.

Družstevní humor

Jiří Krampol s Janou Švandovou zvládají role urputných rodičů statečně, "fotr-lotr" á la Robert De Niro je ovšem pro 2Bobule příliš nedostižnou metou.

2Bobule

Česko, 2009, 94 min.

Režie: Vlad Lanné. Scénář: Tomáš Holeček. Kamera: Klaus Fuxjäger.

Hrají: Kryštof Hádek, Tereza Voříšková, Lukáš Langmajer, Lubomír Lipský, Jiří Krampol, Jana Švandová, Miroslav Táborský, Václav Postránecký, Jiří Korn.

Hodnocení­: 40 %

A karikatura nepostradatelné černé ovce vesnice, hrabivého vinařského záškodníka v podání Miroslava Táborského, který bílé víno mění v červené za pomoci barvícího prášku, je tak klopotná a schematická, že nás maně vrátí do "družstevních" komedií 50. let.

Táborský se tak může rozkrájet, ale až na pár manželských vtípků na téma stan-vaření-Chorvatsko nemají on ani jeho herecká partnerka co prodat. Proč? Scenárista jim to neumožnil.

Obsah versus forma

Scénář jako takový je vůbec tou největší slabinou jinak příjemně neambiciózního, a přitom fotogenického snímku. Jestli režisér Vlad Lanné něco skvěle ovládá, pak je to čarování s letní atmosférou, kterou navíc umocňuje vydařená hudba Richarda Krajča.

Šílené jízdy vinicemi jsou stejně opojné a nakažlivě pohodové, jako bezprostřední herectví ústřední dvojice, Kryštofa Hádka a Terezy Voříškové.

Ostatně způsob, jakým se Hádek dokáže "pomilovat" s hrozny a ještě si při tom jen tak mimochodem střihnout přednášku o výrobě slámového vína, by hravě mohl konkurovat Giammattiho vinařskému básnění z kultovní Bokovky.

Achillova pata - scénář

Jinými slovy forma funguje, ale ve chvíli, kdy dojde na obsah, nastává problém. Šikovný režisér se totiž musel popasovat se scénářem, který napsal když ne netalentovaný, tak alespoň "nevypsaný" autor.

Tomáši Holečkovi by docela šly hlášky a pokud jde o mladou generaci postav, pak i běžné "denní" dialogy. Jakmile ale dojde na žánrové rádobyhříčky, přichází propad o dvě patra níž. (O struktuře děje, respektive její absenci, nemluvě.)

Zatímco "bioveget" ústřední dvojice na polorozpadlé farmě se sušeným vínem pod střechou a rebelem Lukášem Langmajerem za zády má své nepopiratelné kouzlo (pravda pod podmínkou, že si zakážeme otázku, jestli by vůbec člověk pod dvacet dokázal žít jen z vášně pro révu a obětavé lásky), mafiánská zápletka s rodiči, kteří se vydají lapit a zabít, respektive oženit otce svého budoucího vnuka, skřípe a spolu s dalšími se zamotá až příliš okatě.

K tomu přidejme Jiřího Korna v roli "legračního zabijáka" (s muzikálovou dikcí), kýčovitý závěr ve vodě a - co je úplně nejhorší - "poetická" intermezza Lubomíra Lipského coby ducha moudrého dědečka, který se "kusturicovsky" zjevuje svému následovníkovi, a máme šlichtu, která má k jiskřivému vínku hodně daleko. Tak snad do třetice všeho dobrého?