Slovensko-české drama, jímž autorsky i režijně debutují Lucia Klein Svoboda a Petr Klein Svoboda, má zjevnou ctižádost sociálně-kritické obžaloby, ovšem svým urputným naturalismem ji shazuje. Nejen diváky „do patnácti let“ totiž dokáže znechutit takřka čtvrthodinovou pasáží názorného brutálního znásilňování, k níž příběh jedné ztráty iluzí dotváří spíše jen alibistický obal.
Fotogalerie |
Osmnáctiletá hrdinka, kterou hraje Dominika Zeleníková, je nekorunovanou královnou krásy i parketu v dětském domově, který na prahu dospělosti opouští. Za sebou nechává typické holčičí důvěrnosti jako z internátních Housat, před sebou má vidinu sladkého života se svým milým ve stylu Lásek jedné plavovlásky. Ovšem svého vyvoleného najde ve špinavém pražském pelechu mezi bandou feťáků. Což dohromady s epizodním výletem za ztrhanou matkou vytvoří takřka hodinový prolog oddalující okamžik, kdy dvojici dojdou peníze a princ svou lásku prodá k prostituci.
Ne že by Pírko bylo natočeno špatně, ostatně kameraman Asen Šopov dovede z mála udělat podívanou, ale obrazy všeobecného zmaru, zaplivaných hospod, mrazivých brlohů a odpudivých zoufalců bez perspektivy neobsahují nic nového, objevného ani provokativního.
Bludička v síti
Vyskytují se napříč nezávislou scénou ve stereotypní podobě, která už přestává účinkovat, včetně žoviálních gangsterských týpků s cizím přízvukem, kteří do svých záludných sítí stahují ubohé nevědomé bludičky velkoměsta.
Tak si tvůrci sdělení Pírka zřejmě představovali. Ovšem navzdory hereččině přirozenému projevu a pochopitelné zaslepenosti její zamilované hrdinky nelze uvěřit zrovna chovance ústavu naivitu školačky, s níž se vydává do velkého světa.
Jestliže dívka veškeré varovné znaky kolem sebe přehlíží, ba dokonce se mezi vyděděnci docela baví, zbavuje se dávky divácké příchylnosti, jejíž zbytek pak spláchne mohutná vlna nejhrubšího sexu, znásilňování, bití, trýznění.
PirkoČesko / Slovensko, 2015, 90 min Režie: Lucia Klein Svoboda, Petr Klein Svoboda Scénář: Lucia Klein Svoboda Hrají: Bolek Polívka, Dominika Zeleníková, Martin Finger, Jan Plouhar Hodnocení: 50 % |
V doslovné bezúčelné surovosti si Pírko vyloženě libuje, nadto se ještě pokouší ji prokládat blouznivými přeludy a výtvarnými symboly, jako by „umělecké“ ornamenty měly nekonečnou přehlídku bezvýchodného hnusu ospravedlnit.
Dovětek osudů je již překotný, epizodní postava Bolka Polívky tu působí dost nahodile, a třebaže v nahých výjevech ze sprchy spotřebovala produkce hektolitry očistné vody, skutečná katarze se nedostavuje. I když je při udílení známky nutno vzít v potaz, že na prvotinu si Pírko nepočíná vyloženě neobratně a že happy end, který pro své ztracené duše vymyslí, je skutečně nevšední, neřkuli bizarní.
