Klasická jednota místa, času a děje má pořád navrch, pokud se s ní dovede zacházet. Což režisér Okupace umí, navíc jistá omezení komorní historky zahalil do panoptikální teatrálnosti, která k omšelému prostředí maloměstského divadelního baru za normalizace sedí.
Právě tu dohráli pro pár lidí Reportáž psanou na oprátce: tak šmírácky, až zatrne, jestli si topornost herci neodnesou i mimo jeviště. Naštěstí u sklenky už jsou zas od Martina Pechláta po Cyrila Dobrého skvělí; rezignovaní, zcyničtělí, zahořklí. Pouze dychtivá studentka v podání Antonie Formanové má ještě iluze – do chvíle, než sem zabloudí opilý ruský voják a začne se lámat chléb.
 |
Alexej Gorbunov odevzdanou náladu zmaru vskutku rozsvítí, s pistolí terorizuje „Do dna!“ a „Svlékat!“, než se role obrátí a divadelníci s pomocí esesáckých kostýmů rozjedou neméně krutou vlastní hru, v níž se nakonec takříkajíc utrhne i představitel Julia Fučíka.
Vyprávění ponořené do přízračného pološera díkybohu nezapomíná ani na thrillerové prvky, ani na šibeniční humor, reprezentovaný třeba kouzelnou opileckou etudou coby obranným manévrem při návštěvě ruské pátrací hlídky.
Jinak by totiž dramatickou vypjatost příběhu odvozeného z letité okupační legendy změkčovala notná dávka moralizování, podezírání, vymezování, kádrování, obhajování, vyhrožování, obviňování, vyčítání, co kdo komu podepsal.
Zkrátka sbírka tradičních konverzačních pomůcek při prověrce pevnosti charakterů v krajní situaci, byť s tušeným vyústěním ve smutnou, příslovečně českou, respektive švejkovskou bramboračku.
Nicméně než k ní Okupace doputuje, nadechne se ještě k vrcholné scéně velkohubého plakátového odboje pod heslem „Škoda, že jsme se nikdy nebránili“, jenž se ve stylizaci přepjatého uměleckého patosu posilněného spoustou vodky jeví ještě obludnější a ubožejší než předchozí, lidsky přirozený strach.
OkupaceRežie Michal Nohejl, hrají Martin Pechlát, Cyril Dobrý, Antonie Formanová, Tomáš Jeřábek, Otakar Brousek ml., Pavel Neškudla, Alexej Gorbunov Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk) Kinobox: 65 % |
Její sílu sice trochu oslabují ornamentální obrazové symboly, které navíc připomínají, že ne vždy se tvůrcům dokonale daří práce se světlem. Dramaturgicky by se také dalo ubrat na moralitě všude tam, kde pracuje se šablonami typu chráněný synáček vlivného tatínka.
To všechno však nikterak nesnižuje hodnotu překvapivě vyrovnané prvotiny, která si úspěšně troufla na nepříliš příjemnou studii národní povahy.
Rozhodně by neměla zapadnout, třebaže v kinech to Okupace nebude mít lehké. V přesilovce spotřebitelsky vděčných romantických komedií totiž potřebuje stále vzácnější typ publika, jaký hrdina jednoho amerického filmu trefně pojmenoval „cílová skupina lidí s mozkem“.
