Strážci Galaxie: Volume 3 (80 %)
Osmdesát procent si mezi filmy, které letos prošly českými kiny, vysloužily jen dva. Jedním je třetí díl populárních Strážců galaxie. „Režisér James Gunn se loučí s týmem Strážců Galaxie a pálí všemi dostupnými zbraněmi. Nabušenými akčními scénami počínaje, přes skvěle vybraný hudební doprovod, až po emocionálně vypjaté scény, při nichž citlivější povahy budou mít co dělat,“ pochvaluje si v recenzi Jindřich Göth.
„Měl-li kdo při sledování předcházejících dvou filmů pocit, že toho o něm vlastně moc neví, po tomto snímku už na něj bude nahlížet novou optikou. Tak dokonale nadávkovanou a postupně vygradovanou emocionální jízdu by Jamesi Gunnovi mohl závidět i Pixar. O plochých generických marvelovkách z poslední doby ani nemluvě,“ píše recenzent dále a dodává, že podle jeho názoru se jedná o nejlepší počin Marvel Cinematic Universe od filmu Spider-Man: Bez domova.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvAž po Novém roce se do českých kin dostal loňský hit a jeden z oscarových aspirantů Víly z Inisherinu. Tedy, podle Mirky Spáčilové, „krutě zábavné mikrodrama z odlehlého ostrova u pobřeží Irska, kam z pevniny doléhají jen ozvuky výbuchů občanského konfliktu“.
„Tady se řeší docela jiné války. Třeba co rozdělilo celoživotní přátele, které hrají Colin Farrell a Brendan Gleeson. Společně jiskřili již v gangsterce V Bruggách, filmové prvotině stejného režiséra, dramatika Martina McDonagha,“ píše recenzentka a dodává, že „ sledovat je totiž znamená vyloženě labužnický požitek“.
„Nádherně znejistělý Farrellův hrdina je jak činorodým hybatelem, tak trpným objektem vtipných situací, do nichž vstupují i další groteskní figurky, od faráře s osobitou metodou zpovědi přes policistu se sadistickými sklony či stařenu stylizovanou do prorocké smrtky až po dojemného obecního prosťáčka,“ láká ještě Spáčilová na film, který si i přes slibných devět nominací z letošního udílení Oscarů nakonec neodnesl jedinou sošku.
Jeden z nejúspěšnějších a zcela jistě i nejpropagovanějších filmů letošního roku zůstává v našich recenzích až na pomyslené třetí příčce. Navíc sdílené, jak se dozvíte dále. „Barbie je letní komedie, v níž oživlá panenka prožívá krizi identity a přemýšlí o smrti. Nic podobného tady dlouho nebylo. A nejspíš také nebude,“ píše v úvodu své recenze Jindřich Göth.
„Barbie kříží několik žánrů, utahuje si sama ze sebe, v průběhu děje se několikrát obrací k divákovi s komentářem například k obsazení titulní role. Je vším možným, jen ne pohádkou pro holčičky. Těm budou rodiče v sále jen těžko vysvětlovat, kdo je Stephen Malkmus, Lou Reed nebo The Fall, o nichž jeden z Kenů vypráví Barbie,“ pokračuje dále. „Na základní dějovou kostru navěsili tvůrc) mnoho podnětů k přemýšlení a opentlili ji perlivými dialogy a situačními gagy. A je jen na divákovi, jak si to celé přebere a co si ze snímku vezme. Gerwigová a Baumbach si berou na paškál genderové stereotypy, matriarchát a patriarchát, kult krásy a dokonalosti, v jehož rámci je vše divné a výjimečné uklizeno do ústraní,“ shrnuje Göth.
Stejně vysoké hodnocení jako Barbie si vysloužil i další letošní letní hit Oppenheimer. Tedy zcela odlišný snímek Christophera Nolana, který se srovnávání s Barbie dočkal trochu neprávem jen proto, že filmy vstupovaly do kin ve stejném týdnu. „Nejít v tříhodinové stopáži do nitra hlavního hrdiny se zdá jako hřích. Přesto zůstává očekávaný film Oppenheimer, v němž režisér Christopher Nolan vypráví o otci atomové bomby, jedinečným zážitkem, na který se vyplatí vyrazit do kina,“ píše v recenzi Tomáš Šťástka.
Oppenheimer může někoho odradit délkou. „U snímku, kde většinu času tvoří dialogy mezi postavami a kde se divák jen těžko stihne zorientovat ve výčtu všech vědců a dalších účastníků bájného projektu Manhattan, se tři hodiny mohou zdát jako smrtící. Díky fascinujícímu střihu, tepající hudbě, kameře a vůbec Nolanově tradiční vysoké filmařině však nuda a úporné sledování hodinek rozhodně nehrozí,“ uvádíme v textu dále. „Nolan totiž do bezstarostných komiksových časů (které kdysi sám částečně pomohl etablovat) konečně přináší velkofilm, kde divák musí dávat pozor a používat hlavu. Formát IMAX navíc dělá z Oppenheimera jedinečný zážitek,“ uzavírá naše recenze.
Zabijáci rozkvetlého měsíce (70 %)
Hezkých sedmdesáti procent si u nás vysloužilo hned několik filmů. Vedle Scorseseho rozmáchlého plátna to byly ještě snímky Blue Beetle, Wonka a Umění jíst a milovat. Pojďme se ale podívat na očekávaný western s Leonardem DiCapriem a Robertem de Nirem.
„Úsloví, že každý režisér točí celý život vlastně jeden a týž film, by si mohl Martin Scorsese zarámovat. I jeho Zabijáci rozkvetlého měsíce nesou prvky další mafiánské ságy – ale mistrně pojaté,“ zahajuje svou recenzi Mirka Spáčilová. „Naposled Irčan, před ním třeba Skrytá identita, Gangy New Yorku, Mafiáni, Casino, Špinavé ulice... Nejslavnější mafiánské příběhy osmdesátiletého režiséra Martina Scorseseho nemají k Zabijákům rozkvetlého měsíce zase tak daleko, jak by se mohlo zdát,“ pokračuje.
„Jenže vedle zápletky rozhoduje ještě způsob, jak ji režisér vypráví, a v tom je Scorsese pořád silný. Krajina, v níž se střídají vrtné věže se stády krav, takřka jarmareční nálada míst, kde se koně potkávají s limuzínami a pouliční fotografové bojují o bohaté indiánské zákazníky, černobílé záběry na způsob retrodokumentu, suchá řeč úmrtních statistik, kouzlo domorodých legend a současně neustálé tiché znepokojení, rytmizované účinným hudebním motivem; to jsou postupy, jimiž Scorsese obratně udržuje divákovu pozornost,“ chválí naše filmová kritička.
Aquaman a ztracené království (30 %)
A jsme na druhém konci pomyslného žebříčku. Protože se už tradičně mezi pěti nejhoršími filmy roku střídají nejrůznější české či česko-slovenské komedie, dejme „šanci“ i zahraniční produkci. Pouhých třicet procent si totiž vedle dalších dvou cizojazyčných snímků (Vocasy na tripu a Renfield) vysloužilo i vysokorozpočtové pokračování Aquamana.
„Spíše než samotným dějem, který je v tomto případě nepřekvapivě plytký a předvídatelný, se při sledování komiksového ‚velkofilmu‘ Aquaman a ztracené království můžeme celkem slušně bavit odhalováním, kde všude si režisér James Wan vypůjčoval,“ zamýšlí se nad nevydařeným filmem Jindřich Göth.
„Prakticky nulová invence je bolestně zřetelná už v retrospektivním úvodu, kde Jason Momoa coby Arthur Curry/Aquaman ve zkratce připomíná události předchozího filmu a jako podkres hraje skladba Born To Be Wild od kapely Steppenwolf. Když její ústřední ikonický kytarový riff rozřízl plátno v klasické Bezstarostné jízdě z roku 1969, bylo to cool přesně tak, jak bylo zamýšleno. Od té doby ji bohužel filmaři umanutě používají kdykoliv potřebují zdůraznit, že hlavní hrdina je „vostrej týpek“. Čímž se zprofanovala natolik, že ozve-li se dnes, místo kýženého wow efektu se dostaví útrpný úsměšek,“ píše se v recenzi. „Je to možná drobnost, ale příznačná pro lenost a letargii, s níž se k pokračování miliardového hitu Aquaman přistupovalo,“ dodává Göth.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvPrvní Bastardi z roku 2010 vyvolali jak pobouřené nařčení z rasismu, tak zrod úsměvného kultu. Po dalších dvou filmech a stejnojmenném seriálu přišel zjara do kin titul Bastardi: Reparát, ale známku si neopravil. Na to by podle Mirky Spáčilové potřeboval lepší řemeslné zpracování a příklon ke komedii.
„Ačkoli stvořitel série Tomáš Magnusek ve filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce prokázal herecký dar komika, jako scenárista a režisér tíhne spíše k melodramatu, což je kletba znásobená ve čtvrtých Bastardech ještě nostalgií,“ píše naše recenzentka o filmu se Zdeňkem Godlou. Tomu prý ve filmu připadla nelehká role: „Nejen že má vyrábět humor, ale především musí přesvědčivě vysvětlit svým sousedům a divákům, proč chrání vraha dětí vlastní komunity, a navrch ve finále předvést totální zvrat, který sice příběh záslužně vrací z naivní pohádky zpět k tvrdé realitě, ovšem s psychologií postav je silně na štíru,“ zamýšlí se Spáčilová.
„Existují komedie dobré, špatné a coby zvláštní kategorie slovensko-české. Sem spadá novinka kin Nikdy neříkej nikdy, v níž ústřední pár hrají Tereza Kostková a Tomáš Maštalír. To nejlepší, co o ní lze říci, zní, že je o chlup snesitelnější než její nedávná předchůdkyně To ty nosíš smůlu, lásko. Díky dětem,“ píše Mirka Spáčilová k dalšímu letnímu počinu, když jej srovnává s filmem, na který se dostaneme až na úplný závěr.
„Ona se právě rozvedla se záletníkem, jenž škudlí i na jejich dcerách, on zase s lékařkou, která se více věnuje dětem v Africe než vlastním potomkům. Před soudní budovou do sebe náhodou ťuknou auty. Zbývá otázka, proč a hlavně nač se dívat dál, když zbytek už víme,“ zamýšlí se na naše recenzentka nad smyslem komedie v režii Braňa Mišíka.
Jak jinak uzavřít letošní sezonu v českých kinech než špatnou komedií? „Rok v kinech končí jedním z nejzbytečnějších filmů letošní sezony. Jmenuje se Jedeme na teambuilding a završuje noční můru v podobě projektů, které spadají do rodiny slovensko-českých komedií,“ psala teprve ve čtvrtek Mirka Spáčilová.
„Vrchol autorského alibismu se dostaví hned v úvodních titulcích sdělujících, že názory tvůrců se neztotožňují s názory postav. Čímž se dává najevo, že teď se můžeme bez obav utrhnout ze řetězu čili poslat hrdiny na akci, kde se takříkajíc paří za firemní peníze a navzájem soutěží v dětinských disciplínách, hlavně však v dávkách vulgarit,“ pokračuje k novince s Jakubem Prachařem, Vojtěchem Kotkem či Annou Polívkovou.
To ty nosíš smůlu, lásko (0 %)
Na absolutním dně našeho žebříčku skončila letní slovensko-česká komedie. „Existují prvotiny, vůči kterým se obvyklá smířlivost ani při nejlepší vůli prostě nedá uplatnit. Slovensko-česká romantická komedie To ty nosíš smůlu, lásko, jež právě míří do kin, by přitom měla na shovívavé odpustky hned několikanásobný nárok,“ zamýšlí se v úvodu recenze Mirka Spáčilová.
„Je totiž režijním debutem, který si odbyl herec Samo Spišák, prvním celovečerním scénářem Lukáše Obermajera a představitelka hlavní role Michaela Mikulášová-Čobejová si poprvé připsala i post filmové producentky. Co se týče českého podílu, mezi partnery projektu figuruje Voyo, z klíčových herců pak rovnou tři: Leona Skleničková, Jakub Štáfek a hlavně Ivan Franěk coby protihráč ústřední hrdinky. Pohříchu Fraňkova démoničnost, jíž často využívají zahraniční produkce, tady naráží na všeobecnou prázdnotu příběhu, o sterilním výrazu partnerky nemluvě,“ pokračuje však dále a mimo jiné píše, že se jedná o „až obdivuhodně bezobsažný a nezajímavý film“.
