Snad mají v Evropské unii mezi nesčetnými odbory i speciální oddělení, které umí takovou depeši rozklíčovat, přeložit, vyložit a vrátit Praze s doporučením, jak by měla podle směrnic nadále postupovat. Pokud si příslušná komise vyžádá více podkladů, nežli rozhodne o našem osudu, tady jsou.
Předně fakt, že finále soutěže Eurovision Song Contest sledovalo po celém světě včetně Číny na dvě stě milionů nadšenců, kdežto u nás v hlavním sobotním čase jen dvě stě tisíc sebemrskačů, je pro národní vkus spíše dobrým vysvědčením, ne-li přímo aktem sebeobrany. Zažili jsme v minulosti tolik družebních estrád, od Ein Kessel Buntes po festivaly sovětské písně, že ani euroestráda už nás neroztančí. Přestože by se opravdu těžko hledala velkolepější podívaná než série vstupů ze čtyřiceti zemí, které své zdravice plné rozjásaných frází začínaly navlas stejně: Dobrý večer, Evropo, děkujeme ti za úžasnou show!
Dále: že jsme přidělili osm bodů Rusku, deset (nakonec vítěznému) Švédsku a dvanáct borci z Ázerbájdžánu, znamená jen tolik, že jsme multikulturní zemí, jak si ostatně Brusel přeje. Odhaduje se, že u nás žije čtyři sta tisíc cizinců legálně a stejný počet ilegálně; pokud vlastní každý z nich mobil s českou SIM kartou, může vesele hlasovat jménem republiky Karla Gotta třeba pro marťanský chrámový sbor, pokud ho Eurosong do soutěže pustí. A proč by nepustil, když letos o nejlepší píseň Starého kontinentu bojovala i Austrálie.
Rovněž je třeba před vyšetřovací eurokomisí zdůraznit, že nejsme zas až takoví ignoranti, jak hlásí peoplemetry. Sice se nás v sobotu dívalo třikrát více na hollywoodskou komedii než na bohulibé stavění evropských mostů přátelství z cihel pop-music, nicméně alespoň jsme nepopletli pravidla – na rozdíl od jiných.
Výsledky hlasování z Makedonie a Černé Hory totiž pořadatelé vyřadili, protože zjistili, že obě země zaslaly pouze hlasy divácké, ačkoli pravidla Eurosongu nařizují kombinaci veřejného hlasování s verdiktem národní odborné poroty složené z hudebních profesionálů. Že je to zbytečně složité? To ať si raději nechají pro sebe, příště budou hříšníci vymazáni rovnou z mapy Evropy.
A konečně, milý Brusele, až budeš zase určovat pravidla, stanovovat kvóty, bourat hranice, uznávat či zamítat nové republiky nebo udílet sankce, projeď si výsledky hlasování Eurosongu stát po státu. Plyne z nich totiž poučení, že přirozená lidská tradice minulých sousedských vztahů účinkuje dál bez ohledu na proměny politických vztahů.
Držíme spolu, vzkázaly kromě Skandinávie i země bývalé Jugoslávie či Sovětského svazu. Černá Hora hlasovala pro Srbsko a Srbsko pro Černou Horu. Finsko pro Švédsko. Dánsko pro Švédsko. Island pro Norsko a Švédsko. Řecko pro Kypr. Bělorusko pro Rusko, taky Ázerbájdžán pro Rusko, rovněž Arménie pro Rusko...
Jistěže eurotribunál namítne, že hudební soutěž je pouze hra, zábava, kratochvíle, tedy něco docela jiného než smrtelně vážná evropská politika. Což je fakt. V tom případě však neexistuje jediný důvod, aby se mezi laserové křepčení popových hvězdiček pašovaly plakátové vzkazy o míru, lásce, spolupráci a porozumění mezi národy.
Takže díky, Evropo, ale estrádu vypni.
