Černá Hora: Tři krásné túry, které ještě turisté neobjevili

Černá Hora má nejen krásné pobřeží u Jaderského moře, ale jak její název napovídá, i zajímavé hory. Nejvyšší vrcholy Dinárských hor dosahují přes 2,5 tisíce metrů. A výšlap na ně je lemován ledovci, květinami a téměř nedotčenou přírodou. Tady jsou tipy na tři skvělé túry Národním parkem Durmitor.

Národní park Durmitor se rozkládá na severu země nedaleko hranic s Bosnou a Hercegovinou. Unikátní krasové území tvořené silně zvrásněnými druhohorními vápenci bylo vyhlášeno národním parkem v roce 1952. Zachovalá a člověkem téměř nedotčená horská krajina plná jeskyní, závrtů a divokých horských štítů byla v roce 1980 zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Významným modelačním činitelem v těchto horách byly i ledovce, které po sobě zanechaly četné morény, hluboká údolí a jezera.

Naší základnou se stává malé podhorské městečko Žabljak a kemp Dragici a Bočeho na Razvršije. Je začátek července a v horách stále leží spousta sněhu. Původní plán zdolat Bobotov Kuk (2 525 m) tak musíme opustit.

Za první cíl si vybíráme výstup k Ledové jeskyni schované pod impozantní stěnou Oblé Glavy. Jdeme kolem Černého Jezera, které je jako většina místních jezer ledovcového původu. Jedná se vlastně o dvě jezera nad sebou, oddělené přirozenou hrází. Voda mezi nimi přetéká jen za vysokého stavu vody. Nedaleko jezera se nachází Titova jeskyně. V době druhé světové války se zde schovával Tito se svým štábem a odtud řídil rozsáhlé partyzánské operace. V Žabljaku dokonce bylo letiště a město samotné bylo během války dvakrát bombardováno.

Již cestou k salaším Katun Lokvice nám bylo jasné, že díky sněhu musíme ze svých vrcholových plánů slevit.

Bosača je nejvýše položená trvale osídlená horská vesnice v Černé Hoře.

Pod stěnou Crvené Gredy se nachází malebné Jablon jezero známé mimo jiné výskytem čolků.

Již cestou k salaším Katun Lokvice nám bylo jasné, že díky sněhu musíme zePod stěnou Crvené Gredy se nachází malebné Jablon jezero známé mimo jinéSalaše na Eco Katun Štavno pod Komovi.

Hlavní cesty v Durmitoru jsou skvěle značené. Stoupáme k salaším Katun Lokvice. "Dobr den", zdravím baču, který v sychravém počasí vykukuje ze dveří. "Dobr den", odpovídá a podává mi ruku. Obratem se v něm probouzí schopný obchodník a nabízí ke koupi pivo, limonádu a sýr v ceně 5 eur za kilogram. Přijde mi to hodně drahé a tak raději vyzvídám, jak jsou tu dlouho a jak se jim daří? Ovce do hor prý vyhnali teprve před týdnem, kdy už dostatečně odtál sníh a dá se zde normálně přebývat.

Na okolních svazích a v karech sice ještě leží dost sněhu, ale i tak se už ovce mají kde pást. Od salaší stoupá cesta vpravo do sedýlka s rozcestníkem na kameni. Vlevo přes sněhová pole na Bobotov Kuk a vpravo pak k Ledové jeskyni. Jeskyně je schovaná pod úpatím stěny Oblé Glavy a vchod je zakrytý ohromným kusem firnového sněhu a sestup k vyhlášeným ledovým krápníkům je poněkud problematický. "Tak snad někdy příště", říkám si a začínám sestupovat ke sněhovým polím, která nás dovedou k dalším salaším na Stary Katun Lokvice a Barske kolibe a později zpět Černému jezeru.

Kopec jako z Latinské Ameriky

Večer sedíme u lahodného černohorského červeného vína Vranac a říkáme si, že by to přeci jen chtělo nějaký pěkný vrchol. Volba nakonec padá na Crvenou Gredu (2164 m). Nepřehlédnutelná stěna Crvená Greda se tyčí na samém okraji durmitoského hřebene a svým vzhledem připomíná venezuelské stolové hory.

Od Černého jezera stoupáme přes vesnici Bosača, která je podle místních vůbec nejvýše položenou trvale osídlenou osadou v Černé Hoře. Domky rozeseté po horských loukách se nachází v nadmořské výšce od 1500 do 1600 metrů. Boče, majitel kempu, dokonce tvrdil, že se jedná o vůbec nejvýše položenou celoročně osídlenou vesnici v Evropě.

Crvená Greda připomíná v mnohém stolové hory jižní Ameriky.

Z vesnice Bosača se cesta vine v serpentinách lesem a později vychází na rozkvetlé horské louky plné lilií balkánských nebo třeba violek psích. Pod stěnou Crvené Gredy se ve výšce 1781 m schovává Jablon jezero. Zajímavé je nejen díky možnosti skvělého koupání, ale také výskytem čolků. Ve vrcholových partiích se cesta prodírá hustou klečí a stoupá přes nízké skalní stupně. Občas mám tisíc chutí se otočit a jít dolů. Naštěstí je ale cesta dost jasná, jen ta kleč kazí náladu.

Najedou se ale ocitáme na hraně skalní stěny a otevírá se nám ničím nestíněný výhled do údolí, na jezera a okolní kopce: "Ty brďo, to jsou panoramata!" Určitě to stojí za tu dřinu. Zpátky jdeme stejnou cestou.

Na vyhlídku a k nejstaršímu národnímu parku v Evropě

Jako třetí výlet v Durmitoru jsme si vybrali výstup na vyhlídku Čurovac (1625 m) nad kaňonem řeky Tary. Řeka Tara je dlouhá 144 km a na svých 78 km protéká až 1300 m hlubokým kaňonem, který byl podobně jako NP Durmitor zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.

Turistická cesta začíná buď v Žabljaku a nebo je možné se přiblížit autem a vyjet ze Žabljaku směrem na Javorovaču. Výstup i následný sestup nezabere více než 1,5 hodiny. Výhled nemá obdoby a milovníci panoramatické fotografie se opravdu vyřádí. Svahy jsou plné rozkvetlých kytiček a kromě zcela běžných bělásků, žluťásků, perleťovců, zde létají i u nás vzácní otakárci.

Národní park Biogradska Gora je jedním ze čtyř černohorských národních parků. Nachází se ve středu až na severovýchodě země v pohoří Bjelasica. Park byl sice oficiálně vyhlášen až v roce 1952, ale jeho základy položil již v roce 1872 král Nikola I. Jedná se tedy o vůbec nestarší národní park Evropy a po Yellowstonském národním parku druhý nejstarší park na světě. Jsou tu rostliny a živočichové, které nenajdeme nikde jinde na světě. Z divoké zvěře pak stojí za zmínku výskyt medvěda. Vlastní národní pak chrání biotop nejvzácnějších pralesů v Evropě.

Vybrali jsme si nádhernou túru z Jezerine k Biogradskému jezeru, které je středem národního parku. Jezerine patří mezi vyhlášená černohorská lyžařská střediska, kde se setkávají lyžaři z celé Evropy. V létě zde ale téměř nikoho nepotkáme. Štěrková plocha nedaleko vleků zeje prázdnotou. Po široké zpevněné cestě stoupáme k Eco Katun Vranjak, skupině romantických salaší, kde se dá na několik dní ubytovat a toulat se po zdejších horách.

Od salaší stoupáme k rozcestí Katun Ravanske rupe na Zekovu Glavu (217 m). Už z dálky je na jejím vrcholu vidět obří vysílač. Pod vlastním vrcholem je velká informační cedule, že se jedná o vojenský prostor se zákazem vstupu a fotografování. Cesta je po chvíli přehrazená bránou a plotem, který je potřeba obejít po úzké stezce a nad malebným Pešico jezero přejít do sedla za vysílačem. Říkám si, že vojáci si vždycky najdou důvod zhyzdit jinak tak nádherný kopec naprosto nevhodnou stavbou jako je vysílač.

Za Zekovou glavou se musíme rozhodnout, zda si cestu prodloužíme o výstup na nejvyšší vrchol Crnu Glavu (2139 m) nebo půjdeme přímo k Biogradskomu jezeru. Vzhledem k tomu, že nad Komovi za našimi zády hřmí a v dálce je vidět déšť, volíme přímou cestu po hřebeni na Biogradsko jezero. Zbývá nám asi 14 km a 5 hodin chůze. Celou dobu jdeme po široké cestě vhodné i pro horská kola. Pod kopcem Bendovac je několik salaší s možností občerstvení.

Biogradsko jezero je asi kilometr dlouhé a nezapře svůj ledovcový původ. U jezera stojí malá informační kancelář a u mola kotví několik lodiček. Jezero se dá asi za hodinu obejít po příjemných horských stezkách. Od jezera musíme sestoupit po silnici až ke Kraljevovo Kolo, k mostu přes Taru. Cestou procházíme kolem mýtné brány, kde musíme zaplatit, stejně jako předchozí túry, denní poplatek 3 eura na osobu za vstup do národního parku.

Koně a krávy na horský loukách tvoří idylku

Na Komovi jsem se opravdu těšil. Jedná se o malé izolované divoké vápencové pohoří na pomezí Černé Hory a Albánie. Od pohoří Bjelasica jej odděluje sedlo Trešnjevik. Oblast je tvořena náhorní plošinou, ze které se zvedají více než 500 m vysoké divoce rozeklané skalní stěny.

Už při pohledu z dálky můžeme rozlišit dva hlavní vrcholy – Kom Vasojevičky (2460 m) a nejvyšší pyramidu připomínající Kom Kučki (2487 m). Ze sedla Trešnjevik stoupáme k salaším Eco Katun Štavno a doufáme, že se zde setkáme s Mikšou, naším kamarádem a provozovatelem místní kafany. Jsme tu dva dny poté, co se ze stěny Kom Kučki zřítil jeden český lezec. Hovor s Mikšou se točí i kolem této tragédie a Mikša nás důrazně varuje a nabádá k opatrnosti: "Davide, na Kom Vasojevičky je pořád spousta sněhu", varuje Miška a pokračuje: "na hoře je to dost špatně značené a navíc by mělo začít odpoledne pršet."

Nakonec výstup na Kom Vasojevičky ukončíme ve výšce 2044 m na ostrohu nedaleko rozsáhlého sněhového pole pod vrcholovým hřebem, který poskytuje nádherný výhled do kraje. Zpět se vracíme stejnou cestou. Holt není každý den posvícení a ne všechny plánované vrcholy je možné vylézt. Alespoň máme důvod se sem vrátit.

Na loukách se pasou krávy a ovce a pobíhají koně. S kulisou salaší a impozantních horských velikánů si připadám jako v horském ráji a jen nerad se vracím zpět na sedlo Trešnjevik a do civilizací zasaženého Kolašinu.

Proč na hory do Černé Hory?

Černá Hora už není dávno divokou a neprobádanou balkánskou zemí. A přestože turistické agentury už ji objevily, potkáte v horách milé, pohostinné a usměvavé lidi, pro které "business" není hlavním smyslem života.

Hlavní turistické trasy v Durmitoru, Bjelasici i na Komovech jsou přehledně značené, přesto je stále možné najít místa, kam běžný turista téměř nezavítá. Louky jsou koncem jara a začátkem léta plné rozkvetlých květů a díky krasovému charakteru Dinárských hor není o nezapomenutelné výhledy a scenérie nouze.

Pro českého turistu je tu navíc mnohem levněji než třeba v Rakousku nebo Francii a díky euru, které je zde oficiální měnou, nemusíme ani složitě na několikrát v bankách nebo směnárnách měnit peníze, abychom získali místní měnu Je zde tedy možné zažít nádherný a bezstarostný vandr v lůně nespoutaných a divokých hor, na který budeme hodně dlouho v dobrém vzpomínat.