Naše cesta začíná už v úterý po páté odpoledne na pověstné D1. Skupinka, která vyráží z Prahy v pět odpoledne tak, aby měla do odjezdu z Brna aspoň hodinovou rezervu, zůstává stát v zácpě. Odstranění kamionu, který přehradil oba pruhy dálnice, vede k tomu, že si další desítky kamionů, které musí dodržet povinnou přestávku, ustlaly ve všech třech pruzích ke spánku, čímž D1 jednoduše uzavřely. Takže místo v osm večer, přijíždějí o půlnoci. Sedm hodin na D1 je možná rekord do Guinnessovy knihy.
Cesta nám bohužel chystá další nástrahy v podobě rozkopaných silnic a spousty dalších kamionů na horských serpentinách. Jako hřeb zlatého programu nás nutí celníci na hranici v Srbsku rozbalit batohy a ukázat všechny věci.
 |
Jdu jako první. Vytahuji jídlo, pojmenovávám jednotlivé léky, přiznávám se k bombě, což je rozradostní a pak zhrzení zjišťují, že jde o vařič. Tom se v řízení střídá s Martinou a my ostatní proklimbáme celou noc i následující den. Ve středu, těsně před setměním, se pod námi zjevuje boka Kotorská, mořský záliv hluboko zařízlý do vnitrozemí. Jeden by ani nehádal, že jde o moře.
Ubytováváme se v příjemném penzionu, ale když zamykám dveře, zůstává mi kus klíče v dlani a zbytek v klíčové dírce. Ještě že jsem nestihla zamknout, to bychom měli dost smůlu. Takhle jen zavírám a doufám, že po návratu bude vše na svém místě. Vyrážíme do překrásně nasvíceného Kotoru, nad kterým se tyčí starobylá pevnost. Jsme trošku rozervaní, zda dát přednost kultuře, nebo žvanci. Nakonec zvládáme oboje, když při procházce mezi památkami hledáme hospodu.
Uličky i náměstí jsou úplně pusté, v restauraci občas zahlédneme osamělé postavy a koček je tu více než lidí. Noříme se do uliček, objevujeme starodávné kostely, koukáme do rozsvícených oken. Večeře je opulentní, někdo má špízy a někdo rybu. Paní hospodská si nás považuje, však jsme jediní hosté. Na přípitek dostáváme rakiji a já si místo ní vybírám cosi bylinkového. Bohužel se to nedá téměř požít. Kupodivu to ostatním chutná a zasvěceně diskutují o různých druzích alkoholu. Kolem půlnoci padáme do peřin. Cesta trvala 17 hodin.
Řada restaurací byla zavřená, koček bylo více než lidí. Ale ta panoramata!
Ve čtvrtek v šest ráno nás vzbudí bití zvonů, to je radosti! Obloha je jak malovaná a my vyrážíme nejdříve do pekárny na croissant a kávičku a pak stoupáme na pevnost svatého Ivana. Croissant nás všechny tlačí v žaludku, je horko a ploužíme se nahoru. Ale ta panoramata! Z pevnosti je možné pokračovat dál, ale převýšení je tisíc metrů. Nikomu kromě mě a Kuby se dál nechce. Naštěstí mám trochu vody, stoupání je vražda. Za chvilku je z vrcholu vidět moře.
Před polednem jsme nahoře, ostatní na nás už čekají. A hned máme dva úrazy. Honza si šel zaplavat do moře a rozřízl si nohu. Martina si chtěla jen sáhnout, na kluzkém kameni jí podjela noha a natloukla si. Ale foťák zachránila.
Míříme do vesničky vyhlášené prodejem pršutu a sýra. Nikde nikdo, je po sezoně, ale pak se zjevuje pán a prý všecko bude. Koštujeme pršut, pak sýr, pak rakiji, někdo i olej. Dohromady kupujeme přes šest kilo pršutu. Já se zatím kochám, usedám na lavičku před domem a buch, je po lavičce. Nenápadně se zvedám a jdu si raději koupit u pána domácí červené víno. Je vidět, že pán je protřelý obchodník a umí smlouvat. Nabízí 10 eur za litr, než stihnu zareagovat, snižuje na osm, sedm a vzápětí na šest plus dáreček, kterým je další malá láhev ostružinového vína.
Černá Hora je kouzelná a rozhodně nezapomenutelná.
V Černé Hoře najdete i zážitky, které v hotelových resortech nepoznáte.
Další zastávkou na cestě je mauzoleum Petra Petroviče Njegoše, kde se nachází jeho veliká socha z černého mramoru a hrobka. Nic z toho jsme naštěstí neviděli, ale výhled na národní park Lovčen je nádherný.
Pokračujeme do Cetinje, historického městečka ve vnitrozemí. Svůj význam si získalo v časech nezávislé Černé Hory, kdy bylo hlavním městem. Sídlili zde panovníci země a také tu byly ambasády cizích států a hlavní černohorské kulturní i církevní instituce. To vše je minulost, teď je město spíše muzeem.
Nás však zajímá něco k obědu, což je opět potíž. Jedna otevřená restaurace a jedno otevřené okénko s gyrosem a obloženými bagetami. Jenže na takové návaly tu nejsou zařízení. Na gyros a bagetu čekáme 20 minut.
Pak už nás čeká trek. Jedeme nádhernými vápencovými skalami, bukovými barevnými lesy, občas probleskne jezero se spoustou ostrůvků. Posledních pět kilometrů cesty vede syrovými vyrubanými tunely, které se různě větví a vedou snad až do nitra Země. Silnička končí v zapadlé vísce v horách, je šest večer, tma jako v pytli.
Přebalujme batohy, nasazujeme čelovky a začínáme stoupat. Čekají nás dvě hodiny chůze do poloviny našeho výstupu. Kopec je příšerný, ještě že není vidět. Držím se kluků, co jdou vepředu, ale spíš jen ze strachu, abych se neztratila. Jdeme od značky ke značce, občas trochu bloudíme. Bohužel planina, kde bychom měli přespat, je posetá balvany a stromy, takže ano, spát by se tu dalo, ale ve stoje. On totiž Tom tuhle cestu ještě nešel. Podle mapy zde měla být rovina. Nezbývá nám nic jiného, než pokračovat v cestě.
Kopec je strašný a přiznám se, že síly ubývají. Ke konci už jdu jen ze setrvačnosti, prostě není cesty zpět. Jestli to také nebude tím, že jsem si dnes už svých tisíc metrů převýšení vyšla a teď dalších 1 200. Začíná být větší a větší zima a přidává se mlha. Kuba mi hlásí, aby mě motivoval, kolik výškových metrů ještě zbývá a najednou jsme tu. Úleva je obrovská. Rychle stavíme stany, vypiji čaj, sním buchtu z domova a zaléhám.
Přichází zbytek osazenstva, jenže než se usalaší a nají, je půlnoc. Mezitím se zvedá vítr a se stanem to mlátí tak, že to ke spaní moc není a teplo se kupodivu také nedostavuje. Stále kontroluji, jestli vítr nevytrhal kolíky a nakonec to řeším práškem na spaní. Holt spát téměř v listopadu ve dvou tisících metrech má i své stinné stránky.
Jít v noci na záchod je o omrzliny. Ale východ slunce je nádherný, jen si pak půl hodiny rozmrazuji ruce ve spacáku. Za chvilku se vítr uklidňuje a slunce začíná hřát. Jdeme na Maglič, převýšení už jen 300 metrů a na lehko, takže legrace. Výhledy jsou ohromující a pod námi se leskne Trnovačko jezero, ke kterému se vydáme po obědě. U mě to znamená paštiku a polystyren.
Sestup je šílený. Šotolina se drobí pod nohama, cesta padá prudce dolů. Dvakrát si to zkracuji i po zadku, ale dost to bolí. Dole jsme za hodinu, slabostí se mi třesou nohy a představa, že zítra se tudy poškrábeme nazpátek, je strašná. Jsem totálně propocená a ulepená, a tak se rozhoduji k hrdinskému činu. Nádech, výdech, ponoření, nelidský řev a jsem umytá. Z druhé strany jezera se ozývá řev o tóninu nižší, jak tam lezou i kluci.
Parta u jezera
Docházíme k celnici, kde nás vítá starý a mladý celník. Celnice je spíš budka, ze které prodávají různé druhy alkoholu. Stavíme stany, jdeme na dříví, sesedáme se kolem ohně, popíjíme pivo a dnes už se nám nikam nechce. Někdo přináší rakiji, víno, a dokonce i salám, sýr a sušená rajčata se najdou. Moje čínská polévka zrovna nezáří, ale holt počítám každé deko (myslím v batohu). Probíhá zasvěcená debata, od politické situace v Bejrútu až po značky pneumatik. Dobře se to poslouchá. Spát jdu kolem deváté a v dálce slyším, jak přichází nějaká partička a začíná pařit. Naštěstí upadám do bezvědomí.
V sobotní ráno mě budí koník spásající trávu kolem stanu. Je zima, v lahvi s vodou se třpytí krystalky ledu a na stanu je jinovatka. Je fakt, že jsem si v noci říkala, jestli kalhotky a tričko není málo. Zima mi nebyla, ale chladno ano. Ještě ve spacáku si vařím vodu na čaj a zalévám müsli a pak už opravdu musím vylézt. Tom nás zásobuje kávičkou a vyrážíme k jeskyni pod Trnovački Durmitorem. Nakonec jdeme všichni a drápeme se suťovištěm k jeskyni. Nasazujeme si čelovky a plazíme se po břiše spojovacím tunýlkem do další jeskyně. Pro mě nová zkušenost, říkala jsem si, jestli nebudu mít klaustrofobii a díky bohu, nic.
Na stropě visí mezi malými krápníčky pár netopýrů. Spouštíme se skrz úzký otvor ještě do dalšího dómu, všichni na chvilku zhasneme a vychutnáváme si absolutní ticho a tmu. Tři z nás se s předstihem pomalu vrací k jezeru a dál k autu a já s klukama pokračuji na Trnovački Durmitor. Je to sice skoro 900 metrů převýšení, ale nalehko je to fajn. Chvilku se pokochat, seběhnout k jezeru, rychle se naobědvat, zabalit a se zátěží vyrazit zpátky nahoru.
Kopec mě nezklamal, je opravdu tak strašný, jak jsem čekala. Kdybych natáhla ruku, dotknu se před sebou země. Drobné kamínky ujíždějí pod nohama, batoh brání dýchání. Kluci mizí nahoře, já kladu nohu před nohu a za hodinu a tři čtvrtě těch 500 výškových metrů dám. Kluci na mě čekají nahoře celí promrzlí.
Kontrast modré přírody, křišťálové vody a skalistých hor je uhrančivý.
Teď už jen dvě hodiny úprku dolů k autu. Nasazujeme čelovky a kluci mi mizí za první zatáčkou. Na rovinkách běžím, abych je tak nezdržovala, ale nemám šanci. Ještě že se v té tmě občas objeví Tomova čelovka. Je hodný, cestou mě i upozorní na medvědí hovno. Všichni toho máme dnes dost a než dojedeme do Žabljaku, je devět. Těšíme se na večeři v nějaké dobré restauraci, ale všechny jsou ode dneška zavřené a zítra zavřou i sámošky. Rychle si nakupujeme aspoň nějaké zásoby a jdeme si něco uvařit. Dnes jsme sice chtěli konečně trošku zapařit, ale všem nám padají víčka. Převýšení cca 1 500 metrů.
Vstáváme do zimy, pan domácí nějak zapomněl topit. Dnes už nás čeká jen několikakilometrová procházka kolem Černého jezera. Je úplně modrá obloha, dokonce i teplo, ani se člověku nechce domů. Cestou se ještě stavujeme u mostu nad řekou Tarou, kterou si Adam přejede na zip lajně a nečekaně se na nás usměje štěstí v podobě otevřené restaurace. Všichni si dávají jehněčí a já mám dva výborné pstruhy. Brňáci jsou doma před pátou ráno a nás s Adamem ještě čeká cesta do Prahy. Tak snad zase někdy někde.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
