Hodně zahraničních turistů zůstává především v severní polovině Indie, kde se nacházejí vyhlášené památky. Zapomínají tak, že zajímavé věci mohou být i v části jižní. Jedná se například o paláce mahárádžů, které se nacházejí ve městě Maisúr (Mysore).
Viděla jsem několik obrázků na internetu, proto jsem se rozhodla toto místo navštívit. Město lze také na mapách najít pod názvem Mysuru, což je v Indii obvyklé. Když se nad tím zamyslíte, tak ve skutečnosti se do latinky přepisují různá nářečí, a tím pak vznikají i různé názvy jednoho místa.
 |
Konečně ve městě
Do Maisúru jsem přijela od města Kójamputtúr autobusem. Cesta byla poměrně dlouhá, ale zajímavá, pro mne občas i napínavá. Proč? Projížděli jsme pohořím, kde zatáčky nahoru nebo i dolů byly tak prudké, že řidič autobusu musel občas také couvat, aby se mohl v tak ostrém úhlu vytočit. Před takovou zatáčkou vždy troubil, aby mu tam někdo z druhé strany nevjel (místní řidiči už toto pravidlo zřejmě znají) a poté si najel, zacouval, a nakonec zatáčku bezpečně projel. Abych řekla pravdu, měl můj obdiv. Dokážu si představit, že s osobním autem bych tudy s opatrností projela, ale autobusem určitě ne.
V polovině cesty byla přestávka. Dopravní společnosti mají domluvena určitá místa (projdete se, něco si koupíte), na kterých autobusy zastavují. Je tam vždy i možnost občerstvení a toalety. I když, jestli by se tomu dalo v našem případě takto říci. Ale dejme tomu, že ano.
Zpátky do města. Přijela jsem až v podvečer, proto mou první starostí bylo sehnat někde nocleh. Obrátila jsem se na řidiče tuk-tuku, který mě zavezl k jednomu hotelu, kde už jsem zůstala. Na to, jak to tam vypadalo, to bylo docela drahé, ale už se mi nechtělo hledat něco jiného. Aspoň měl řidič dobrou provizi a já si příště dám pozor.
Prodej ovoce a zeleniny je zde všude zážitek.
Indie patří k zemím, které se snaží dostat z člověka více peněz, než by bylo třeba. Nejlepší variantou je přijet do daného místa trochu dříve, projít si okolí a poptat se.
Překvapilo mne i vlastní ubytovávání. Je asi normální, že jsem musela ukázat pas a vízum, u kterého si opisovali odkdy dokdy je platné a kde bylo vystavené. Ale to, že se vyptávali a zapisovali, odkud jsem přijela, kam mám dál namířeno, mi už tak normální nepřišlo. Navíc si mne v tomto hotelu do záznamů i fotili. Prostě trochu více byrokracie, na kterou jsem občas narážela i v jiných místech.
Dobré ráno
Do města jsem přijela především kvůli palácům mahárádžů. Nechtěla jsem nic zmeškat a brzy vyrazila ven. Zklamáním bylo, když jsem zjistila, že otevírají až v deset. Tak jsem se vydala ke katedrále, která byla bohužel v rekonstrukci. Dovnitř jsem se nedostala, ale myslím, že i tak budí její velikost značnou úctu.
Čekání u vstupu do zahrad
A co dál? Město je známé i výrobou hedvábí i jeho ručním malováním, vydala jsem se proto do místních obchůdků. To by byl přímo hřích, být v Maisúru a nezajít dovnitř. A samozřejmě jsem neodolala ani přemlouvajícím prodavačům a odvezla jsem si hedvábnou modrou šálu na památku. Občas je až neuvěřitelné, kam s cenou dokážou jít, když nákup neustále odmítáte.
Před vstupem do paláců mahárádžů
Blížila se desátá hodina, tak jsem se postupně přesouvala směrem k zahradám a hlavnímu vstupu do paláců. Byla jsem překvapena, kolik lidí zde čekalo, Zajímavé však bylo, že zahraniční turisty jsem zde téměř nepotkala. Přitom jsem někde na internetu vyčetla, že se má jednat o druhé nejnavštěvovanější místo v Indii po Tádž Mahalu.
Návštěvníky tvořili především Indové, kteří se přišli podívat na část své historie, na kterou jsou určitě velmi pyšní. Neustále se chtěli fotit a vyptávali se, odkud jsem. Myslím, že pro mnohé je zážitek už jen dostat se na takové místo.
Tito mladí muži se přijeli také podívat.
Pohybovali se tu i prodejci se vším možným a nemožným. A někdy už byli tak otravní, že jsem byla ráda, že palác otevřeli a já se mohla nejprve zařadit do fronty na lístek (pro zahraniční turisty je cena 200 rupií, tedy 60 Kč) a poté zmizet vevnitř v zahradách.
Paláce mahárádžů
Po vstupu do zahrad se mi zatajil dech. Všechny ty myšlenky na otravné prodejce a špatné ubytování byly hned pryč. To se prostě musí vidět. Rozlehlé záhony s růžemi, ibišky a spoustou jiných květů... I pohled na vlastní palác mne hned okouzlil. O jakou architekturu se vlastně jedná? V literatuře se různě uvádí, že je to indo-saracénská architektura se směsicí hindských, muslimských, rajputských a gotických stylů. Sama to posoudit neumím, pro mne to všechno bylo prostě úžasné a okouzlující divadlo.
Tudy jsem procházela vnitřním nádvořím.
Palác je asi třípatrová kamenná stavba s mramorovými kopulemi a pětipatrovými věžemi. Po původně vyhořelém paláci ze 14. století byl dokončen v roce 1912 pro 24. vládce dynastie Wodeyar a je považován za jeden z největších paláců v zemi. Vlastní palác je v současné době přeměněn na muzeum.
Tak a teď opět zouvání, zanechání bot v šatně a ulička k rentgenu. Bezpečnost je přece na prvním místě. Přes rentgen prochází jen batoh, mne prohlíží vstupní stráž, zda nepřenáším něco výbušného. Bohužel jsou všude cedule se zákazem fotografování.
Po této proceduře už se můžu opět cítit jako v pohádce nebo třeba ve filmu. Nepřeháním. Úžasně zdobené a různě vyřezávané dveře vedou k bohatě a elegantně zdobeným místnostem. Vyplatí se zvednout hlavu i k jemně vyřezávaným mahagonovým stropům a dalšímu zdobení. Ve vitrínách si zase prohlížím královské šaty, upomínkové předměty, hudební nástroje a zbraně, které lidé z královského rodu používali.
Tajná fotka zevnitř
Je zde i mnoho obrazů, a to nejenom panovníků, ale především různé projevy bohyně Šakti. Ráda bych něco vyfotila, ale nejde to, okamžitě je tu paní, která napomíná, že se to nesmí. Teď se mi však jedna fotka povedla, právě napomínala někoho jiného a mne si za sloupem nevšimla.
V paláci procházím různými sály a místnostmi, které se liší výzdobou nebo třeba i mozaikou na podlahách. Nechybí ani nádherné lustry s různými motivy, jako jsou květiny, ptáci, … Vše se to těžko popisuje, je třeba to opravdu vidět, vnímat a představovat si přímo na místě, jaký život to asi byl. Pro mne to byl rozhodně neopakovatelný zážitek, který stojí za to.
Vyrážím si prohlédnout, jak to vypadá kolem paláce, ještě se mi ze zahrad nechce. Je tu hezky a také zde se nachází několik hinduistických chrámů, i když ne všechny jsou přístupné. Každý chrám je zasvěcen nějakému bohu či bohyni, ale musím se přiznat, že se v tom moc neorientuji. Stačí mi jen vnímat atmosféru uvnitř. Vybrala jsem si hned první přístupný i pro lidi, kteří nejsou hinduisté.
Jeden z hinduistických chrámů v areálu paláců
Když jsem na schodech hledala místo pro vyzutí, byla jsem hned odkázána, že musím jít dolů pod schody a tam se vyzout. Jak je možné, že jsem si troufla stoupnout na schody v botách?! No snadno, na zádech jsem měla velký batoh a na schodech se mi vyzouvalo jednodušeji. Ale nedalo se nic dělat, musela jsem se vyzout dole a teprve potom jsem mohla vstoupit dovnitř.
Šla jsem pomalu a prohlížela nejenom vnitřní výzdobu, ale i lidi, kteří sem přicházeli nebo se modlili. Až mne zamrazilo, když jsem uvnitř viděla některé nepřítomně prázdné obličeje, nebo naopak až příliš vysokou oddanost k určitému způsobu uctívání.
Po chvilce jsem raději odešla. Venku na čerstvém vzduchu a sluníčku jsem se cítila daleko líp. Myslím, že nejsem rouhač a mám v sobě také určitou osobní víru a úctu k různým náboženstvím, ale někdy mi to přijde přespříliš. A to pak raději odcházím. V zahradách kolem jsem potkala i palácové velbloudy. Byli uvázaní pod stromy v zadní části.
Návrat zpět do města
Při cestě k autobusovému nádraží jsem nepoužila žádné taxi a ani tuk-tuk, ale šla jsem prostě pěšky, abych si vše ještě prohlédla. Nyní už byl život ve městě v plném proudu: spousta aut a troubení, vykřikování prodejců a především davy lidí. Oproti ránu to bylo opravdu velký rozdíl.
Prošla jsem obyčejnými ulicemi, ale i přes různá tržiště, která hýřila barvami s různým zbožím. Nejvíc se mi líbil prodej ovoce a zeleniny a pak především prodej různě svázaných květů.
Na autobusovém nádraží už nezbývalo nic jiného, než nasednout na autobus směr Bengalúru. Město Maisúr se mi moc líbilo a nevadilo by mi, kdybych se sem znovu vrátila.
Mysore leží na jihu Indie.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
