Jan Zamojski. Toto jméno mělo v Polsku v šestnáctém století pořádný zvuk. Příslušník významného šlechtického rodu byl kancléřem a hejtmanem koruny a tvořil domácí i zahraniční politiku Polsko-litevské unie. Díky rozhodnutí sejmu získal zkušený státník v roce 1598 do svého vlastnictví Zwierzyniec, který se stal součástí takzvané ordynacje Zamojských, velkého nedělitelného panství.
Kancléř zde nechal zřídit loveckou oboru ohrazenou třicetikilometrovým plotem a dřevěnou vilu ve stylu italské renesance s impozantní jídelnou, tanečním sálem, knihovnou a kaplí. Vedle svého sídla pak nařídil postavit hospodářské budovy, květinovou a zeleninovou zahradu.
Zamojski byl jedním z nejmocnějších lidí v zemi, zastával vysoké funkce a Zwierzyniec byl jeho útočištěm, do kterého jezdil za odpočinkem po náročné práci. Často na svém sídle hostil polské krále, kteří si užívali loveckou zábavu v oboře plné jelenů, daňků a zubrů.
Barokní kostel sv. Jana Nepomuckého ve Zwierzynieci se nachází na umělém ostrově.
Po smrti Jana Zamojského zdědili Zwierzyniec jeho potomci a v sedmnáctém století zde žila Marie Kazimíra d’Arquien. Francouzská šlechtična přišla do Polska už v pěti letech a později byla dvorní dámou polské královny Ludoviky Marie Gonzaga. V sedmnácti se vdala za Jana „Sobiepana“ Zamojského, velmi bohatého magnáta, který nemusel penězi nijak šetřit. Díky tomu vytvořila ve Zwierzynieci rezidenci královského stylu obklopenou parkem, umělým rybníkem s ostrovy a dlouhým kanálem, po kterém se plavily gondoly.
Na tomto krásném místě se pak údajně zrodila láska mezi Marií Kazimírou a slavným válečníkem, Janem Sobieskim, se kterým se už dříve setkala u dvora. Jejich milostná aféra nemohla zůstat utajena, ale dříve, než byla prozrazena, Zamojski zemřel. Vdova si pak za tři měsíce vzala Sobieského, který se posléze stal polským králem a hrdinou bitvy u Vídně, kde v roce 1683 porazil Turky.
Zvonění proti kobylkám
Dnes je Zwierzyniec bránou do Roztoczanského národního parku a patří k nejslunnějším místům v Polsku. Malebná lokalita se spoustou stromů zaujme hned na prvním pohled neobvyklými stavbami, například barokním kostelem sv. Jana Nepomuckého na ostrově rybníka, sloupem s tajemným okem prozřetelnosti, který pravděpodobně nechala vystavět zednářská lóže v roce 1852 a jediným památníkem na světě, jež připomíná vítězný boj proti kobylkám.
Ve Zwierzynieci se nachází jediný památník na světě, jež připomíná vítězný boj proti kobylkám.
V roce 1860 (na pomníku je uvedené chybné datum – rok 1711) totiž zasáhla dnešní Lublinské vojvodství včetně Roztocze invaze tohoto hmyzu. Vypadalo to jako apokalypsa. Mraky kobylek letěly dvě hodiny a zničily strniště, hektary trávy, luk a stromů, zbyla jen holá půda. Naštěstí bylo po sklizni, ale kobylky se přestěhovaly na zimoviště, aby se rozmnožily a na jaře v několikanásobně větším počtu sežraly, co se dalo.
Organizací boje proti škůdcům byl pověřen lesník a přírodovědec Edmund Znatowicz. Do akce bylo mobilizováno tisíc pět set místních obyvatel, především rolníků. Nejprve probíhaly pokusy odhánět hmyz hlukem, střelbou a zvoněním, to se však ukázalo jako neúčinné. Začal tedy metodický boj proti invazi. Vzhledem k tomu, že byl hmyz velmi plachý, jeho hubení prováděli zemědělci pouze brzy ráno nebo pozdě večer. V noci se kobylky schovávaly v lesích, kde se „přilepily“ na stromy jako roje včel nebo visely na větvích jako ptáci. Pod stromy tedy lidé pálili roští a hmyz dopadající na oheň zabíjeli lopatami. Systematicky byla ničena i vajíčka kobylek. Muži pročesali pole, rozryli zeminu, vytáhli kokony a pak je spálili ve vykopaných jámách.
Boj skončil úspěchem. Celkem bylo zničeno přes sedmdesát osm tisíc litrů kobylek a vykopáno přes dva tisíce litrů vajíček. Pro představu, dnes by zničený hmyz naplnil dvaapadesát tisíc lahví vody o objemu jeden a půl litru.
Potomci tarpanů
Opouštím Zwierzyniec a vstupuji na území Roztoczanského národního parku. Vznikl v roce 1974, má rozlohu skoro osm a půl tisíce hektarů a je doslova obrovským kyslíkovým stanem. Jedná se totiž o nejzalesněnější národní park v Polsku, kde se nalézají pozůstatky původního evropského pralesa. Potěchou duše i oka jsou zejména početné bukové, habrové a jedlové porosty.
Park je domovem mnoha zvířat, hlavně jelenů, srnců, rysů, vlků, početných druhů ptáků a polských koníků. Jejich předkové byli tarpani, divocí koně, kteří žili v zalesněných oblastech východní Evropy včetně Polska. Tarpany lovili venkované pro maso a kvůli ochraně úrody, jelikož lichokopytníci hledali potravu i na polích. Proto byli v osmnáctém století zbylí tarpani odchyceni a umístěni do obory Zamojských v okolí Biłgoraje. Později se jejich majiteli stali místní rolníci.
Polští koníci mají silnou, podsaditou stavbu těla, široký, krátký krk a šedou, hustou srst.
Program na záchranu koní zahájil docent v oboru chovu zvířat Tadeusz Vetulani a na počátku padesátých let minulého století vyšlechtil plemeno polského koníka. Ten se tarpanu velmi podobá, má silnou, podsaditou stavbu těla, široký, krátký krk a šedou, hustou srst. Je odolný vůči drsným podmínkám a dožívá se vyššího věku. Dnes polští koníci žijí v Roztočanském národním parku zcela přirozeným, volným způsobem bez zásahu člověka, přikrmují se jen v zimním období. Návštěvníci je mohou vidět na pastvině u farmy Florianka, poblíž rybníka Echo nebo případně na jiných místech parku.
Chalupa plná meteoritů
Vyjíždím z chráněného území a mířím do nedalekého Guciówa, kde se nachází usedlost, která byla polskou redakcí časopisu National Geographic Traveler nominována do soutěže Sedm nových divů Polska.
Soubor dřevěných stavení s doškovými střechami z osmnáctého století koupili dva geografové, manželé Anna a Stanisław Jachymkovi, kteří chtěli změnit svůj životní styl a zachránit historické stavby. U lesa, mimo civilizaci, pod slovanským hradištěm, vzniklo jedinečné místo, kde se překračuje brána času. Člověk si tam připadá, jako by se vrátil o tři sta let zpět.
Usedlost v Guciówě se nachází u lesa, mimo civilizaci.
Vstupuji do jedné z chalup a hned na prahu cítím vůni masa, zelí a čerstvě upečeného chleba. „Rodiče toto stavení upravili na starobylou krčmu a kulinářský skanzen. Vaříme tu tradiční jídla podle receptů ze sedmnáctého a osmnáctého století,“ povídá Janek Jachymek a hned na stůl pokládá talíř s kopřivovou polévkou. Po ní následují pirohy se škvarky a vepřové se zelím, s pohankou zabalenou v zelném listě. Všechny pokrmy chutnají výborně, jen jsou pěkně vydatné. „Pojďte, to spláchneme slzami z úvalu,“ pokračuje hostitel a nalévá mi ovocnou pálenku. Hned po ní následuje trnkový likér.
„Zdejší divoká příroda nám poskytuje skoro všechny suroviny. Stačí se jen vypravit do okolí a nasbírat si, co potřebujete. Je tu i dokonale čistý vzduch. Díky lesům je nasycený borovicovou silicí, proto se tu dobře dýchá alergikům nebo lidem, kteří mají nemocné průdušky,“ tvrdí Jachymek.
Po dobrém jídle se vydávám na prohlídku dalších stavení. V prvním nalézám expozici patřící fosíliím, minerálům a dinosaurům, kteří žili přibližně před sedmdesáti miliony let jen pět kilometrů daleko od Guciówa. Jejich stopy objevil doktor Gerard Gierlinski z Polského geologického institutu a jednalo se o poslední dinosaury vyskytující se na území dnešního Polska. Dřevěná kůlna je zase plná meteoritů z celého světa. „Táta je jejich velkým fanouškem a sběratelem, udělal si radost a zřídil si své vlastní malé muzeum. Dokonce zde pořádá i konference, na které se sjíždějí příznivci meteoritů,“ vypráví Jachymek.
V Guciówě si člověk připadá jako v době před třemi sty lety.
Kulinářský skanzen v Guciówě vaří tradiční jídla podle receptů ze 17. a 18. století, třeba vepřové se zelím a pohankou.
Mezi početnými exponáty vidím také meteorit Pultusk, který spadl u stejnojmenného polského města 30. ledna 1868. Tehdy na zem dopadlo zhruba 68 780 úlomků a jednalo se o největší kamenný meteoritový roj, který kdy byl na světě zaznamenán. Po prohlídce kosmických těles otevírá Janek ještě jedny vrata.
„Tento kraj má bohatou historii, proto jsme využili další chalupu a umístili do ní dobové vybavení světnice. Do stodoly jsme pak dali staré hospodářské náčiní. Návštěvníci si tak udělají představu, jak dříve lidé žili. A pokud chtějí, mohou se zapojit do našich hrnčířských, tkalcovských a kulinářských dílen. Vyrobí si vlastní dílo, které si vezmou s sebou domů nebo si na něm pochutnají přímo tady v naší krčmě,“ dodává Jachymek.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
