Dva poněkud zvláštní cyklisté na roztodivných kostitřasech vzbuzovali na pobřeží Černé Hory údiv i zvědavost. Jen prý bylo místy těžké odhadnout, zda troubení řidičů přeložit jako „jste borci“, nebo „co se tu sakra motáte“.
 |
„Určitě jsme byli za exoty. Zvlášť, když jsme do Černé Hory přijeli na Vánoce. Na jedné zastávce k mému kolu zamířil pán, říkal jsem si, jde si ho prohlédnout. Ne, uvázal si k němu psa a šel si nakoupit,“ vzpomíná Jiří Junek na střípky z cest.
Balkánská výprava začala před Vánoci, kdy se Jiří Junek vydal na cestu společně s kamarádem, který ho stylově doprovázel také na historickém kole, ale nízkém plášťovém vyrobeném kolem roku 1902.
Zajímavá cyklistická výzva by snad i měla šanci na úspěch, kdyby Junka neskolila viróza. „Chybělo mi asi 40 kilometrů. Ale na Štědrý den mi začalo být tak špatně, že jsem musel sednout do osobního auta, které nás doprovázelo a poslední etapu jsem nedokončil,“ říká Junek.
Sportovně však přiznává, že poslední etapa by i v plném zdraví a kondici byla náročná. Z města Budvy do Baru vede jediná silnice. „Připomíná mi naši pětatřicítku ve Vysokém Mýtě. Je to jadranská magistrála. Na mapách je sice značená jako mezinárodní cyklistická trasa, ale jet se po ní na kole nedá. Provoz byl hrozný,“ doplňuje Junek.
Místy byla jízda podél pobřeží docela členitá, a zejména v závěru by prudké sjezdy na vysokém kole byly neubrzditelné.
Hraniční přechod jako ve filmu Tři veteráni
Na černohorské hranici si Junek připomněl pohádkovou klasiku Tři veteráni. „Ten zastrčený přechod, který jsme si vybrali, byl jak z toho filmu: dvě malé kadibudky a tam celníci, kteří nás důkladně prohlíželi. Prošacovali nám výbavu a pak před nás hodili pouta a chtěli vysvětlit, proč je převážíme. Kolega ani nevěděl, že je s sebou má, běžně je používá jako stylový zámek ke svému kolu. Jedním okem přicvakne rám a druhým zábradlí. Nějaký čas jsme strávili vysvětlováním,“ vzpomíná Junek.
Na Černé Hoře ho překvapila masivní zástavba, kterou si s touto přírodní zemí doposud nespojoval. Vznikají zde nové hotely a resorty a celé pobřeží od hranice k hranici je zastavěné.
„Nemile mě zaskočil nepořádek, který jsem tam viděl, černé skládky v potocích, odpadky v příkopech, plasty. Když jsme pak přejeli do Chorvatska, všude bylo čisto jako v Německu,“ popisuje vášnivý velocipedista.
Dojem napravila netknutá příroda kolem Skadarského jezera v horách, kam si pak účastníci vyjeli autem. Na trase jinak nebylo nic, s čím by si na vysokých kolech dvojice cyklistů neporadila, tedy až na již zmíněný závěr.
Další cyklovýlet Junek teď v hlavě nemá, ale k sázce o pivo podle něj nikdy není daleko. V první chvíli jej tak nadchlo Skadarské jezero, že zvažoval se do této krajiny znovu vrátit. Pak si však pozorně prohlédl skalnaté cesty a příkré srázy a kacířskou myšlenku nahlas nevyslovil.
„To bych na vysokém kole protitlakem neubrzdil, ani můj doprovod by to neušlajfoval. To se nám stalo několikrát během etap, že jsme raději slezli a kola vedli,“ říká Junek, který tak loni prožil trochu jiné Vánoce.
Zatímco v Čechách si lidé mandarinky na vánoční stůl museli kupovat, na hranicích Černé Hory a Albánie právě v tomto období tyto citrusové plody dozrávají.
Tam také přišla změna krajiny. Členitý terén se proměnil v nekončící rovinu, která působila až depresivně. „Ta silnice byla navíc bez zatáčky, a to si člověk uvědomí, že je daleko lepší plahočit se v kopcích, které vyšlape a ony skončí. Tady to bylo nekonečně rovné a ubíjející,“ říká Junek.
Cestovatelé byli se svými příznivci ve spojení na Facebooku. „Napsal jsem třeba, že projíždíme městem Ulcinj a lidé vzpomínali, jak sem jezdili pro levné a vyhlášené zlato,“ vzpomíná na ohlasy přátel, kteří před více než třiceti lety jezdili do Jugoslávie k moři.
Při cestě nechyběla ani česká stopa. Když první den dojel s kolegou do města Kotoru, vydali se hledat pamětní desku popravených námořníků ze vzpoury v Boce Kotorské v roce 1918 a byl mezi nimi i česko-německý námořník František Rasch. „Nakonec jsme našli pamětní desku, která toto připomíná. Takže před Štědrým dnem jsme uctili jeho památku,“ dodává Junek.
