Na původní datum pražské premiéry už měla letenky. „Ale odklad jsem vzala s klidem, protože kolem se odehrávaly tragické záležitosti, proti nimž byla nějaká premiéra bezvýznamná,“ líčí Andrea Sedláčková žijící v Paříži.
Proč jde film do kin i na online?
Měl jít už v březnu hned i na online platformu. Její popularita se za pandemie rozšířila, ale jinak jde všeobecně o novou tendenci, jak přilákat diváka, který je buď trochu líný se do kina dostavit, nebo nemá možnost. Kin ubývá, jejich nabídka je určena širšímu publiku a umělecký dokument má menší šance.
Uvažovali jsme za karantény, zda neudělat premiéru přece jen pouze online, ale připadalo nám škoda nedat příležitost těm, kdo chtějí film na plátně. Doma to není nikdy stejná podívaná, nejen kvůli obrazu a zvuku, jde o spoluprožitek. Ne že by můj film byla taškařice, ale má hodně vtipných míst a člověk se víc zasměje v kině než doma.
Měnil se během natáčení vztah otce a syna Kratochvílových?
Antonín je divoký, hlučný, sebejistý, ale na druhou stranu také velmi uzavřený člověk, za sebevědomou maskou světáka skrývá různé žaly a boly. Nenechá k sobě hned tak někoho proniknout, má obranný krunýř. Proto mě napadlo, že ho může prorazit jedině syn Michael a že bude hlavním tazatelem.
Oba souhlasili?
Naštěstí ano. Probírali témata, která samozřejmě neotevřeli poprvé – otcovu emigraci měsíc před narozením Michaela a posledních třicet let, kdy se objevovali vzájemně a pracně. Ale je jiné řešit věci v soukromí a před kamerou, kdy se problémy paradoxně vyjeví ve své nahotě, věci se musí doříct, formulovat, zaujmout postoj.
Byly chvíle, kdy vše klapalo i kdy šlo do tuhého. Michael je elegantní v tom, že se otce vždy snažil pochopit a neodsuzovat ho, brát věci pozitivně. I když jeho bolest je patrná a čas od času se ve filmu v plné síle odhalí. Oba se dodnes vyrovnávají s pocitem prázdna, které každý zažil jinak. Ale snad film posloužil jako rodinná psychoterapie.
Zmíní se ve filmu nařčení Antonína ze sexuálního nátlaku?
Samozřejmě, je to pro něj velká životní rána, opravdu mu ublížila. O aféře mluví nejen Antonín a Michael, ale také žena a mladší syn Gevin.
Co oba aktéři kromě společné výstavy k premiéře nyní dělají?
Antonín se věnuje především svému rozsáhlému archivu, připravuje výstavy a knihy o své tvorbě. Michael pracuje jako fotograf na volné noze, na rozdíl od otce, jenž měl rád terén, dává přednost ateliéru.
Jak jste strávila karanténu vy?
Kromě nakupování a vaření pro mé dvě děti jsem se dostala k pět let rozepsané knize, která má pracovní název Nesnesitelný půvab nevěry. Je napůl milostným románem a napůl – doufám, že originálním – životopisem Milana Kundery. Ráda bych ji vydala na podzim, ale teď už jsem se v Paříži vrátila do střižny a na knihu nemám moc času. Karanténa pro mě mohla být klidně delší.
Dá se už v Paříži zajít na kávu?
Tady jsou ještě kavárny a restaurace zavřené, snad se otevřou v červnu, ale máme strach z druhé vlny, protože ta první byla opravdu strašná. Francouzi na začátku koronavirus podcenili, stejně jako nošení roušek; jsou teď na mnoha místech povinné, ale nemohu bohužel potvrdit, že by nařízení všichni plnili.
