Vyčištěná, nablýskaná, díky viditelně užitému dřevu třeba na sedadlech také mnohem elegantnější než dříve, tak zapůsobila zrekonstruovaná Státní opera na diváka v hledišti. Ocenit nutno titulkovací zařízení u každého sedadla, což je vymoženost, jíž disponuje například Vídeňská státní opera, ale zdaleka není samozřejmostí u všech renomovaných scén. Zmodernizované technické zázemí ocení ti, kteří ho využívají a obsluhují. Různé drobné nedotaženosti, jako třeba obtížné sklápění sedadel, se nejspíš doladí v provozu.
O triumfu může hovořit scénograf Martin Černý, jenž ve spolupráci se studenty katedry scénografie DAMU vytvořil novou oponu podle původního díla Eduarda Veitha, které viděli návštěvníci při otevření Nového německého divadla v roce 1888. Opona se za nevyjasněných okolností ztratila roku 1945 a Černý ji vytvořil a dotvořil podle černobílé fotografie. Obraz zachycující básníka a jeho múzy bude ozdobou divadla, stejně jako navrácené busty Mozarta, Schillera a Goetha na průčelí budovy.
Samotný galakoncert, který řídil hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, nabídl árie a ansámblové scény z děl tak či onak spojených s tímto divadlem, v jehož historii se odráží dějiny soužití Čechů s Němci i poválečný vývoj. Začalo se symbolicky předehrou k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským, kteří roku 1888 zahajovali provoz nového divadla. Nechyběl Mozart, Janáček, Zemlinsky, Beethoven i Smetana. Koncepce, pod níž byla podepsána režisérka Alice Nellis, střídala hudební čísla s předtočenými videovstupy dramatika Pavla Kohouta, v nichž ale nezaznělo nic nového, zůstalo u zběžného, univerzálního, často patetického průletu časem, do nějž jednotlivá čísla vlastně ani nezapadala.
Na jevišti se vystřídalo přes dvacet zpěváků, kteří často účinkovali jen v ansámblových scénách, ale i tak bohužel v nejednom výkonu ožívaly staré přízraky této scény, která se v éře své porevoluční samostatnosti stala postrachem operních fajnšmekrů kvůli fádním, technicky sotva průměrně vedeným hlasům a chybějícím osobnostem. Národní divadlo, jehož je Státní opera nyní součástí, ovšem není celkově lepší, tedy pokud jde o operní žánr. Rozpočet nicméně narostl, do čela Opery se postavil mezinárodně zkušený norský manažer Per Boye Hansen, a tak se skepse a zvědavost mísí s nadějí – možná už poslední.
Hansenovi by člověk skoro přál, aby mohl takříkajíc nahodit reset a Operu Národního divadla znovuvybudovat od nuly. Třeba s takovými pěvci jako je norská sopranistka Lise Davidsen, jejíž mocný, svěží hlas zářil jak v árii Alžběty z Wagnerova Tannhäusera, tak v árii Lízy z Čajkovského Pikové dámy. Příjemně se poslouchal také duet Sophie a Oktaviána ze závěru Straussova Růžového kavalíra v podání Kateřiny Kněžíkové a islandské pěvkyně Arnheiður Eiríksdóttir.
A pokud by někdo stále truchlil nad faktem, že Praha nemá dva konkurenční operní domy, je dobré připomenout, že někdejší soupeření Národního divadla a Státní opery Praha připomínalo závod dvou trabantů, z nichž jeden se vždy nakonec přirozeně dostal do cíle jako první. Skutečnou konkurenci, s jejími výhrami i prohrami, však nehledejme doma, ta je jinde – ve Vídni, Mnichově, Drážďanech, Berlíně. Novotou se blyštící divadelní budova, pyšnící se výjimečnou tradicí, by si takové soupeření moc zasloužila.
