Psát jste začala po třicítce. Opravdu jen proto, že jste po návratu z mateřské neměla co hrát? Nepotřebovalo ve vás něco dozrát?
Když jsem nastoupila do HaDivadla jako mladá herečka, byly jsme v úvazku dvě. Víc nebylo potřeba. Vlastně, když na to teď vzpomínám, byly jsme rády, když jsme si obě zahrály. Prostě ženy neměly takový prostor jako muži. Napsali jsme s Hanou Müllerovou a Arnoštem Goldflamem Dcery národa a bylo to představení slavné. Všichni herci samozřejmě přispívali svými texty i do jiných inscenací, ale Dcery národa byly pro mne představení přelomové. Zderniérovaly jsme je, protože jsme byly těhotné. Odešla jsem na mateřskou dovolenou a shodou okolností byla s dětmi doma šest let. A když jsem se vrátila do HaDivadla, sedělo v šatně sedm hereček, které chtěly hrát. Tak to je. Když jste herec, chcete hrát. Takže jsem musela čekat. Některé herečky postupně odcházely a já přebírala jejich postavy. Dokonce jsem alternovala ve Hvězdách na vrbě s Milošem Černouškem. To bylo úžasné představení. Většina představení těchto divadelních etap byla totiž založena na autorském vkladu herce. To do nás Arnošt Goldflam zasel. A já dozrála v tomto směru, asi až když se mne dotkl život. Až když jsem porodila děti, vrátila se do divadla a zjistila, že nejsem středem vesmíru. Že život jde dál i beze mě. To jsem si jako mladá nepřipouštěla.
Cítíte jako poctu, že si vaši hru vybralo Národní divadlo?
Samozřejmě, že to cítím jako poctu. A je to pocta. Je to zlomový okamžik. Koneckonců, kdyby se v Národním divadle nestudovala Stísněná 22, těžko byste se mnou dělala rozhovor. A to jsem herečka HaDivadla už osmnáct let.
Velké role vás prý spíš míjejí - nepudí vás to napsat sama sobě roli na tělo?Míříte na rozhovor se mnou v programu ke Stísněné 22. Ale já nenapsala "velké role". Vytrhla jste to z kontextu. Myslela jsem to tak, že je hezké a pro herce dobré, když má pocit, že na něj režisér s tou či onou postavou myslí. A jestli jsem si posteskla, a to je hodně silné slovo, protože to tak není, pak v tom smyslu, že se změnil, od té doby, co jsem začala psát, pohled na mne jako na herečku. Režiséři bývají opatrnější, protože se možná bojí, že jim budu kecat do práce. Asi. Ale u mě je to naopak. Od té doby, co píšu, jsem hodně zpokorněla. Ovšem - buďte klidná. Všechny křivdy, které se na mě snesly za můj herecký život, zanesu do svých memoárů. Těšte se! A teď ta vámi netrpělivě očekávaná odpověď. V každé své hře jsem napsala postavu pro sebe. V každé.
Existují dvě verze hry Stísněná 22. Původní a přepracovaná přímo pro Národní divadlo. Text pro ND se mi zdá krotší, má konvenčnější formu. Netrpěla jste při některých škrtech?
Při žádných škrtech jsem netrpěla, to, že jsme do textu sáhli a některé situace propracovali, mi připadá normální. Tak to má být! Jsem živý autor a mám šanci leccos změnit. A herec je živá persona. Dává postavě duši. Tak proč se navzájem neslyšet. Víte, já myslím, že cesta oslovit autora, říct téma a těšit se na hru, kterou pro divadlo či herce napíše, je dobrá. To ovšem není můj případ. Nejdříve byla hra a tu si vybral režisér Jiří Pokorný pro svoji práci v Národním divadle.
Servisní článek ke hře Stísněná 22 najdete ZDE.
Věříte na tým. Svoji hru minach jste uvedla v HaDivadle, kde jste sehraní. Jak se vám v tomto směru pracovalo s herci ND?
Když se minach začala studovat, byla jsem na čtených zkouškách a pak až na generálkách. V Národním divadle to bylo vlastně podobné. Na začátku zkoušení jsme vyslechli připomínky a pak jsme se s dramaturgyní Lenkou Havlíkovou Kolihovou soustředily na dopracování postav, situací a rytmu hry podle připomínek Jiřího Pokorného a herců. Víte, já si vážím herců. Všech herců si svým způsobem vážím. Kdo si nestoupl nikdy na jeviště, neví, co to je. Co znamená "ten" proces. Divák vidí jen výsledek. Ale měla jsem respekt. To jistě. Vždyť většina z nich jsou herci mého mládí. A najednou jsem před nimi seděla, četla svoji hru a viděla, co všechno musí zkousnout s profesionalitou sobě vlastní. Snad se neurazí, myslím to s úctou, ale jsou to obyčejní lidé s mnohdy obyčejnými starostmi a bolestmi. To je na nich hezké.
Býváte označována za feministickou autorku. Jak toto označení vnímáte? V Česku je to skoro nadávka.
A už je tu ten šuplík. Víte, když měla minach v HaDivadle premiéru, řekli mi někteří po představení, že bych měla víc souložit a přešly by mě roupy. Minach je erotická hra, a to na ní nejvíce popuzovalo. Tak to u nás je. Feminismus bývá někdy chápán jako zběsilé odhánění mužů nepěknými ženami, které jsou většinou blbé, nevědí, co chtějí, muže nenávidí a vedou proti nim věčnou válku. Já to tak nevidím. Muži jsou úžasní. Systém je na nic. Znevýhodňuje ženy. A že to mnohdy někteří - pozor - jak muži, tak ženy, berou osobně, je jejich problém.
Má to žena - autorka těžší než muž? Nebo dnes již záleží jen na talentu a kvalitě díla?
Žena to má vždycky komplikovanější než muž. Myslím proces tvorby. Když má muž nápad, vstane třeba ve tři v noci, pracuje na něm, propadne mu. Ale většinou je schopen myslet a řešit jen ten jediný konkrétní problém. U žen je to podle mého názoru jiné. Rodina, děti, někdy se musí jíst a až potom poselství budoucnosti. Neříkám to jako negativum. Rodina je záchrana. Jen toho času není tolik. A jestli záleží na kvalitě díla? Taky. Jistě. Ale nejvíc záleží na štěstí. Koho potkáte, s kým se konfrontujete a jak vás pochopí. Já nepatřím mezi autory, kteří jsou přijatelní pro většinu divadelní veřejnosti.
Proč se celý děj Stísněné 22 odehrává v tělocvičně? Vybavují se mi situace po povodních, kdy lidé bez střechy nad hlavou museli bydlet kolektivně.
Tělocvična je třeba metafora toho, jak se žije. Metafora jisté vykořeněnosti, bezdomovectví. Postavy jsou nuceny vedle sebe existovat, jejich intimní příběhy se tak stávají veřejnými, vzájemně se ovlivňují a protínají. Tělocvična je skvělý prostor a herci se v ní chovají jako doma. Vždyť takto podobně žijeme všichni. Namačkáni na jednom místě. Víme o každé intimní chvilce svých sousedů. A přece vedle sebe existujeme. Musíme existovat. Komunikovat spolu.
|
IVA VOLÁNKOVÁ |
|
Herečka a dramatička, narozená v roce 1964, od 19 let působí v brněnském HaDivadle. Hrála například v Králi Oidipovi, Třech sestrách nebo v divadelním westernu Deadwood. Po třicítce začala psát divadelní hry. Již její prvotina Všichni svatí z roku 1997 získala čtvrté místo v soutěži Alfréda Radoka o původní současnou hru. Za tři roky v soutěži bodovala trilogie minach, napsaná pro kolegyni z HaDivadla Mariannu Chmelařovou, v roce 2001 porota soutěže vyzvedla text Stísněni, který pod názvem Stísněná 22 dnes uvede Národní divadlo. Režii má Jiří Pokorný a do rolí obyvatel domu, kteří jsou nuceni žít ve velmi stísněném prostoru, obsadil mimo jiné Sašu Rašilova, Blanku Bohdanovou, Jiřího Somra či Janu Preissovou. |
 Iva Volánková. |
