Od února ovšem nově hraje v pražském Divadle Palace sobeckého architekta Artura, který se musí vypořádat s ožehavou otázkou týkající se zdraví jeho manželky. Tragikomedii Stefana Vögela zde v režii Petra Svojtky uvádějí pod názvem Vedlejší účinky. „I když se víc sklání ke komedii, nutí diváka i k zamyšlení, protože do situace mého hrdiny se může dostat každý. Sám mám v poslední době hodně kamarádů, kteří museli řešit právě tento problém. Divák může dosadit sebe a představit si, jak by asi reagoval,“ upozorňuje Dlouhý.
Je váš Artur vlastně něčím sympatický?
To je právě těžké. Samozřejmě může být vnímán jako slaboch. Když si jeho situaci ale každý z nás představí na vlastním já, zjistí, že to není tak jednoduché. Myslím, že se najdou i diváci, kteří jeho chování porozumí. Je vlastně strašně těžké se s tím vyrovnat.
Co vás na textu a této roli oslovilo?
Jednak mne při čtení bavil scénář a dále i tvůrčí parta. S režisérem Petrem Svojtkou jsme takhle společně udělali už asi čtvrtou věc, takže vím, jak pracuje. Zraje jako víno a je čím dál tím lepší. Dobrá je i herecká skladba – David Novotný je můj spolužák z konzervatoře, Klára Cibulková dlouholetá partnerka na všech možných jevištích, Kateřina Březinová je pak spolužačka z nižšího ročníku a Veronika Svojtková Petrova manželka. Prostě taková rodinná parta, zkoušení podle toho vypadalo.
Právě s Davidem Novotným jste zhruba před rokem uvedli Muže mojí ženy v Divadle Na Fidlovačce. Tehdy to bylo prezentováno jako vaše první jevištní setkání od školy. Nyní tedy na navazujete na úspěch této produkce?
Určitě. David je velice senzitivní člověk. Oba nás to bavilo a baví, na spolupráci bychom jinak nekývli. Já to měl podobné s bráchou. Jak jsme od sebe byli deset let, tak zatímco on byl divadelní hvězda, já byl ještě na škole. Až když jsem dozrál a dokončil školu, tedy zhruba v mých dvaceti, začali jsme teprve žít bratrský život a na jevišti si vlastně vynahradili dětství. S Davidem je to právě podobná chemie: i on je takový rodinný příslušník. Na škole jsme spolu strávili spoustu času.
Jen se celou noc učíte texty, ráno nastoupíte, celý den mluvíte a nemáte čas si zahrát. Je to smutné a pak to podle toho vypadá.
Michal Dlouhý o natáčení seriálů
Dá se po pětatřiceti letech opravdu takhle snadno navázat?
Herci jsou jak malé děti. To si hned vzpomenete na všechny syčárny, co jsme spolu provedli a prožili. Takže i po pětatřiceti letech se to hned odrazí na jevišti a v našem hereckém vztahu.
Takže se dá čekat, že spolu nachystáte ještě nějakou další novinku.
Já se tomu určitě bránit nebudu a doufám, že Davídek také ne.
Zde v Divadle Palace jste loni na podzim právě s Petrem Svojtkou obnovili dřívější kus Listopad, který se hrál v ABC. Proč jste se k němu vrátili?
Ta hra je nesmrtelná, její politický podtext se dá aplikovat na jakoukoliv dobu. Teď po prezidentských volbách jsme objevili spoustu nových míst, kde lidé reagují a přečtou si to, co chtějí. Na jevišti ABC jsme ji stihli odehrát hodněkrát, ale nebylo to ještě dostatečně. Jak se v Městských divadlech pražských vyměnilo vedení, nechali si nás tam v rámci přerodu rok dva a nyní už samozřejmě potřebují svůj repertoár. Listopad zde tedy nuceně skončil, ovšem vedení Palace se dohodlo s Petrem Svojtkou, že by to byla škoda, a tak jsme sem Listopad přenesli.
V Listopadu hrajete amerického prezidenta, který se snaží pro znovuzvolení udělat vše – je tato role v něčem prorocká? Původní premiéru jste uvedli dva roky před zvolením Donalda Trumpa.
Jak jsem říkal, Listopad je tak plastický, že se dá nasadit kdykoli. Za deset let, před dvaceti lety, pořád bude aktuální. Já jsem tehdy během zkoušení natáčel Bohému, kde jsem ztvárňoval Zdeňka Štěpánka, a měl proto naondulované a nabarvené vlasy. Byl jsem tedy na fotkách k plakátu Trumpovi strašně podobný. Ovšem autor David Mamet text původně psal jako reakci na éru George Bushe mladšího. To téma se prostě dá aplikovat kdykoli.
Bylo třeba do inscenace něco přidávat?
Ne, ta hra opravdu funguje sama za sebe. Já jsem si tam samozřejmě přidal nějaké narážky na pana prezidenta Zemana, protože jeho slovník se sem hodil jak pr*el na hrnec. Stačilo hodit nějaké slovíčko a diváci se hned chytali.
Jak bylo řečeno, jde po roce o vaši druhou premiéru v divadle. Dřív jste měl mezi premiérami rozestupy třeba i tři roky – znamená to, že chcete více hrát?
Ne, odvíjí se to vždy od toho, zda mi nějaká inscenace odpadne. Já totiž zaplaťpánbůh hraji jednu roli třeba deset dvanáct let, takže je velice těžké sladit vše tak, aby se každý můj kus hrál dvakrát třikrát do měsíce. A to je přitom strašně důležité: představení musí zůstat čerstvé a role v paměti. A mně právě nyní odpadl fenomén Kdo je tady ředitel, který se hrál ve Švandově divadle třináct let, dále příbramská Válka Roseových a ještě jeden titul s Činoherním studiem Bouře. Uvolnilo se mi proto místo, a tak jsem mohl nastudovat dvě premiéry v rozmezí roku. Je to z čistě kapacitních důvodů kus za kus, víc se mi toho do diáře prostě nevejde. To bych pak hrál každý den. Mám ale dvě děti a mám se rád. (smích)
Není úplně obvyklé, aby herec s téměř každou rolí strávil deset let. Čím to je? Vámi?
To si takhle netroufám říct. Je to štěstí. Štěstí na dobré téma a dobré lidi. Díky tomu, že jsem už dlouho na volné noze, mám trošku výhodu, že se mohu rozhodnout, co přijmu. Přečtu si hru, zjistím, kdo bude hrát, a když mi to dá v hlavě jedna plus jedna jsou dvě, tedy skvělá parta a skvělý text, jdu do toho. Pravděpodobnost, že bude výsledek dobrý a vydrží, je pak samozřejmě větší. Ale i tento přístup se může vymknout, ve Švandově divadle jsme třeba udělali jednu premiéru, na kterou jsem se opravdu těšil, a po dvanácti reprízách byla stažena. Nejsme geniální.
Loni tedy měla po dlouhých letech derniéru inscenace Švandova divadla Kdo je tady ředitel. Nadále zde ale hrajete v dalším severském hitu Kurz negativního myšlení, který se uvádí jen o rok méně. Baví vás to stále? Nacházíte na té roli stále něco nového?
Honorářem pro herce je spokojenost diváka. Když je publikum i po čtrnácti letech nadšené, tak vás to nakopne a nemáte důvod jít dál. Jediné, co mne mrzí, že kvůli tomu nezkusím víc her. Oproti jiným hercům si tak za svůj život zahraju omezený počet rolí. Někdy se nad tím takto zamýšlím, ale člověk se nesmí rouhat, je hezké, že na nás lidé pořád chodí.
Máte tedy nějakou vysněnou roli, která ještě nepřišla?
O tomto jsem se naučil nesnít. Protože většinou když si člověk něco přeje, tak se to nesplní. Takže čekám, co přijde, a jsem šťastný.
Už jste zmínil, že většinu profesního života trávíte na volné noze. Je to něco, k čemu se herec musí vypracovat?
Zase se vrátíme k tomu štěstí. Není to jednoduché a člověk se musí rozhodnout v určitou dobu, kdy má něco za sebou. Nějaký kapitál, který může nabídnout. Když jsem začínal já, hráli herci hlavně v divadlech a tu a tam získali roli ve filmu či televizi. Dnes je to asi jiné a skoro každý herec se v seriálech nějak uživí. Ovšem podle toho to pak taky vypadá. Tehdy se musel člověk odvážit a rozhodnout se tak, aby uživil sebe a rodinu. Já byl ještě svobodný a bez závazků a vyšlo to. Ale není to jednoduché, člověk musí mít odvahu. Petr Nárožný kdysi říkal, že před talentovými zkouškami by měli zájemci o herectví doložit finanční zázemí rodiny. Může se totiž stát, že doděláte školu a neškrtnete o práci.
Vica Kerekes a Michal Dlouhý v seriálu Kapitán Exner
V televizi a filmu nehrajete tak často jako v divadle. Proč? Pečlivě zvažujete role? Nebo vám dnešní tvorba nevyhovuje?
Bohužel poslední velká věc, kterou jsem v televizi dělal, byl Kapitán Exner. Zde jsem se opět přesvědčil o tom, že natáčení seriálů je masokombinát. Tam nemáte šanci prodat něco ze svého talentu či umu. Jen se celou noc učíte texty, ráno nastoupíte, celý den mluvíte a nemáte čas si zahrát. Je to smutné a pak to podle toho vypadá. Tehdy jsem ztratil půl roku života, který jsem takto trávil. A do toho ještě po večerech hrál. Není to dobře nastavené. A pak ještě ty náměty… No, nejsou nic moc.
Nedávno jste pro Reflex zmiňoval, že čtete především scénáře a že to moc kvalitní čtivo není.
Jen velice vzácně se stane, že přijde nějaký hezký. Dám čerstvý příklad: dostal jsem nabídku na jednu z rolí ve Zlaté labuti. Scénáře se mi líbily: naše slavná Bílá labuť, dobovka, výborný nápad. Ovšem teď jsem od kolegů slyšel, že to natáčení jede stejně, jako jsem zmiňoval u Exnera. Koukal jsem na první díl a bohužel jsem rád, že jsem se tam neobjevil.
Tehdy bylo potřeba někoho „zbičovat“, vzpomíná Krajčo na spojení s Babišem |
A co se týče filmu?
To je stejné. Když za mnou přijdou, že se za půl roku točí, říkám, že mám na rok dopředu nasmlouvaná divadla. Filmové produkce se stále nenaučily myslet trochu dopředu, aby se herec stihl připravit a bylo to pro něj časově reálné.
Ve filmové databázi ovšem u vašeho jména svítí dva chystané snímky: 1919 s legionářskou tematikou a hororové Hlasy. Jak to s nimi vypadá?
No, Hlasy jsou natočené devět let, jestli to dotáhnou, tak se tam už nepoznáme. Ale tvůrcům asi chybějí peníze nebo vyčkávají. Projekt 1919 byl krásný a s hezkým obsazením, ovšem ten bohužel právě na financích úplně ztroskotal.
Takže teď nemáte žádné další umělecké plány?
Ani ne. Ale pokud to vyjde, tak příští rok ve Švandově divadle, které považuji za takovou svou domovskou scénu, něco připravíme s tamním ředitelem Danem Hrbkem. Ale to se ještě uvidí.
