Co vás vedlo k napsání hry právě na toto téma?
Ten námět mi leží v hlavě už možná šest let. Původně jsem ho dokonce chtěl napsat jako román. Ale po několika kapitolách jsem se na tom zasekl. Vzpomněl jsem si na to téma, až když mě oslovili z brněnského Národního divadla, zkusil jsem to uchopit jako drama a najednou to chytlo úplně novou energii.
Můžete naznačit děj?
Celé to stojí na poměrně jednoduché konfliktní situaci. Pedagog umělecké školy Vladimír, který si o sobě myslí, že je feminista, se opije, a dost příšerně v nepovedeném vtipu urazí studentky ze svého ateliéru a potažmo z celé fakulty. A když vystřízliví, zděsí se, co to provedl, ale už je pozdě, protože se kolem toho rozjel dost rozsáhlý proces. A on najednou zděšeně pátrá sám v sobě, jestli to byl skutečně nepovedený vtip nebo někde v jádru ženy opravdu nenávidí. Začíná to vlastně jako komedie, postupem času to ale chytne dost temný odstín. Najednou se začnou otvírat skříně, ze kterých se sypou všemožní kostlivci a ukazuje se, že celá škola je shnilá od sklepa až na půdu. Tragické na tom je, že zatímco se všichni zabývají touto kauzou, nikdo si nevšimne skutečných predátorů, kteří na té škole působí. Je to takový dost hořký portrét jedné instituce.
S jakým pocitem má divák z představení odcházet?
Doufám, že s hlavou plnou otázek. Rád bych, aby to lidi spíš provokovalo k přemýšlení než k pokrčení rameny nad nějakými hotovými pravdami. Nepsal jsem to jako agitku. Víc než co jiného je divadlo druhem rozhovoru. Drama je jedna velká rozprava, to mi došlo až během psaní. A do toho rozhovoru by podle mě ideálně měl vstupovat i divák. Mimochodem už během čtených zkoušek vznikaly tak divoké diskuze, že měla režisérka obavy, jestli se s herci vůbec dostanou ke zkoušení. To mi přijde perfektní.
RECENZE: Trojan jako rozvedený cynický padesátník touží po švédské trojce |
Inspirovaly vás k napsání nějaké konkrétní události, konkrétní hnutí či konkrétní škola?
Především asi obecné znepokojení z toho, co se na univerzitách děje. Že je i dnes, jak dokázala spousta případů z poslední doby, možné, že tam působí lidé, kteří si z univerzity vytvoří svůj predátorský revír. Manipulátoři, co systematicky zneužívají nejistotu studentů, jejich nezkušenost, a postupně je díky své autoritě dovedou rozložit tak, že si s nimi dělají, co chtějí. Sledování podobných mechanismů tvoří několik důležitých linií, které se postupně odkrývají hlavně v druhé polovině hry.
Téma určitým způsobem nakousl i Petr Zelenka ve své poslední hře Fifty. Dá se tato problematika považovat za generační záležitost? Střet mileniálů se starší generací?
To nemůžu posoudit, tu hru jsem neviděl. Ale pouze takto bych to v případě Feministy neviděl. Protagonista hry, Vladimír, je vlastně velmi mladý. Stejně jako někteří další členové učitelského sboru, kteří tam vystupují. Já si myslím, že zneužívání moci, sexismus nebo agresivita vůbec nesouvisí s věkem a generační příslušností. Zajímal mě konflikt, kdy v sobě právě mladý člověk objevuje jakési příšerné mechanismy, vzorce chování, které jej samotného děsí. Vladimír náhle rozezná, že se v něm vlastně probouzí jeho vlastní otec, se kterým vede celoživotní válku, a kterým pro jeho vulgaritu a netolerantní názory pohrdá. Ale najednou, jak ve špatném hororu, zjistí, že otec dávno bydlí v něm, že se jím sám pomalu, ale jistě stává.
Odstavený kamion plný mrtvých uprchlíků inspiroval Šindelku k nové knize |
Hru uvede brněnské Národní divadlo. Účastnil jste se nějakým způsobem zkoušek? Došla režisérka Aminata Keita k nějakým pro vás nečekaným koncům?
Ta spolupráce byla vynikající. Jak s Aminatou Keitou, tak dramaturgem Jaroslavem Jurečkou. Společně text nesmírně tvůrčím způsobem uchopili, pomohli ho tvarovat, v některých momentech dost vyvažovali moji nezkušenost s žánrem divadelní hry. Vlastně jsem pořád bojoval s prozaikem, ale zároveň i filmovým scenáristou v sobě. To jsou věci, které už tak trochu umím, mám je zažité.
Marek ŠindelkaNarodil se v roce 1984 v Poličce. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a scenáristiku na FAMU. Zaujala už jeho prvotina z roku 2005, sbírka Strychnin a jiné básně, za kterou dostal Ortenovu cenu. Po románu Chyba napsal povídkovou sbírku Zůstaňte s námi, za kterou dostal Magnesii Literu za prózu. Následoval další soubor povídek Mapa Anny a v roce 2016 novela Únava materiálu, taktéž oceněná Magnesií Literou. Jako scenárista filmu Okupace obdržel za rok 2021 společně s Vojtěchem Maškem Českého lva a Cenu filmové kritiky.  |
Ale psaní pro divadlo se od toho hodně liší. Je až neuvěřitelné, jak rozdílně některé věty fungují na papíře, ve filmu a jak fungují na divadle. Stejně tak dynamika, rytmus scén. Hra se výrazně měnila ještě během zkoušek, kdy i jednotliví herci přinášeli skvělé postřehy ke svým postavám, takže jsme text vlastně přepisovali do poslední chvíle.
Je to vaše první dramatická práce. Plánujete se této oblasti věnovat i nadále?
Ano, už pomalu začínáme přemýšlet, co dál. Ale zatím je to všechno otevřené.
Jaké máte další umělecké plány? A dočkají se čtenáři v dohledné době nějaké další prózy?
Pracuji na novém scénáři s Vojtou Maškem. A samozřejmě bojuji s novým románem, mám už podstatnou část napsanou, ale nerad mluvím o rozpracovaných knihách — protože nakonec se stejně, jako v případě Feministy, z románu stane divadelní hra, ze sbírky básní román a podobně. Je to příliš živé a křehké. A v tom mě to taky baví. Nikdy nevím, kam mě téma během psaní dovede. Neustále mě ten proces něčím překvapuje.
