RECENZE: Dotkni se vesmíru s Rašilovem i Matáskem. A před koncem zmiz

Genetika a etické otázky se dostaly do popředí nové premiéry Národního divadla. Na Nové scéně se v hlavních rolích chytré komedie s bohužel trochu rozplizlým koncem objevil David Matásek a Saša Rašilov.

Z uvedení Dotkni se vesmíru a pokračuj | foto: Národní divadlo

Jak lze zkombinovat humor a dobré výkony se suchopárným světem genetiky, ukazuje nejnovější dílo napsané přímo pro Novou scénu pražského Národního divadla. Režie díla René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se chopil Jan Frič, známý nonkonformními kusy Velvet Havel (recenze zde) či Mlčení bobříků (recenze zde).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na zdejším rozlehlém prostoru se dostáváme do laboratoře, kde se respektovanému biochemikovi Plánovskému (David Matásek) právě podařilo popsat mechanismus druhové změny, tedy objevit princip evoluce. Jeho objevu, který mu může zajistit nejen nehynoucí slávu, ale hlavně možnost vytvořit si ideálního potomka, se chytne dávný kamarád, matematický lingvista Šmíd (Saša Rašilov). Ten jednak začíná v řetězci aminokyselin číst boží poselství a jednak si dělá nenápadný zálusk na Plánovského ženu (Martina Preissová).

Levínského hra oplývá směsicí vtipných dialogů a situací vycházejících z vědeckého světa. Jsou za ní vidět znalosti (sám je vystudovaný fyzik) i poctivá konzultace s odborníky. Autor napsal bizarní alternativní děj, který se odehrává v pozadí a dokresluje hlavní linku, tu však Frič pojímá překvapivě střídmě a soustředí se hlavně na Plánovského profesní i osobnostní krizi.

Dotkni se vesmíru a pokračuj

Národní divadlo (Nová scéna)

premiéra 3. listopadu 2016

režie: Jan Frič

hrají: David Matásek, Martina Preissová, Saša Rašilov, Jana Janěková ml., Jan Bidlas, Pavlína Štorková, Igor Orozovič, Ondřej Pavelka, Alois Švehlík, Jiří Štěpnička

Hodnocení­: 60 %

Kus, jehož jméno pochází z doslovného překladu počítačové hlášky „Press space and continue“, se může pochlubit zástupem skvělých herců, vedle již jmenovaných třeba Pavlínou Štorkovou či Aloisem Švehlíkem. Skvělou první půlku a rozjezd té druhé však zbrzdí nevýrazný a rozmělněný závěr, končí se bez pointy, bez gradace, kus se jen dohrává.

Současný činoherní směr Nové scény prostě působí oproti ostatním pódiím Národního divadla bezradně. Vedení sem zve úspěšné mladé režiséry, ti však většinou bojují spíš s formou než s obsahem. Není jasné, komu je zdejší produkce určená.

V závěru nedotažený Fričův „Vesmír“ i tak vedle kusu Spolu/sami patří k tomu nejlepšímu, co zde za poslední dva roky vzniklo.