RECENZE: Bolek Polívka hraje na city. A nelze mu nepodlehnout

Kdysi ceněného mima Bolka Polívku "dohnala" doba po převratu i k pokleslejším klauniádám. Nadto v poslední době plnil spíše zpravodajské stránky novin a také skoro čtyři roky nenapsal žádnou autorskou hru pro sebe či svoje brněnské Divadlo Bolka Polívky. Až teď.

Inscenace DNA se naštěstí zrodila z materiálu odžitého a opravdového. Z pocitů, které přináší jednak dna neboli stárnutí charakterizované revmatickými bolestmi, jednak životní dna, jichž se autor dotkl při krachu nejednoho svého životního vztahu, včetně pocitů viny vůči svým četným potomkům vtěleným ve hře do spoluhráčky, vlastní dcery Anny Polívkové, jež herecky, vizuálně ani pohybem nezapře další DNA, totiž s otcem společnou genetickou šroubovici.

DNA

75 %

Divadlo Bolka Polívky, Brno

Premiéra: 18. června

Režie: Bolek Polívka

Hrají: Anna Polívková, Bolek Polívka, Jaromír Barin Tichý, Jiří Fretti Pfeifer

Vše samozřejmě neustále hraničně hrozí sklouznout k pomrkávání, jak na sebe v tomhle malém uměleckém rybníčku a ve vlastní rodině všechno víme, k citovému vydírání publika, které herec i autor tak miluje a potřebuje a které přece už jen proto nemůže se svým "dětsky čistým" umělcem nesoucítit. Zvláště když vše podpoří hereckou účastí zhruba půlročního mimina a stokrát omletými kabaretními výstupy "otce a dcery", kteří se v šatně sice přou, ale nakonec se samozřejmě podrží v soukromí i na jevišti.

Několikrát opravdu málem sklouzne k sentimentu tato nepřemožitelně účinná hra na city, kde se s hraným příběhem střídá skutečné soukromí herce včetně třeba exekučního zabavování věcí, jež měl rád. A většina varietních výstupů na jevišti, které leží před oponou, za níž se skrývá herecká šatna, se pohybuje spíš až za hranou trapnosti.

Jenže to všechno nakonec převálcuje kouzlo, které je nám dopřáno jen díky divadelním prknům. Divák totiž cítí, že se tady a teď opravdu hraje jedinečný rodinný dokument, v němž se stírá rozdíl mezi předem napsaným scénářem a skutečností. Kde dcera má opravdu strach o otce, který ji svými řečmi většinou štve, stejně jako jeho štve dcera, jež mu nic nedaruje. Ale kde jeden "hraje a v té chvíli i žije" pro druhého. Protože jsou v něčem prostě moc stejní.

A k tomu jim na jednoduché scéně sekundují dva viditelně stárnoucí braši Barin Jaromíra Tichého a Fretti Jiřího Pfeifera. Natolik třaskavé směsi skutečného příběhu nelze nepodlehnout.

Divadlo Bolka Polívky bude hostovat na festivalu Colours of Ostrava