Rok 1998 byl pro počítačové hry jeden z nejlepších v historii. Kromě toho, že vznikl BonusWeb, jsme se dočkali i dodnes uznávaných klasik jako Half-Life, Baldur’s Gate, Thief, Starcraft, Commandos, Unreal, Metal Gear Solid, Fallout… a Polda.
Zatímco většina z těchto značek už je u ledu, Polda je s námi pořád a díky své nehynoucí popularitě už na další pokračování vybral v crowdfundingové kampani na Hithitu více než milion korun. A to do jejího konce zbývá ještě více než týden.
Polda je jedna z mála her, které se odehrávají v typicky českých kulisách.
Jak je možné, že se hra, která ve své době dostávala jen lehce nadprůměrná hodnocení (viz naše dobová recenze), umístila v naší anketě o nejlepší českou hru na pátém místě a porazila tak i v každém ohledu lepší žánrové kolegy jako Posel smrti nebo Machinarium? Proč se stal v roce 1999 vůbec nejprodávanější hrou v Česku? A kvůli čemu jako jediná hra vůbec ušel kritice v legendárním článku Radovana Holuba Kultura kriplů?
Tím nejsnazším způsobem, jak to zjistit, se mi jevilo znovuzahrání si hry. Dnes to není nic těžkého – Polda sice není klasický freeware, ale zdrojů, odkud si ho můžete legálně stáhnout zadarmo, je na internetu spoustu (třeba tady u nás). Než se ale potýkat se správným nastavením kompatibility ve Windows, je pohodlnější sáhnout po verzi upravené pro mobilní telefony. Ta po vás sice po několika hodinách hraní bude vyžadovat platbu, tou dobou ale už určitě budete vědět, jestli vám za těch pár korun stojí.
V mém případě nestála. I když jsem na dnes u prakticky mrtvém žánru adventur vyrostl, Polda mě nebavil tenkrát a nepřekvapivě mě nebavil ani dnes. Ne snad, že by byl nějak výjimečně hloupý, ale už tehdy existovalo mnoho a mnoho lepších titulů, které si můj volný čas zasloužily více.
Hlavní hrdina Pankrác se nebojí používat svoji služební zbraň. Vtipy o střílení bezdomovců by dnes už asi neprošly.
Není samozřejmě fér srovnávat hru, na které dělali ve volném čase tři vysokoškolští studenti, s produkcí už tehdy velikých softwarových firem. Na druhou stranu jde „jen“ o point & click adventuru, což je na výrobu ten patrně vůbec nejjednodušší žánr. I ten má však svá pravidla, která Polda ke své smůle nedodržuje. Hned od začátku vám například otevře většinu svých lokací a inventář zaplní desítkami předmětů.
Řešení hádanek a úkolů jsou pak z podstatné části naprosto nesmyslná a lze je vyřešit jedině metodou zkoušení všeho na všechno. I proto je Polda přehnaně obtížný. Tak například když se chcete dostat do zamčeného domu, musíte nejdříve zastřelit bezdomovce, nechat ho odvést popeláři na skládku, kde si pak přivlastníte jeho plesnivou papírovou krabici. Pak musíte sehnat poštovního orla, několik dlažebních kostek a provaz. Kostky dát do krabice, tu obvázat provazem a výsledek dát orlovi, který krabici „dopraví“ do otevřeného okna domu, kam pak po spuštěném provázku vyšplháte. Ano, krkolomná řešení hádanek jsou pro adventury typická, ale toto už je přeci jen příliš.
Hra byla velice obtížná a humor se pohyboval na hranici trapnosti. K úspěchu to ale tehdy stačilo.
Polda ani zdaleka nebyl první českou hrou, která na hráče mluvila v jejich mateřském jazyce, už dříve vyšly například Dračí historie nebo Gooka. Žádná z nich však nebyla tak ryze „naše“.
Polda je vlastně videoherní verzí filmových komedií Zdeňka Trošky, písniček Michala Davida nebo smaženého sýru s tatarkou. Kritici sice z jejich popularity mohou chytnout psotník, faktem však zůstává, že ani sebelepší zahraniční produkce nemůže lidem nabídnout tak dobře známé kulisy a kontext. Nikdo se ostatně nikdy netvářil, že by mělo jít o intelekt stimulující zábavu a stupidita hry je dávána tak na obdiv, že ji vlastně ani nelze kritizovat.
Polda se snaží být vtipnou hrou a navzdory tomu, že je doslova prošpikován hláškami, ze kterých je dospělému člověku stydno, vtipný místy opravdu je.
Jednak je to dáno tím, že použitý humor je i na svojí dobu roztomile nekorektní a tak se ve hře může střílet po bezdomovcích nebo souložit se sousedkou přímo za zády nic netušícího manžela. Dnes by kvůli tomu Poldu samozvaní moralisté odsoudili za podporu policejního násilí a stylizaci žen do rolí sexuálních objektů.
Šestý díl nemá s tím prvním nic společného, odehrává se v Hollywoodu a většina vtipů je postavena na komolení známých jmen.
Tím hlavním zdrojem zábavy ale byly výkony dabérů, které má Polda vyloženě excelentní. Navzdory amatérské povaze celé hry se autorům podařilo přilákat takové herecké osobnosti, jakými jsou Luděk Sobota, Petr Nárožný nebo Jiří Lábus, což jsou lidé, kteří dokážou vtipně přečíst i daňové přiznání OSVČ. Obzvláště Luděk Sobota, který si na rolích „hodných idiotů“ postavil kariéru, je jako hlavní hrdina policista Pankrác skvělý a stal se vlastně největším symbolem celé série.
Ta se totiž v průběhu času dočkala tolika změn, že je těžké uvěřit, že jde pořád o tu stejnou značku. Původní autoři prvního dílu se na dalších pokračováních podílet nechtěli, a tak Polda padl do rukou Petra Svobody (do té doby například nedoceněná adventura Dreamland), který nad ní drží dozor až dodnes.
Úspěch na domácí scéně v něm ovšem probudil i zahraniční ambice, což mělo za následek, že v marné snaze dohnat světové trendy každý další díl vypadal zcela jinak než ten předchozí.
Vývoj podoby hlavního hrdiny napříč prvními pěti díly.
V tom třetím Pankrác odchází od policie a stává se soukromým detektivem, už předtím notně ujetý příběh se tím posunul směrem k naprostým šílenostem. Zároveň s čím dál absurdnějšími zápletkami (cestování v čase, klonování) bohužel Polda postupně opustil veškeré české reálie a stal se jen další generickou adventurou, kterých je dnes plný Steam.
Namísto prostředí zapadlé české vesničky jsme se tak v šestém díle podívali do amerického Hollywoodu, což při vší úctě k autorům nemohlo skončit jinak než průšvihem (viz naše recenze). Humor postavený z podstatné části na komolení zahraničních jmen je mrazivě trapný, hádanky prakticky neexistovaly a slušná grafika už to nezachránila.
Naděje, že by chystaný sedmý díl mohl znamenat návrat ke kořenům, vzala po zhlédnutí prvního traileru rychle za své. Přesto už se našlo přes tisíc lidí, kteří autorům svěřili dohromady víc než milion korun. Až taková je síla nostalgie.
