Hraní videoher je rozhodně jeden z těch levnějších koníčků, kterými můžete trávit čas. Počítač má dnes doma prakticky každý, stačí jen jednou za zhruba šest let připlatit pár tisícovek za lepší grafickou kartu nebo specializovanou konzoli, a pokud nemusíte hrát absolutní novinky, máte vystaráno.
Tento obrázek dokonale ukazuje, jak moc se doba změnila. Reklamní slogany „Je to černý a lítá to“ nebo „Maso dvou barev“ už dnes v časopisech určitě nenajdete.
Díky rozdávání her od Epicu, slevovým akcím na Steamu, neomezeným předplatným typu Game Pass, EA Access, Uplay Plus nebo PS+ si za cenu jedné či dvou krabiček cigaret snadno obstaráte zábavu na celý měsíc.
Samozřejmě, kdo hry bere opravdu vážně, může se plácnout přes kapsu a koupit si drahé blikající periférie od renomovaných značek, obrazovku tak velikou, jak mu futra dovolí, a grafickou kartu v ceně ojetého auta, to už je však otázka volby.
Před nějakými pětadvaceti lety byla situace úplně jiná. Už jen vlastnictví počítače bylo samo o sobě jistou známkou luxusu, hry se pak prodávaly zhruba v ceně třetiny průměrné měsíční výplaty. A přesto se hrálo.
Ano, z veliké části to bylo kvůli softwarovému pirátství. Krást hry bylo tehdy tak běžné, že šlo vlastně o normu, nad kterou se nikdo nepozastavoval. Nabídky nelegálních kopií byly volně dostupné i v inzertních novinách, přičemž se prodávající ani nerozpakovali uvádět svoje skutečná telefonní čísla a adresy.
Přiznám se, že jsem dlouho ani netušil, že se vlastně počítačové hry někde prodávají, natož jak drahé jsou. Pro představu, v roce 1994 činila průměrná mzda 7 004 Kč, tento ceník vyšel ve stejném roce v časopisu Score:
Ceník firmy Vision z roku 1994.
Je to, jako by dnes stál nový Doom 12 000 Kč. A přesto se našlo dost lidí, kteří si hry kupovali legálně. Nabídka pirátů se totiž omezovala jen na ty největší hity a kdo chtěl něco mimo absolutní mainstream, musel si našetřit. Hodně našetřit.
Vzhledem k omezené nabídce cena her klesala velice pomalu a slevové akce se objevovaly spíše výjimečně. Jejich obliba však rychle rostla, a tak se vydavatelství musela přizpůsobit.
Hry z budgetových edicí rozhodně nebyly ozdobami sbírek.
Nejprve se objevily speciální zlevněné edice, tzv. „budgetovky“. Každé velké vydavatelství mělo svoji vlastní řadu a největší hity prodávalo ve speciálních (a dlužno říct, že opravdu ošklivých) obalech, které kromě samotného média se hrou neobsahovaly prakticky nic navíc. Unifikované krabice rozhodně nemohly být ozdobou žádné sbírky, jejich cena se sice oproti původní edici pohybovala zhruba na třetině (cca 500 Kč), i to bylo tehdy spoustu peněz. Na druhou stanu šlo o hity, na které se vzpomíná dodnes. Speciální edice, která k sobě vázala adventury Full Throttle a The Dig byla jednou z mých nejlepších investicí v životě.
Přečtěte si další články z rubriky retro |
Vyšší formou budgetů byly tzv. Megapacky. Šlo o kolekce deseti v podstatě nijak nesouvisejících titulů prodávané za cenu jedné novinky. Svým způsobem tento distribuční model připomíná dnes tolik oblíbené Humble Bundly, ovšem bez charitativního přesahu. Megapacky se u nás příliš neprodávaly a jezdit se pro ně muselo do sousedních německy mluvících zemí. Výběr obsažených her byl navíc dost zvláštní, v jednom balení jste tak například našli pinball, kulečník, dvě bojovky, RPG, simulátor ponorky i vesmírnou střílečku.
Populární byl i tzv. shareware, což byly v podstatě jen obrovské demoverze distribuované zdarma. Jejich problém byl, že si s nimi lidé dokázali vyhrát mnoho hodin, a tak vlastně neměli žádnou motivaci dokoupit si více toho samého.
Megapacky byly vlastně předchůdci Humble Bundlů.
Pro hráče z velkých měst byly nejlepším prostorem pro nákup bazary. Jde o systém, který pro konzolové hry funguje dodnes (pro PC scénu ho mimochodem rozbil dnes tolik milovaný Steam), na druhou stranu také není dokonalý. Někteří lidé jsou schopni do bazaru prodat i naprosto nechutné exempláře, které vypadají, jako by je někdo používal jako toalety pro nutrie. Křehká optická média dostávala pořádnou čočku a nikdy nebylo jisté, zda se vám je doma vůbec podaří přečíst. Ano, majitelé bazarů vám v případě problémů peníze vrátili většinou bez řečí, ovšem táhněte se tehdy znovu dvě hodiny do Prahy, že?
Revoluci do sektoru levné zábavy přinesl tzv. covermounting, tedy přikládání her k papírovým časopisům. Začalo to jako zvláštní speciální akce, posléze se tento fenomén rychle rozšířil a dospělo to do situace, kdy si lidé kupovali samotné hry a časopis jen rychle letěl do koše. Často šlo o jinak neprodejná béčka, občas se však i místním redakcím podařilo ulovit skutečný poklad, legendární je například vydání do češtiny přeloženého Fallouta nebo dvou dílů Broken Swordu.
Dnes už je situace úplně jiná a alespoň z finančního hlediska daleko lepší. Před chvilkou jsem si například v rámci letního výprodeje na Steamu naházel do košíku Resident Evil 7, Evil Within a Seven, dohromady za částku, kterou jsem bez mrknutí oka nechal během víkendu „na pivu“. Nakonec jsem si však nekoupil nic. Přišlo mi to totiž pořád moc peněz, vzhledem k faktu, že mám knihovnu plnou nedohraných her. Počkám si na ještě větší slevu.
