Ještě třiadvacet let od vydání nedají fanoušci na prvního Fallouta dopustit, mnoho z nich mu dává přednost před modernějšími díly. Jen těžko lze vyjmenovat všechny faktory, kterými je tato hra tak výjimečná, její osobitost přitom nyní vyniká více než v době vydání. To je především důsledkem mimořádné svobody, kterou tehdy malý tým extrémně talentovaných vývojářů dostal od vydavatele. Dnes, kdy mají vývoj novinek na starosti týmy složené ze stovek až tisíců zaměstnanců a každý jejich aspekt je pečlivě plánovaný a kontrolovaný, už v rámci AAA titulů nic takového možného není.
Fallout vznikal ve stínu her na Infinite Enginu, dnes je přitom daleko slavnější.
Vydavatelství Interplay mělo koncem devadesátých let ambice zařadit se mezi největší společnosti v herním průmyslu, budoucnost vidělo především ve sportovních titulech a komplexních RPG. Tehdy nezkušený vývojář Tim Cain dostal možnost si pro svoji chystanou novinku licencovat už hotový set pravidel z papírových her na hrdiny.
Volba padla na systém G.U.R.P.S. Steva Jacksona (neplést se stejnojmenným britským návrhářem a autorem populárních gamebooků), který tehdy sami vývojáři hráli ve svém volném čase. G.U.R.P.S. (Generic Universal Role Playing System) je ovšem jen sadou pravidel, nikoli celým univerzem, vymyslet si zasazení hry tak bylo plně v moci autorů.
Aby z flexibility pravidel ukázali co nejvíce, zvažovali vývojáři nejprve, že hlavním hrdinou bude cestovatel v čase a děj se bude odehrávat napříč několika érami. Jenže po startu produkce se Interplay podařilo obstarat exkluzivní licenci na svět Advanced Dungeons & Dragons, který se rázem stal pro vydavatelství prioritou a na tehdy ještě bezejmenného Fallouta se prakticky zapomnělo.
To byl první z několika momentů, kdy celému projektu hrozilo zrušení. Marketingoví specialisté se totiž báli, že by si chystané hry navzájem mohly konkurovat. Naštěstí se je podařilo přesvědčit, že RPG hry nezastarávají tak rychle jako třeba 3D střílečky a fanoušci žánru si ty kvalitní klidně koupí i později.
Každopádně myšlenku na cestování v čase bylo potřeba opustit, na vytvoření několika samostatných grafických prostředí už nebyly peníze. A tak se zrodil nápad na zasazení do postapokalyptického světa.
Tento obrázek je jednou z mála věcí, které museli vývojáři na příkaz vedení ze hry odstranit.
„Nesnáším, když hlavní hrdinové ve hře znají věci, které sám hráč neví,“ pochvaloval si Cain v rozhovoru pro magazín PCGamesN fakt, že mu hlavní hrdina, který poprvé v životě opustil protiatomový kryt, umožnil elegantně se vyhnout často opakovanému klišé se ztrátou paměti.
Omezení na postapokalyptické prostředí tvůrce nijak nelimitovalo, prostě svoji kreativitu popustili v jiných oblastech. Jejich projekt byl v rámci Interplay jen okrajový, a tak jim prošlo i to, co by u ostřeji sledovaného projektu projít nemohlo. Jak později řekl umělecký ředitel projektu Leonard Boyarski pro magazín Shacknews: „Nečekali jsme na schvalování, jestli některé věci vůbec můžeme udělat. Prostě jsme je udělali a pak je teprve někomu ukazovali.“ „Byl to jen taktak kontrolovaný chaos,“ potvrdil nezávisle jeho slova herní designér Feargus Urquhart, dnes CEO Obsidianu.
I proto je Fallout nadmíru brutální. V bojích odlétávají hlavy a končetiny, hořící nepřátelé pobíhají po okolí, je zde také možné mít sex s prostitutkami. Kvůli tomu má hra rating 17+, což samozřejmě snižuje velikost cílového publika. Kontroverzní byla i zvolená estetika hry, která vychází z americké kultury 50. let. Dnes už jsme si na odlehčenou stylizaci série zvyklí, první použití u jinak vesměs vážné hry však tehdy bylo nesmírně odvážné.
Ostatně kvůli tomu se Fallout dostal do vážných potíží podruhé. Když první ukázky ze hry viděl Steve Jackson, prohlásil, že s něčím takovým svoji licenci na G.U.R.P.S. nespojí. Nelíbilo se mu přehnané násilí ani ikonický vault boy, což jsou dodnes poznávací znamení celé série. Vývojáři si toho byli naštěstí vědomi a než aby Fallouta od základu překopali, rozhodli se raději obětovat pravidla, na kterých ovšem byla hra od základu postavena. „Vsadím se, že Fallout je jediné RPG, ve kterém se herní systém vymýšlel až poté, co byla hotová většina ostatního obsahu,“ smál později Tim Cain, ale vzápětí dodal, že už by nikdy takto žádnou hru dělat nechtěl.
Přechod do 3D podle mnohých fanoušků Falloutu neprospěl.
G.U.R.P.S. tak nakonec nahradil systém S.P.E.C.I.A.L., za který byl zodpovědný další významný člen vývojářského týmu Chris Taylor. Šlo vlastně jen o rozšíření souboru pravidel, které pozdější autor hitů jako Total Annihilation nebo Dungeon Siege vytvořil v pubertě pro své kamarády.
Pro účely Fallouta je doplnil o slavný systém perků, povahových vlastností, které hráčům kromě bonusů přidávaly i postihy. Ostatním vývojářům totiž připadalo, že pouhé rozdělování dovednostních bodů při přechodu na vyšší úroveň není pro hráče dostatečnou motivací. Pro celou sérii se tak navzdory předpokladům odstranění G.U.R.P.S. stalo požehnáním, jen těžko se dá dnes posoudit, zda by vůbec vznikly Fallouty ve 3D, kdyby Bethesda musela platit licenční poplatky Stevu Jacksonovi.
Mnoho lidí se do Fallouta zamilovalo na první pohled, a to i díky ikonickému intru se slavnou větou „Válka se nikdy nemění (War never changes)“. Tu paradoxně napsal Boyarsky během reklamní pauzy při sledování seriálu Simpsonovi jen pár hodin předtím, než měl jít do studia nadabovat intro slavný hollywoodský herec Ron Perlman. Setkání s pozdějším představitelem komiksového Hellboye bylo pro členy týmu splněným snem. „Vidět Rona Perlmana naživo? Být u zrození mých dvou dětí bylo o trochu důležitější zážitek mého života, ale jen o trochu,“ žertoval po letech Tim Cain.
Celý text ke slavnému intru prý vznikl během sledování jedné epizody seriálu Simpsonovi.
Památným momentem intra je scéna, ve které dva vojáci navlečení do těžkého brnění popraví svázaného zajatce ranou do týla a jeden z nich přitom ještě vesele zamává do kamery. Ani to nebylo výsledkem dlouhého plánování, ale jen momentální nápad. Vývojářům se nepodařilo sehnat licenci na vytoužený song I Don’t Want to Set The World On Fire od Ink Spots, nakonec museli sáhnout po Maybe od stejné kapely. Ani jim to však příliš nevadilo, protože prý všechny jejich písně zní jedna jako druhá. I Don’t Want to Set The World On Fire se pak mimochodem stalo hudbou k intru třetího dílu, který měl nesrovnatelně vyšší rozpočet.
Všichni zúčastnění na vývoj Falloutu vzpomínají s láskou, na novém díle však většina z nich pracovat nechce. Už na první pohled velice podobný druhý díl prý trpěl přílišnými zásahy „shora,“ dnes už je celá značka až příliš velká a fanoušci od ní mají jen ta nejvyšší očekávání, což by jim prý svazovalo ruce.
Spoustě z těch, kteří hru hráli na konci devadesátých let minulého století, se přitom směr, kterým se série vydala příliš nelíbí. Fallout 4 a Fallout 76 mají k dokonalosti hodně daleko, přesto se prodávají po milionech a těžko očekávat, že by se Bethesda chtěla vracet ke kořenům. A tak je to nejspíše správně, pohyb vpřed je vždy lepší než strnulost, i když je aktuálně cesta hodně křivá a hrbolatá.
