RECENZE: Motorkářská akce Days Gone mrhá svým potenciálem

Poctivá motorkářská akce sice neoslní originalitou, pro milovníky příběhových her ze staré školy jde přesto o povinnost. I oni by si však měli alespoň nějakou dobu počkat, než se autorům podaří svoji hru pořádně zoptimalizovat.

Recenzovat playstationové exkluzivity je vyloženě za odměnu. Nejen, že to prakticky bez výjimky bývají skvělé hry, které bych si stejně nenechal ujít, ale navíc si je člověk může opravdu užít. Sony totiž svým vlajkovým lodím natolik věří, že je recenzentům posílá s luxusním, často i dvoutýdenním předstihem, aby měli dostatek času prolézt je skrz naskrz. I tak bývají v prakticky dokonalém technickém stavu, kterého jiné tituly nedosáhnou ani rok od vydání. Jenže tentokrát se něco zadrhlo a vedle dokonale vybroušených loňských hitů God of War, Detroit nebo Spider-man působí Days Gone až příliš syrově.

Days Gone má spoustu chyb, ale už jen kvůli takovýmto scenériím stojí za to si jej zahrát.

Ne, v žádném případě nejde o propadák, dokonce ani o „pouhou“ dobrou hru. Po většinu z těch zhruba třiceti hodin, co jsem v její společnosti strávil, jsem se skvěle bavil. Až příliš jsem však musel přimhuřovat oči a ve výsledku cítím lehké zklamání, protože Days Gone nedokázala naplno prodat svůj plný potenciál. Ke dnu ho táhne nejen nulová originalita a spousta technických problémů, ale bohužel i špatných designových rozhodnutí. Ale vezměme to pěkně od začátku.

Kopírovat není trestné

Byť se tomuto přirovnání tvůrci snažili vehementně vyhýbat, Days Gone se opravdu hraje jako The Last of Us v otevřeném světě. Jde o příběhovou akci, která více než na střelbu sází na plížení. Ten nejzásadnější rozdíl je v tom, že místo počítačem ovládaného parťáka tu má hlavní hrdina k dispozici jen motorku. Díky ní však není svázaný úzkým koridorem, ale může se po světě pohybovat zcela svobodně. Tedy alespoň teoreticky, postapokalyptická divočina je plná nebezpečí, ať už jde o divokou zvěř, nemyslící freakery (stejně jako v The Last of Us nejde o zombie, ale o nebožáky nakažené mutujícím virem), anebo ostatní lidi.

Příběh se odehrává v kulisách, které už jsme viděli mnohokrát. Ale stejně stále fungují.

Hlavním hrdinou je motorkář Deacon St. John, který se stále nevyrovnal se ztrátou své milované ženy Sarah, takže se světem potlouká jako námezdní lovec odměn. Partnera na vysílačce mu dělá jeho potetovaný kamarád Boozer s nímž ho spojuje společná minulost. Během dlouhého putování samozřejmě narazíte na spoustu dalších postav, žádná z nich však není prokreslena stejně podrobně jako ústřední dvojka.

Příběh Days Gone nenabízí dostatečné množství výrazných momentů, aby snesl srovnání s těmi nejlepšími, ale i tak si zaslouží pochvalu. Navzdory velkému počtu filmových předělů je příběh hry příjemně komorní a spíše než záchranu světa tu řešíte „každodenní“ problémy. 

Ano, hra dokáže najednou zobrazit stovky nepřátel. A ne, žádný zásadní dopad na hratelnost to nemá.

Autoři totiž zvolili nezvykle dávkované vyprávění a nahodile střídají různé dějové linie. V každou chvíli tak máte pocit, že toho musíte udělat spoustu a dlouho tak ani netušíte, co vlastně může být cílem hry. 

Cyničtější hráči zřejmě ohrnou nos nad dlouhými prostřihy do minulosti, kdy byla Sarah ještě naživu, kýčovité momenty, jako je sbírání kytiček na prosluněné louce nebo sebezpytující hovory u hrobu jsou ale naštěstí spíše vzácností. 

Důležitější než kvalita scénáře pak je, že okolní svět působí uvěřitelně a nechává vám dostatek prostoru k domýšlení si významu některých událostí po svém.

Víc než jen akce

Svět hry je veliký „tak akorát“ a odkrývá se před vámi postupně, díky čemuž se v něm poměrně snadno naučíte orientovat i bez mapy. Dělí se na několik samostatných oblastí, každá z nich spadá pod vliv jiné zájmové skupiny. S jejich vůdci se musíte snažit udržovat co nejpřátelštější styky, což často znamená potlačit v sobě svědomí. Svět Days Gone není černobílý, bez exemplárních trestů či pracovního nasazení mladistvých se místní komunity neobejdou.

The Last of Us: Biker Edition.

Pro velitele těchto frakcí chtě nechtě budete muset plnit řadu úkolů, jakými jsou například lov zvěře, vypalování hnízd mutantů či vyhánění banditů. Těmito činnostmi budete trávit hodiny, přesto se kupodivu nedostaví grindovací stereotyp, jak bývá u her v otevřeném světě zvykem. Plněním úkolů se zvyšuje vaše reputace, na které závisí, jaké zbraně a vylepšení pro svoji motorku si budete moci v obchodech pořídit. 

Za zabíjení nepřátel získáváte kromě respektu a peněz i zkušenosti, které můžete investovat do jednoho ze tří stromů dovedností. Jak už bývá zvykem, většina z nich je zcela zbytečná. Na rozdíl od vzácných injekcí, které vám permanentně zvyšují statistiky, jako je zdraví nebo stamina.

Pomalu, ale jistě

Celá kampaň se skládá ze samostatných misí, které jsou notně protkány filmečky. Zatímco při projíždění krajinou máte prakticky volnou ruku, příběhové pasáže se zpravidla odehrávají na přísně vymezeném prostoru.

Days Gone není střílečka ale stealth akce.

Jestliže se těšíte na spoustu střílení budete zklamáni, alespoň na nejtěžší obtížnost se musí postupovat co nejvíce potichu. Klíčem k úspěchu je pomalé plížení v křoví, nenápadná likvidace ze zálohy a při nejhorším pak i souboj chladnými zbraněmi na blízko. Pokud totiž dojde na střelbu, zalarmujete všechny freakery v okolí.

Což o to, v souboji jeden na jednoho s nimi není nejmenší problém a na jednu lékárničku jich klidně ubijete i čtyři nebo pět najednou. Jenže freakeři se tu vyskytují v daleko větších počtech, často dokonce v tzv. hordách, čítajících stovky jedinců. A s nimi opravdu bojovat nechcete, to mi věřte. Minimálně do poloviny hry je v případě setkání s hordou jedinou možností přežití útěk na motorce. I když jsou freakeři oproti klasickým zombies děsivě rychlí, na rozjetého Choppera stejně nemají.

Co se týče jízdního modelu motorky, jde o čirou arkádu a zábavě je podřízeno vše. Jakmile si svůj stroj trochu vylepšíte, budete řezat zatáčky jedna báseň a i na nějaký ten skok občas dojde. Pokud vám tedy zrovna v tom nejlepším nedojde benzín.

Klacky pod nohy

A tím se dostáváme ke stinným stránkám hry. Autoři se snažili hratelnost oživit přidáním survival elementů, takže musíte neustále myslet na docházející zásoby. 

V úvodu hry strávíte více času sháněním paliva než jízdou na motorce.

Kromě benzínu motorka potřebuje i šrot, sloužící k opravám. Deaconovo zdraví se nedoplňuje automaticky, ale pomocí lékárniček. Nábojů je neustálý nedostatek, rozbíjejí se však i chladné zbraně na blízko. 

Problém je v tom, že vám neustále něco dochází, přitom nikdy nepocítíte skutečné strádání. Zásob se totiž všude válí přehršel, nikdy si jich však nemůžete udělat dostatečnou zásobu. 

Spotřeba benzínu je ideálním příkladem toho, jak původně dobrý nápad může skončit fiaskem. Zpočátku vám totiž jedna nádrž stačí maximálně na 5 minut jízdy a tak opatřováním pohonných hmot strávíte více času než samotnou jízdou.

Příběh hry sice není z těch nejoriginálnějších, ale špatný není.

Cesty jsou navíc plné nebezpečí, ať už jde o drát natažený přes cestu, vyhladovělé vlky nebo třeba jen zoufalé civilisty volající o pomoc. Všechna tato setkání spotřebovávají zdroje, které si budete muset poté znovu obstarat. 

Ano, párkrát je zábavné podobné nahodilé události řešit, rychle se to však stane vyloženě ubíjející. Než abych pak musel postopadesáté otevírat zamčené auto, abych z něj sebral materiál nutný pro výrobu lékárničky, raději jsem je prostě ignoroval.

V žánru survival her je věčné shánění surovin klíčovou složkou hratelnosti. Jenže tady se zásoby válí doslova na každém rohu, jen je musíte pracně sesbírat. Ani na nejtěžší obtížnost není tato činnost výzva, spíš jen otrava. Kdyby byla příběhová linka krátká, řekl bych, že se autoři tímto způsobem snaží uměle natáhnout herní dobu, ale to není tento případ.

Dalším otravným problémem je prakticky nulová umělá inteligence nepřátel. U freakerů je to celkem pochopitelné, ale když i lidští protivníci bez mrknutí oka postávají mezi mrtvolami svých soudruhů, je to vyloženě smutné. Prokličkovat osadou plnou nepřátel není nejmenší problém, což výrazně ubírá na atmosféře.

Konec konzole

Největší ránu však hře zasazuje její mizerný technický stav. Ten by byl těžko omluvitelný i u PC verze, u ryzí exkluzivity pro jednu platformu jde vyloženě o ostudu. 

Beru v potaz, že se nejspíše brzy objeví patch, proto tu nechci příliš rozmazávat, že mě jízdní model čas od času bezdůvodně vystřelil ke hvězdám, občas vypadával dabing při cut scénách a jednou mě hra dokonce uvěznila v neřešitelné situaci, která mě donutila nahrávat uloženou pozici. Opravdovým problémem je mizerná optimalizace, asi vůbec nejhorší, jakou jsem kdy na konzolích viděl.

Došlo totiž přesně k tomu, čeho jsem se jako majitel „obyčejné“ PS4 při nástupu vylepšené verze PS4 Pro bál. Autoři hry „starou“ PS4 prostě hodili přes palubu a ta Days Gone těžce nezvládá. Nejde ani tak o propady snímkování ve vypjatých scénách, kýžených třicet snímků za sekundu hra nedosahuje prakticky nikdy. Grafika sice vypadá místy vyloženě fantasticky, ovšem k čemu je to dobré, když se v mnoha místech nedá ani pořádně mířit?

Otázkou je, jestli se s tím dá ještě vůbec něco dělat. Už preview verze, kterou jsme si počátkem března mohli zahrát na PS4 Pro, neběhala vyloženě plynule, takže předpokládám, že se minimálně od té doby na optimalizaci pilně pracovalo. Jenže ani přibližně 20 GB patch, který hra obdržela před pár dny, nic zásadního nevyřešil. 

Stojí to za to?

Days Gone je v jádru výborná zábava, ovšem pokud ji porovnáme s aktuální špičkou, nevychází z toho příliš dobře. Prakticky každou složku hry, už jsme někde viděli, často v mnohem lepší podobě. V kombinaci s tristním technickým stavem v době vydání prostě musím jít tentokrát s hodnocením dolů. I přesto, že jsem se po celou dobu bavil.

Days Gone budete je snadné milovat, ale zároveň i trochu nenávidět. Mohla být prostě ještě mnohem lepší.