RECENZE: Více her jako Detroit a lidé přestanou chodit do kina

Detroit: Become Human je jako drahý hollywoodský blockbuster, jehož děj můžete sami ovlivňovat. Pokud dokážete občas přimhouřit oči nad dírami ve scénáři, nabídne vám fascinující zážitek, který by si měl prožít každý fanoušek sci-fi.

Filmy a počítačové hry jsou si blízce příbuzné, a tak není divu, že od sebe tato média navzájem často opisují. Jenže zkombinovat výhody obojího do jednoho funkčního celku se zatím příliš nedařilo. Detroit dokazuje, že to jde udělat i bez kompromisů.

Detroit je nejlépe vypadající hra, jakou si dnes můžete zahrát.

Ano, určitě dokážeme najít řadu filmů s lepším scénářem a uvěřitelnějšími postavami, o spoustě daleko chytlavějších her ani nemluvě. Jenže tím hlavním tahákem je tady fakt, že nejsme jen odsouzeni do role pasivního objektu, kterým scenárista smýká, jak se mu zrovna zachce. Příběh si zde totiž vytváříme do značné míry sami.

Sci-fi jako řemen

Děj je zasazen do roku 2038. Podle autorů svět kybernetiky za příštích 20 let udělá obrovský skok dopředu a inteligentní roboti budou běžně sloužit lidem. Tedy alespoň těm bohatším, kteří si to mohou dovolit. Chudým naopak tito nikdy neodmlouvající služebníci berou práci, což ve společnosti vyvolává spoustu negativních pnutí. Vývoj umělé inteligence nakonec dospěje do takového stádia, že si roboti uvědomí sami sebe a začnou se ptát, proč by jim lidé vůbec měli vládnout.

Při jednom průchodu uvidíte přibližně čtvrtinu z celkového obsahu.

Detroit se notně inspiruje v díle klasika žánru P. K. Dicka, jenže místo filosofování nad tím, co dělá člověka člověkem, se tu autoři zabývají spíše otázkou občanských práv.

Pokud hledáte jen přímočarou zábavu a z debat o politice chytáte psotník, asi se raději hře vyhněte. Boj utlačované levné pracovní síly o uznání a svobodu je hlavním mottem Detroitu a paralely s aktuálním světem jsou naprosto zjevné.

Ve hře se na celý společenský konflikt podíváme očima tří zcela odlišných postav. Policejní android Connor je pevnou součástí establishmentu a nějakými morálními principy se příliš netrápí. Je efektivním vyšetřovatelem a svůj úkol staví nad vše ostatní. Se svým lidským kolegou Hankem má sice dobrý vztah, jde však o ryze vypočítavé chladné chování. Nebo alespoň zpočátku.

Detroit nastoluje spoustu složitých témat, která mají přesah i do našeho světa.

Naproti tomu Marcus je „zdivočelý“ android, který si postupně začíná uvědomovat podřadné postavení svého druhu, a stojí proto u zrodu „vzpoury robotů“. 

A do třetice je tu Kara, bezvýznamná služebná, jíž jsou okolní události v podstatě ukradené a snaží se jen ochránit život svěřeného děvčátka.

Děj mezi postavami přeskakuje po uzavřených kapitolách a každá z nich má trochu jinou náplň. Nejvíce mě bavilo hrát za Connora, jehož vyšetřování připomíná klasickou adventuru, navíc je jedinou z hlavních postav, která prochází nějakým vnitřním vývojem.

Zážitek pro každého

Nikdy se nedostanete do situace, že byste nevěděli, co dělat dál.

Hra před vás neklade žádné obtížné úkoly a spíše si jen vybíráte, které z nabízejících se řešení je pro vás to nejvhodnější. Každá varianta má svá pro a proti a vždy budete trpět pocitem, jestli by bývalo nebylo lepší rozhodnout se jinak. Stejně jako v reálném životě. 

Zcela zásadním pro celkový zážitek je technické zpracování. Nebudu nijak přehánět, když řeknu, že Detroit je nejlépe vypadající titul současnosti. Co se autorům povedlo dostat z pět let staré konzole, je neuvěřitelné a občas jsem na hru zíral se stejným údivem, jako počátkem tisíciletí na přelomový film Final Fantasy: Esence života. Přitom Detroit vypadá ještě daleko lépe, ostatně všechny okolní obrázky jsou přímo ze hry.

Jenže z nich nemůžete vidět dokonalé obličejové animace, díky nimž veškeré projevované emoce působí zcela přirozeně. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli božské grafice byste si hru měli alespoň vyzkoušet.

Kinoautomat pro 21. století

Už v předchozích hrách od Quantic Dream vaše rozhodnutí ovlivňovala směr toku příběhu. Jenže v Detroitu je tato vlastnost ještě zásadnější a na základě vašich voleb se budou měnit celé scény, nikoli jen konce hry.

Po každé dohrané kapitole uvidíte záznam svého průchodu rozhodovacím stromem, což je skvělý nápad. Často jsem ani neměl tušení, že jsem mohl něco udělat úplně jinak, jindy i na první pohled nedůležitá volba vyvolala košaté větvení.

Nezvládnete výslech důležitého svědka? Opomenete sebrat nějaký důkaz? Nedokážete se ubránit v přestřelce? Na všechny varianty je hra připravená a místo nahrávání starší pozice se děj prostě přizpůsobí.  Je až trochu frustrující, když si uvědomím, kolik z toho, co autoři vytvořili, jsem vůbec neviděl.

Rozhodovací diagram jedné z kratších kapitol. Můžete si dokonce nechat zobrazit kolik procent hráčů se rozhodlo stejně jako vy.

Ani na tu složitější ze dvou nabízených obtížností není hra nijak těžká a vždy vám dá několik možností, jak svoji chybu napravit. Pokud však prošvihnete i ty, tak máte smůlu a klidně můžete přijít o celý dějový oblouk.

Na jednu stranu je to frustrující, na tu druhou to člověka dokonale vtáhne, protože hraje s vědomím, že tentokrát nestačí nahrát starší uloženou pozici a zkusit to znovu. Díky tomu se autorům podařil naprosto fantastický závěr, kdy se všechny dějové linky promíchají a každé předchozí rozhodnutí se vám vrátí. Hra si tak vyloženě říká o to, abyste ji po dohrání rozjeli ještě jednou a zkoušeli hledat lepší řešení.

Nic není dokonalé

Zatím to zní skvěle, že? A ano, opravdu to skvělé je, nicméně se nelze ubránit pocitu, že to mohlo být ještě daleko lepší. Po stránce scénáře je Detroit sice bezpochyby nejlepší dílo Quantic Dream, ale bohužel si nedokáže držet svoji vysokou úroveň po celých cca 12 hodin nutných k dohrání. Některé kapitoly jsou pak vyloženě nepovedené. Byť tu nenajdeme tak hloupou scénu, jakou byla v předchozí Beyond návštěva kmene Navahů, občas jsem i tak zvedal oči v sloup nad nebetyčnými klišé, kterými hra bohužel nešetří.

David Cage navíc využívá stále ta stejná témata jako dříve (zima, bezdomovci, děsivé sklepy), a tak se nejde ubránit dojmu vykrádání sebe samého. Jiným hrám bych to možná odpustil snáze, ale celková úroveň Detroitu je natolik vysoká, že slabší místa působí jako pěst na oko a celkový zážitek kazí. Také mi vadilo, že sice mohu rozhodovat o nepodstatných drobnostech, zatímco ty zásadní volby udělala moje postava sama od sebe.

To však nic nemění na tom, že je Detroit skvělou zábavou, od které se lze jen obtížně odtrhnout. Svojí filmovostí nemá mezi hrami žádnou konkurenci a i když bychom rádi viděli spoustu věcí jinak, stále ho můžeme pokládat za krále žánru. Tentokrát sice nejde o tak jednoznačnou pecku jakou byl nedávný God of War, žádný majitel PS4 by si ji však neměl nechat ujít. A ti ostatní by možná měli o koupi PS4 alespoň přemýšlet. Detroit za to rozhodně stojí.