RECENZE: V Darksiders 3 hrajeme za jezdce apokalypsy na lovu sedmi hříchů

Pokračování vynikající akce Darksiders je na první pohled stejné jako předchozí dva díly, pod nepříliš působivým kabátem však skrývá principy moderních her. Pro fanoušky série je to povinnost, ostatní by měli alespoň vyzkoušet.

Série Darksiders byla vždy takové ošklivé káčátko. Na první pohled jen generická akce vykrádající japonské hack’n‘slash klasiky, navíc zasazená do bizarního prostředí biblické apokalypsy. Smrtelně vážně se tvářící zápletka a komiksově přehnané postavičky vzbuzují dojem, že tyto hry cílí na tu jednodušší část publika, které ke štěstí stačí jen máchat kolem sebe mečem a zabíjet stovky tupých nepřátel.

Jezdec apokalypsy jako sex symbol? Proč ne.

Stačí se však prokousat přes nevzhlednou slupku a máme tu jednu z nejchytřejších akčních her vůbec. Její soubojový model je totiž v jádru komplexní, navíc tvoří jen jednu z mnoha vrstev celkového zážitku. Dále tu jsou logické hádanky, originální a hluboký příběh a návrh úrovní, podle nějž by se mělo vyučovat na školách pro mladé vývojáře. Připočtěte vysokou obtížnost a více než nadprůměrnou délku příběhových kampaní a Darksiders mohou s klidem aspirovat na titul jedné z nejméně doceněných herních značek vůbec. Vždy, když jsem tuto sérii někomu doporučoval, dostalo se mi jen nevěřícných pohledů. A následně velkých díků.

Návrh nepřátelských monster je skvělý. Obzvlášť bossů.

Nic se na tom nezmění ani s třetím dílem, který vstupuje do ringu, jemuž aktuálně vládne horký aspirant na hru roku God of War. Přestože Gunfire Games (složení z veliké části z původních Vigil Games) měli oproti exkluzivitě od Sony k dispozici jen zlomkový rozpočet a nemohou konkurovat po stránce produkčních kvalit, rozhodně se nemusí za nic stydět.

Zatímco první díl byl v podstatě lineární akce, druhý nabídl otevřený svět a hromadění „lootu“ po vzoru Diabla. Ani trojka nepřešlapuje na místě a vydává se novým směrem, hlavní inspirací tentokrát byla série Dark Souls. V praxi to znamená opakované prolézání stejných lokací a pilování jejich průchodu, promyšlenou distribuci talentových bodů a především vysokou obtížnost.

Podobných rozjímacích scén ve hře moc nenajdeme. Vlastně kromě intra žádnou.

První střet se hrou pro mě byl dost krutý. Po zhruba 15 minutách jsem potkal prvního bosse, který mě dvěma ranami vymazal z bojiště a já jsem zjistil, že celou úvodní pasáž budu muset procházet znovu. A pak znovu a ještě jednou, dokud se nenaučím správné časování útoků a úskoků.

Úvod do hry je opravdu hodně drsný a slabší povahy by mohl odradit, jakmile si však člověk osvojí základy, nastupuje čirá zábava. Na třetí obtížnost ze čtyř hra neodpouští skoro žádné chyby, ale přitom není tak krutá jako ostatní „soulslike“ hry. V případě smrti se sice vracíme na poslední checkpoint a všichni nepřátelé se obnoví, o nabrané zkušenosti však nepřicházíme, protože je lze kdykoli poté bez postihu zvednout.

Díky složité struktuře světa je většinou možné se v případě záseku jít podívat jinam a nabrat sílu. Úroveň nepřátel sice automaticky roste i s tou hráčovou, ovšem mnohem pomalejším tempem. I ten nejjednodušší nepřítel vás dokáže pořádně pocuchat i ke konci hry, na druhou stranu váš stále rostoucí arzenál nabízí řadu nových způsobů, jak se se všemi hrozbami vypořádat.

Souboje jsou rychlé, brutální a obtížné.

Po jezdcích apokalypsy Válce a Smrti je hrdinkou třetího dílu Zuřivost (Fury). Ta v mytologii hry nahradila biblický Hladomor, který asi nemá příliš veliký marketingový potenciál. 

Zato Fury s planoucíma očima, dlouhou hřívou vlasů a sexy brněním s podpatky mlátící nepřátele po hlavách dlouhým bičem vypadá skvěle. Béčková estetika kombinující komiksy pro náctileté s BDSM pornografickými filmy funguje i tentokrát a jinak smrtelně vážně pojatému příběhu dává potřebné odlehčení. Děj hry se odehrává paralelně s událostmi prvního dílu a vaším úkolem bude pochytat sedm smrtelných hříchů personifikovaných do podoby obludných démonů. Na nich se návrháři opravdu vyřádili a souboje s nimi patří mezi to vůbec nejlepší z celé hry. Například Lenost je zobrazená jako tlustý brouk, který je příliš líný na to, aby bojoval sám a tak na Fury posílá hordy služebníků. Zklamala mě snad jen podoba Chtíče, za to souboj s ním je zřejmě nejtěžším místem celé hry.

Na pozadí lovu sedmi smrtelných hříchů probíhá válka nebes a pekla, která zcela zdevastovala zemský povrch. V apokalyptické krajině přežívají jen poslední zbytky lidí. Ti mají v univerzu hry naprosto zanedbatelnou roli a jejich duše v podstatě slouží jen jako platidlo místnímu kováři, u nějž lze vylepšovat vybavení.

Dialogy jsou ve hře vzácné, přesto příběh není odbytý.

Tím se dostáváme k RPG složce, která je přesně tak složitá, aby vám dala motivaci prolézat skrz naskrz každou nepovinnou odbočku, ale přitom nijak nezdržovala od akčního běsnění. Z mrtvých nepřátel vypadávají zkušenosti, které si můžete v portálech směňovat za body vylepšení. Atributy jsou tři – zdraví, síla a magie, situaci pak ještě komplikuje vylepšování zbraní (kromě základního biče Fury postupně získá i nože, oštěp, kladivo a vrhací čepel) a jejich osazování drahokamy. 

I tentokrát dojde na několik skvělých prostorových hádanek, jejich četnost však ustoupila ve prospěch akce, což je trochu škoda. Naštěstí jsou souboje vypilované do detailu. Jejich základem je vhodné načasování útoků a úskoků, v podstatě si po většinu času vystačíte jen se dvěma tlačítky. Je potřeba se naučit vzorce chování všech druhů nepřátel, abyste mohli předvídat jejich chování a uskakovat v ten pravý moment, kdy se otevře skulina v jejich krytu. Nesmíte být příliš zbrklí, ale ani zbytečně otálet.

Obzvláště ve chvílích boje s přesilou (tedy prakticky pořád) je správný pohyb po bojišti naprosto klíčový. Darksiders 3 jsou opravdu obtížnou hrou vyžadující od hráče 100% soustředění, jakmile však do ní proniknete, odmění se vám nesmírně uspokojivou zábavou.

Během recenzování se mi po nějakých 11 hodinách hraní poškodila uložená pozice a veškerý dosavadní postup přišel vniveč. Samozřejmě mě to naštvalo skoro až k nepříčetnosti, ale když emoce opadly, zatnul jsem zuby a pustil se do hraní od začátku. A upřímně řečeno se bavil snad ještě lépe než poprvé. Tam, kde jsem předtím dokola umíral jak na běžícím pásu, jsem najednou se slabší postavou neměl žádný problém.

A navíc jsem objevil řadu tajných úkrytů plných bonusů, které jsem napoprvé přehlédl. Jestli toto není důkaz mimořádných kvalit hry, tak už nevím, co jiného by mělo být. Jedinou výtku tak mám k technickému zpracování, které jednak nevypadá úplně nejlépe a za druhé je docela náročné na hardware. 

Po trochu slabším druhém dílu se Darksiders vracejí v nejlepší formě. Na první pohled sice vypadají úplně stejně, ale v jádru jde o úplně novou hru, která nezapře inspiraci v Dark Souls. Na rozdíl od nich ale není až cíleně nepřístupná a užijí si ji i běžní hráči, kteří vedle výzvy hledají i příběh a hádanky. Pro fandy série povinnost, pro nováčky vřelé doporučení. Pokud však začnou remasterovanými edicemi prvních dvou dílů, které jsou dnes k sehnání za slušný peníz, také neprohloupí. Dobrodružství Fury nijak nezestárne.

A snad se někdy dočkáme i toho čtvrtého jezdce.