Po letech jsem si opět uvědomil, jak moc mám vlastně sérii Doom rád, když jsem během prvního dne E3 2019 na showfloor zamířil právě na jeho stánek jako na jeden z prvních. Na místě mi to ještě důkladně připomněla série vitrín s vystavenými hrami a sběratelskými předměty z uplynulých let, pěkně od prvního Dooma z devadesátých let přes všechna jeho pokračování a konverze až po brilantní restart z roku 2016 (vyšel i na Switch). Bude Doom Eternal pouhým pokračováním toho samého, nebo posune sérii zase o kus dál?
Bethesda na E3 předvedla Doom a Wolfenstein. Na mobily míří Commander Keen Wolfenstein: Youngblood |
Po třiceti minutách dechberoucího hraní musím uznat, že Doom Eternal posouvá hranice na mnoha frontách. Důkazem toho byl hned úvodní tutoriál na začátku E3 dema. To bylo mimochodem poskládané jako průřez třemi zkrácenými pasážemi různých lokací ve hře, oddělenými nahrávací obrazovkou se stručným vysvětlením, o co v dané lokaci jde.
První byl ovšem tutoriál, který mě za doprovodu ikonické hudby z původní hry prohnal po speciálně postavené překážkové dráze vytvořené za účelem představení jednotlivých ovládacích prvků hry i nových mechanismů. .
Z tohoto tréninku jsem si odnesl dva hlavní poznatky, které se mi pak bohatě zúročily a potvrdily ve zbytku dema. Tím prvním je, že hra klade ještě mnohem větší důraz než její předchůdce na skákání a šplhání. Nové mechanismy zahrnují nejen double jump a air dash, ale také houpání se na tyčích nebo zasekávání drápů do zvrásněných kolmých stěn (jako v nových Tomb Raiderech).
Doom Eternal
Doom Eternal
Tím druhým je pečlivé rozdělení všech zdrojů (zdraví/brnění/munice/perky) mezi různé způsoby, jakým můžete zabíjet démony. V praxi to znamená, že cokoliv vám zrovna chybí, můžete kontrolovaně získat z jakéhokoliv nepřítele. To vede k ještě dynamičtějšímu a dravějšímu způsobu boje než v předchozí hře.
Jestliže Doom 2016 cválal rychlostí sto kilometrů v hodině, Doom Eternal valí rychlostí dvě stě kilometrů v hodině. Nejde o to, že byste se hýbali rychleji, ale o to, že nepřátel je víc, jsou pestřejší a zároveň představují zdroj všeho, co zrovna potřebujete, takže místo běhání pro předměty na zemi skáčete z nepřítele na nepřítele a berete si všechny věci přímo z nich, i když nějaké ty klasické pickupy samozřejmě stále existují.
Doom Eternal
Doom Eternal
První ze tří průřezů úrovněmi se odehrával v lokaci známé z loňské ukázky: jde o příchod Slayera na lidskou základnu, kde za udivených a ustrašených pohledů všech okolo projde velínem, vezme stráži pušku a sjede výtahem přímo mezi monstra.
Kromě zábavné příběhové roviny této pasáže (a geniálnímu stupňování hudby) jsem si tady obzvlášť užil boj s pavoukem, který je mnohem agilnější (dokáže vyskočit na strop a chodit po něm) a disponuje opravdu silným kanónem. Ten mu ovšem můžete ustřelit dobře mířenou ranou správnou zbraní. Jedním z mnoha vylepšení ve hře je přidání dynamických zničitelných částí prakticky všem větším potvorám, což z boje s nimi dělá ještě zajímavější puzzle, které navíc skvěle vypadá (jak z nich odstřelujete zbraně, brnění nebo končetiny).
Druhý průřez úrovní se odehrával poblíž jednoho z obřích kanónů na povrchu základny. Tím hlavním prvkem zde byl celý ten nápad s nutností dostat se na povrch Marsu, kde gigantické kanóny vesmírné stanice svým bombardováním odhalily samotné jádro planety. V praxi to Slayer vyřešil tak, že po probojování se k jednomu z kanónů vyhodil obrovskou patronu z jeho komory a nasedl do něj místo ní, aby byl následně vystřelen směrem k jádru planety. Byl to podobný wow moment jako oblíbené interakce Slayera s různými počítači v minulé hře.
DOOM Eternal Collector’s Edition
Třetí a poslední průřez úrovní se odehrával už v jádru planety, kde jsem se snažil po vznášejících se kusech kamene přeskákat k tajemné bráně v centru. Právě tady se v plné parádě ukázal mnohem výraznější důraz na plošinkovou stránku hry, protože mnoho těch skoků, úchytů a šplhání bylo opravdu hodně komplexních a upřímně jsem se tady docela zasekal.
Ke slovu zde přijde i nový mechanismus vystřelovací kotvy, kterou můžete na dálku zaseknout do nepřátel a přitáhnout se k nim. Nejsem si úplně jistý, že mě podobné věci v této divoké střílečce baví, ale jak tvůrci říkali, jde jim o maximálně arkádový zážitek, k čemuž podobné mechanismy patří. Bohužel už jsem nemohl vidět, co bylo za onou branou, ale předpokládám že Nebe, onen namodralý protipól Pekla z upoutávek na hru.
Hrál jsem na PC, takže mě samozřejmě nepřekvapila absolutní plynulost akce. Zato mě ale překvapil a potěšil ještě větší důraz na produkční hodnoty: ať už jde o všemožné detaily v prostředí hry nebo nápaditě animované součástky zbraní či monster.
Vychází 22. listopadu na PC, PlayStation 4, Xbox One, Switch a Stadii.
