Hodnocení hry Death Stranding jsem přenechal kolegům a v úvodu chci upozornit, že sám jsem tento titul nehrál. Popravdě mě příliš nezaujal, což se ovšem nedá říci o debatě, která se okolo hry na internetu rozpoutala. Je přinejmenším zábavné sledovat masy zastánců Hidea Kojimy, kteří se do krve hádají s jedinci, kteří o Death Stranding tvrdí, že to je jen bezobsažný brak, ve kterém chodíte z místa A do místa B.
Argument odpůrců o „pouhém chození sem a tam“ se mi ovšem moc nelíbí. Ostatně že to „walking simulátor“ není, si můžete přečíst i v naší recenzi. V této souvislosti se žánr „walking simulátor“ (hra, ve které pouze chodíte po mapě a sledujete příběh) skloňuje jako něco negativního, opovrženíhodného. I když to není vůbec pravda.
Je nutné odlišovat odfláknuté tituly, od kterých se čekalo víc, od těch, ve kterých je chození sem a tam záměrné a hra zkrátka jen sleduje svůj zavedený žánr. „Walking simulátory“ jsou svou vlastní kategorií, ve které mohou být jak dobré, tak špatné tituly, ovšem nehodí se tímto označením titulovat hry, od nichž jste čekali více, než jak se na první dojem zdálo.
Někdy zkrátka stačí málo
Internetem ohledně negativních hodnocení Death Stranding koluje fáma, že titul hodnotili negativně hlavně hráči z regionu Severní Ameriky, kteří tíhnou k akčním a velkolepým hrám. Z tohoto pohledu se tak dá rozklíčovat, kde se vlastně vzalo spojení žánru „walking simulátor“ s něčím negativním. Ano, mnohdy se v takových hrách vlastně po celou dobu nic neděje, nikdo po nikom nestřílí a nic nevybuchuje. Chodíte jen od jednoho bodu zájmu ke druhému a sledujete cutscény, posloucháte dialogy a čtete texty.
Everybody’s Gone to Rapture
Firewatch
Pokud vynechám prakticky zcela statické hry, ve kterých v drtivé většině pouze volíte dialogy (např. produkce původního Telltale), tak si vybavuji například titul Everybody’s Gone to the Rapture, kde je celá hra pouze o chození a poslouchání dialogů. Žádné minihry, žádné skákání, žádná větší interakce s předměty vyjma otevírání dveří a vypínání elektrospotřebičů. A přesto jsem si vyprávění o záhadě britského městečka, kde zmizelo v jeden okamžik veškeré obyvatelstvo, náramně užil.
Skvělý, byť zcela nenáročný dojem ve mně také zanechal Firewatch, kde bylo opět chození po přírodě amerického národního parku hlavním tématem. Občas jste si prohlédli mapu, pomocí vysílačky mluvili s druhou hlavní postavou, či něco vyfotili fotoaparátem, ale jinak šlo jen o poslouchání dialogů a dlouhé procházky po herní mapě. Firewatch mám dodnes v hlavě zafixovaný jako příjemně melancholický titul vhodný k hraní třeba v zimě, když se vám posteskne po letní dovolené v přírodě.
Kouzelně a emotivně zase působí What Remains of Edith Finch, kde sice najdete pár poměrně kreativních miniher, ovšem i tak se řadí k těm skutečně poctivým „walking simulátorům“. Ve hře odkrýváte historii poněkud bizarního rodu, který provázely tragédie všeho druhu, ovšem o to více vás další příběhy budou bavit. Mimochodem, tato hra už byla nabízena i na Epic Storu zdarma, takže kdo pravidelně sbíráte tyto hry a pak je ani nevyzkoušíte, tak zrovna tato za to opravdu stojí.
What Remains of Edith Finch
Oxenfree
Dají se samozřejmě najít i takoví zástupci žánru, kteří podle mne příliš neobstáli. Například Tacoma, záhada vesmírné stanice, kde pomocí nahrávek zkoumáte, co předcházelo její evakuaci, má spíše otravné než sympatické postavy a dá se dohrát za asi hodinu a půl: autoři přitom za ni chtějí stále dvacet dolarů. Obecně u tohoto typu her bývá největší kámen úrazu krátká herní doba a hlavně nezáživný příběh.
Relaxační žánr
Pointou je, že v mnoha případech je absence všemožných strhujících podívaných, akčních scén a revolučních herních mechanismů účelem. „Walking simulátory“ jsou hry o odpočinku, relaxaci a obecně minimálních nárocích na hráče: pokud umíte mačkat klávesy pro pohyb, hru projdete od začátku do konce bez jakýchkoliv problémů. Maximálně můžete zabloudit.
Nahlížel bych vlastně na tento žánr (společně s typem „vyber si svůj příběh“ od Telltale) jako na větší interaktivní film, pro který musí být ta správná nálada a rozpoložení.
Kdo od her vyžaduje strategické přemýšlení, divoké přestřelky nebo potrénování reflexů, toho „procházkový žánr“ asi tolik neosloví, ale rozhodně to není oprávnění k tomu, aby jej celý házel do jednoho pytle ať už s vlastními předsudky o nepovedených hrách, nebo jej zkrátka označoval jako něco podřadného.
„Walking simulátory“ mají stále poměrně hodně nevyužitého potenciálu, kterého se v mnoha ohledech pokusilo využít právě Death Stranding. V budoucnu je každopádně lepší dávat už dopředu najevo, co se od hry dá očekávat, než až do poslední chvíle celý její smysl tajit. Procházka po virtuálním světě pak bude mnohem příjemnější těm, kteří ji od titulu skutečně očekávají, než jiným, kteří do tohoto světa zabloudili jen omylem.
