RECENZE: Death Stranding naplnil vysoká očekávání, je to pořádný úlet
Death Stranding
Sony Czech 08.11.2019 PC, PS4
Náklady na tvorbu videoher jsou rok od roku větší, a tak není divu, že se vydavatelské firmy stále více bojí pouštět do experimentů. Minimalizace rizik má negativní efekt v tom, že jsou si dnešní AAA hry až příliš podobné. Nejde ani tak o výsledek kreativního uvažování talentovaných jednotlivců, ale o společné dílo marketingových specialistů, kteří se na základě aktuálních trendů snaží vytvořit hru pro co největší publikum.
Existuje jen málo osobností, které své produkci dokážou vtisknout jedinečnou tvář a protlačit vlastní vizi. Ač to srovnání kulhá na obě nohy, Kojima patří do stejné úzké společnosti tvrdohlavých jako třeba Dan Vávra, autor českého RPG Kingdom Come. Byť má k dispozici nesrovnatelně vyšší rozpočet a vyznává úplně jinou filozofii, jeho až zaslepená vůle dělat věci po svém a jinak je Vávrovi hodně podobná.
Přiznám se, že ohodnotit Death Stranding procenty je mi proti srsti. Zredukovat svůj intenzivní čtrnáctidenní prožitek do jednoho čísla je totiž nesmyslné a o ničem nevypovídá. Těch 90% neznamená, že jde o takřka bezchybnou hru, kterou byste si měli okamžitě běžet koupit. Jde o tak originální počin, že ho vlastně nelze s ničím podobným porovnávat.
Virtuální turistika
Víc než co jiného je Death Stranding simulátor chůze. Ano, také se tu střílí, nenápadně plíží mezi nepřáteli, jezdí na motorce, staví budovy a vůbec dělají takové ty klasické herní činností, nicméně jádro hratelnosti spočívá v prostém přesouvání se z místa na místo po vlastních nohou. Vzhledem k tomu, že jsem se do vydání úmyslně vyhýbal jakýmkoliv informacím (a vám, s výjimkou této recenze, doporučuji udělat to samé), po prvních pár minutách hraní jsem jen v nepochopení kroutil hlavou.
To má být jako ono? Ta slavná novinka legendárního vývojáře spočívá v tom, že budu držet analogovou páčku dopředu a občas pomocí tlačítka vybalancuji těžký náklad na zádech? Věřte nebo ne, přesně o tom tento zhruba padesátihodinový epos opravdu je. Na jednoduché premise přesto Kojima dokázal vybudovat funkční a napínavou hru. Ještě než se pustíme do jejího popisu, musíme začít u toho nejdůležitějšího. Tím je jednoznačně příběh.
Ten je totiž tak epický a rozmáchlý, že to v herním průmyslu nemá obdoby. Díky skvěle provedené české lokalizaci si jej navíc může naplno vychutnat každý. Kojima vymyslel svět s vlastními pravidly, který je natolik jiný, že se budete mnohkrát s nechápavým úšklebkem ptát, jak někdo něco takového mohl vymyslet. A zaplatit. O zápletce by se dalo popsat stohy papíru, a také se to tak bezpochyby dělat bude, protože je zcela otevřená různým interpretacím a plná překvapivých zvratů. Čím méně o ní dopředu budete vědět, tím větší zážitek si z ní odnesete, a tak se tady omezím na naprosté minimum.
Příběh se odehrává v postapokalyptickém světě, zcela zdevastovaném nevysvětlitelnou událostí zvanou Příliv smrti (Death Stranding). Jejím následkem do naší reality začaly prosakovat duše zemřelých, což v důsledku znamenalo konec naší civilizace. Zbytky lidstva se nyní skrývají v podzemních enklávách, zcela odříznutých od okolního světa. Hlavní hrdina Sam Porter v podání herce Normana Reeduse je kurýr, který mezi těmito enklávami zprostředkovává výměnu zboží a udržuje je tak v chodu.
Kolem této základní premisy je vybudována komplexní zápletka, o které vám nechci sdělit vůbec nic. Kojima se s vysvětlováním příliš nezdržuje a do hráče od prvních minut pere informace pod tlakem. Dlouhé filmečky jsou plné hvězdných hollywoodských herců a nešetří se během nich vypjatými emocemi a dramatickými zvraty. Navzdory velké výpravnosti je přitom celý příběh vystavěn jen kolem zhruba tuctu postav, obyčejní lidé jako by neexistovali.
První hodiny v Death Stranding vzbuzují dojem, že koukáte na film, než že hrajete hru. A to ještě od půlky, protože málo z toho, co se odehrává na obrazovce, dokážete interpretovat. Máme tu hrátky s časem, alternativní dimenze, teleportaci, noční můry a další komplikované vypravěčské postupy, které už tak složitou dějovou linku dále znepřehledňují. Pocit zmatku a nepochopení mě provázel od začátku do konce a vždy když jsem se dozvěděl odpověď na nějakou otázku, objevily se dvě nové. Touha pochopit, co se děje a jak to celé dopadne, je hlavním motorem hry, která je jinak až nebývale pomalá a rozvážná.
Všimněte si prosím, že jsem při popisování příběhu použil slova jako komplexní či epický, nikoli však skvělý. Kojima totiž vytvořil fantastický svět, originální postavy a umí napsat působivé scény, zároveň se až moc nechává unést vlastní originalitou a často se pohybuje za hranicí kýče. Jako v případě záporáka Higgse v podání Troye Bakera, který je sice cool až na půdu, jeho motivace je však vysvětlena jen zkratkovitě.
Za trochu lásky šel bych na světa kraj
Oč rozmáchlejší je dějová linka, o to skromnější je samotná herní náplň. Spočívá totiž jen v pendlování mezi řídkými ostrůvky civilizace a nošení zásilek. Zdevastovaná Amerika je ve hře tak prázdná, že vedle ní ostatní postapokalyptické hry jako Fallout nebo Rage vypadají jako oázy života. Pokud nepočítáme nehmotné duchy, jediným, koho zde můžete potkat, jsou skupiny pomatených kurýrů, kteří se vám snaží ukrást náklad. Po většinu času vám tak bude jediným nepřítelem okolní prostředí. Rychle se totiž ukáže, že samotná chůze není tak jednoduchá jako v ostatních hrách.
Vše začíná již volbou nákladu a jeho optimálního rozvržení v Samově „krosně“, poté přichází plánování trasy na mapě. Většina plánů ovšem nepřežije srážku s realitou, a tak je potřeba za pochodu improvizovat. Tu máte místo předpokládaného potůčku proti sobě mohutnou řeknu, tu hlubokou rokli, jindy se zase musíte nečekané vyhýbat nepřátelské hlídce. Nenadálá změna počasí vás donutí rychle hledat úkryt, protože místní „časodéšť“ má na přenášený náklad devastující účinky, jindy zase cestou potkáte vzácné zdroje, což vás vybídne k neplánované odbočce.
Rychle zjistíte, že samotná chůze není jen o držení analogové páčky směrem dopředu, jak to známe z jiných her. Čím plnější máte batoh, tím jste neohrabanější a dá vám větší práci udržovat rovnováhu. Musíte si dávat pozor na prudce vanoucí vítr, případně nízké stropy, které vám mohou poškodit náklad. Řadu překážek nejde jednoduše obejít, a tak budete využívat vybavení jako lezecké žebříky, provaz pro slanění prudkých útesů či provizorní most pro překonávání vodních toků. Veškeré vybavení je poměrně drahé a především zabírá místo tolik potřebnému nákladu, takže je potřeba s ním pečlivě šetřit.
Revoluce v multiplayeru? Ale kdeže
V tomto momentě přichází ke slovu ona slavná multiplayerová část, o které se tolik spekulovalo. Nakonec nejde o nic jiného než mírné rozšíření systému známého například z Dark Souls. Pokud jste připojeni k internetu, do vaší hry „přetékají“ již postavené stavby jiných hráčů. To přijde často vhod, ovšem spoléhat se na to nemůžete. Zkoušel jsem hrát několik hodin offline a zážitek se výrazněji nezměnil, jen jsem se musel trochu více snažit. Autory nejvíce užitečných „pomocníčků“ můžete odměnit pomocí „lajků“, které zde fungují místo bodů zkušenosti.
Během přesunu musíte řešit tolik faktorů, že vám i na pohled obyčejný desetiminutový přechod vysoké hory přijde adrenalinový i bez toho, abyste cestou potkali byť jediného nepřítele. Pocit, kdy už padáte únavou, dochází vám voda, boty máte na hranici opotřebení a najednou se před vámi konečně na obzoru objeví cíl pouti je nesmírně uspokojující. To je z velké části dáno i fantastickým technickým zpracováním.
Na dosluhující PS4 si už jistě povšimnete chybějících detailů či jednodušších textur, ovšem celkový umělecký dojem ze hry je dechberoucí. Krajina je členitá a v dobrém smyslu obyčejná, přitom skrývá fantastická panoramata. Při putování vás nerozptylují nahodilé události, hra je vskutku minimalistická a těží jen ze své unikátní atmosféry. Je to divný svět, ve kterém jste odkázáni sami na sebe, a jediný živočich, na kterého narazíte, je levitující červ sloužící jako zdroj energie.
Jen občas se z reproduktorů ozve hudba, která celý zážitek ještě víc podpoří. O soundtrack se z většiny postarala islandská kapela Low Roar a jejich křehké, elektronikou jen lehce podbarvené skladby ke hře sedí dokonale. Melancholické povahy, které se někdy rádi se sluchátky v uších jen tak toulají přírodou, budou z Death Stranding bezpochyby nadšeni. Mimochodem, Low Roar hrají 13.prosince v pražském Café v Lese.
Nejvíce mě na hře fascinuje, jak na první pohled jednoduchý koncept dokáže udržet pozornost celých padesát hodin nutných k dohrání, a přitom stále nabízet něco nového. Časem dostanete možnost řídit auta a motorky, jenže ve zvrásněné krajině plné kráterů a poházených kamenů je jejich použití striktně limitováno. Později získáte mechanické obleky, díky nimž pro vás žádná stěna nebude problém, jenže zároveň s tím se dostanete do vysokých hor, kde se budete muset brodit hlubokým sněhem a dávat pozor na laviny.
Před nepřáteli se zpočátku musíte schovávat, později dostanete zbraně a najednou přestanou být problémem. Mimochodem, střílecí pasáže jsou asi nejhorší částí hry a nenabízí nic, co bychom už neviděli stokrát. Navíc i na nejtěžší obtížnost jsou trapně jednoduché. Na druhou stranu jsou opravdu vzácné a většině z nich se dá snadno vyhnout.
A to byl jen zlomek věcí, které hratelnost ozvláštňují. Objevíte území plné jedovatých plynů, zakázky zkomplikují časové limity či náklad náchylný na nahýbání. Variací na základní téma autoři vymysleli nespočet a vždy, když už to vypadá, že by se hra mohla začít opakovat, objeví se nová výzva. Nebo aspoň dlouhý filmeček, který otřese vším, co jste zatím měli za pevně dané.
Méně je někdy více
Ovšem ne každý originální nápad je nutně dobrý. Například souboje s bossy se příliš nepovedly, stavba budov je zase podmíněna nudným sbíráním surovin. Pak tu jsou vyloženě WTF momenty, které asi měly být vtipné, ale v kontextu vážné a depresivní hry působí jako facka. V jednom momentě hry se například objeví komik Conan O’Brien a dá vám vydří čepičku, která zlepší vaší schopnost plavat. Je tu i možnost vyčůrat se na zem, odkud pak vyroste malá houbička. Haha.
Hra je vůbec plná naschválů, které se příčí všem zavedeným pravidlům, a přiznám se, že mě místy vytáčela k nepříčetnosti. V jedné misi vás například nechá šestkrát za sebou absolvovat jednu a tu samou trasu, jindy umístí dva boss fighty rovnou za sebou. Autoři ostentativně pohrdají měřítky, a tak je zde možné celé Spojené státy přejít z jednoho konce na druhý zhruba za hodinu. V době, kdy se okolní svět hroutí, vás autoři nutí roznášet pizzu a dětské hračky. Launch trailer sloužící k propagaci hry prozrazuje pointu celého příběhu a více než polovina záběrů z něj je ze závěrečné kapitoly hry.
Tak bych mohl pokračovat dlouho, ale snad máte představu. Je evidentní, že nad Kojimou chyběl člověk, který by jeho neotřelé nápady trochu usměrnil. Ale opravdu chyběl? Právě díky tomu, že Kojima nedělá kompromisy, je Death Stranding tak unikátní. Kde by takové usměrňování skončilo? Určitě by se našli lidé, kteří by říkali, že nosit na prsou umělou dělohu s nenarozeným miminkem je moc divné. A ono to samozřejmě divné je, ale stejně tak je to i fascinující.
Deset tisíc znaků za námi a já mám pocit, že jsem o hře neřekl nic. Což je na druhou stranu správně, snaha obsáhnout její výjimečnost a mnohovrstevnatost je předem prohnaný boj. Křehké kouzlo nemáte šanci ocenit ani ze sledování let’s play videí, v takovém případě se nejspíše ukoušete nudou.
Death Stranding není pro každého a určitě se najde spousta lidí, kteří se mu budou vysmívat. Troufám si však říct, že čím víc máte nahráno, tím větší je šance, že vás hra odpálí a obrazně řečeno vyzuje z bot. To, jak si Kojima pohrál s tímto interaktivním médiem, je famózní. Vystavět drahý blockbuster kolem obyčejné chůze je geniální, stejně jako jeho schopnost naprosto pohltit příběhem, ve kterém se člověk jen ztrácí.
Jen 15 minut slávy? Kdeže, dívka, co plive na penis, nově streamuje na Kicku
Američanka Haliey Welchová, známá celému internetovému světu spíše jako „Hawk Tuah Girl“ chytila příležitost za pačesy. I když její video, ve kterém bezelstně na kameru předvádí, jak zaručeně orálně...
Štvaly je zásahy cenzorů, tak si tvůrci zvrhlých her založili vlastní obchod
Kontroverze prodává, vývojáři her o sexuálním násilí se však přesvědčili, že i pokleslá kultura má jisté hranice. Vizuální novela Rape Day o sériovém vrahovi, který v nemrtvými zamořeném světě...
{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}
{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
Legendární Commandos se vrací novým dílem, už lze vyzkoušet i demoverzi
Po několika nepovedených remasterech původních dílů se letos dočkáme i regulérního pokračování legendární strategie Commandos. Ve hře s podtitulem Origins prožijeme počátky pověstného týmu hrdlořezů....
{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}
{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
Češi chtějí přinést AI revoluci do her. Občas jsme se nestačili divit
Ve vývoji her jsme došli do bodu, kdy máme strhující grafiku i pohlcující zvuk. Dokonce už díky haptické odezvě můžeme hry i cítit a s virtuální realitou se do nich doslova ponořit.
Všichni čekají Switch 2, Nintendo místo toho překvapilo neobvyklým budíkem
Zatímco všichni fanoušci netrpělivě očekávají, kdy Nintendo představí nástupce mimořádně úspěšné konzole Switch, japonská společnost překvapila nečekaným novým hardwarem: budíkem Alarmo.
Jen 15 minut slávy? Kdeže, dívka, co plive na penis, nově streamuje na Kicku
Američanka Haliey Welchová, známá celému internetovému světu spíše jako „Hawk Tuah Girl“ chytila příležitost za pačesy. I když její video, ve kterém bezelstně na kameru předvádí, jak zaručeně orálně...
Prodej stavebního pozemku 916 m2
Moravský Krumlov, okres Znojmo
3 500 000 Kč