RECENZE: Everybody’s Gone to Rapture jsou audiovizuální hody plné emocí

Procházka po britském venkově osmdesátých let pojmenovaná Everybody’s Gone to Rapture nabízí originální podání post-apokalyptického scénáře s idylickou krajinou, lesy a potůčky nebo malebnou architekturou spořádaného britského venkova. Po všech lidech se však slehla zem.

Everybody’s Gone to Rapture je nejnovějším přírůstkem do žánru tzv. „simulátorů chození“, v nichž hráč většinu času tráví tím, že prochází herními lokacemi a dívá se kolem sebe. Co takové hry dělá zajímavé, je většinou odkrývání příběhu a celková atmosféra hry. V případě Everybody’s Gone to Rapture neřešíme dokonce ani dílčí hádanky a hlavolamy. Znamená to tedy, že máme co do činění s bezmyšlenkovitým kráčením směrem k závěrečným titulkům? Ve skutečnosti je to naopak.

Everybody’s Gone to Rapture

Apokalypsa jinak

Everybody’s Gone to Rapture je zasazena do údolní vesničky a přilehlého okolí v britském hrabství Shropshire roku 1984. Na začátku hry vám zmatený hlas patřící jisté Kate sdělí, že je jedinou přeživší blíže nespecifikované katastrofy. Hra vám sice žádný úkol vysloveně nedá, je nicméně jasné, že vaše snažení bude směřovat k pochopení událostí, ke kterým zde došlo.

Herní mapa je přitom zcela otevřená, a ačkoliv zachovává určitou linii, je na vás, jak důkladný průzkum jednotlivých lokací zvolíte a kde se budete zdržovat jak dlouho. Pokud se ztratíte, stačí nalézt poletující světelnou entitu, která vás navede k nejbližší klíčové lokaci.

Patnáctičlennému tvůrčímu týmu Chinese Room se podařilo idylickou krajinu britského venkova zpracovat na výbornou. Zapomeňte na ohořelé vraky aut a budovy s nápisy S.O.S. na rozpadajících se střechách. Nenajdete tu radioaktivní vodu, mutanty, kanibaly nebo ohořelé kostry povalující se na každém kroku. Prostředí téhle hry je totiž přesným opakem toho, co byste čekali od hry s podobným tématem.

Everybody’s Gone to Rapture

Místo toho vás tak čekají pečlivě zastřižené trávníky, zářivě bílé budovy s dvorky a dětskými hřišti, lesy plné bzučícího hmyzu, klasická farma, která nedostatkem úrody rozhodně netrpí nebo kempingový areál na břehu čisťounkého jezera. Má to ale jeden háček. Celé obyvatelstvo jako by se vypařilo.

Při pečlivém průzkumu navíc začnete nacházet známky toho, že se v téhle zdánlivé oáze klidu a míru odehrálo ve skutečnosti drama nemalých rozměrů. Dojem idylky narušují především nálezy zakrvácených kapesníků a mrtvých ptáků (zvláštní, že je ve hře přesto slyšíte). Další podrobnosti vám zprostředkovává zajímavý způsob, jakým se vývojáři rozhodli podat příběh.

Everybody’s Gone to Rapture

Fantazie na plné obrátky

To, že se ve hře nesetkáte s živým člověkem, neplatí totiž tak docela. Kousky příběhu pochytíte skrz telefonické rozhovory uchované ve zvonících telefonech nebo z rádií, v nichž zanechala zprávy postava Kate zmíněná v úvodu. Nicméně ještě zajímavější a působivější jsou rozhovory, které mezi sebou vedou zářivé siluety představující zmizelé postavy obyvatel údolí.

Hra kupodivu nevyužívá deníky a pracuje s minimem psaných vzkazů, pokud budete však vnímaví, začne k vám promlouvat samotné prostředí chytře naaranžovanými objekty ve hře.

Jen těžko se dá popsat, o jak fantasticky poutavý způsob vyprávění jde. Během hry odkrýváte komplikované vztahy mezi postavami a jednotlivá lidská dramata, která se na tomto místě odehrála. Hra vás takto skutečně motivuje prozkoumat každičký kout svého světa, přitom vás však vůbec nedrží za ruku.

Platí, že čím více budete prozkoumávat okolí a snažit se uspořádat si v hlavě jednotlivou posloupnost dění a povědomí o jednotlivých obyvatelích, tím podrobnější vysvětlení příběhu hry a jeho detailů dostanete.

Everybody’s Gone to Rapture

Postavy jsou přitom perfektně nadabované, věrohodné a scénář hry je jednoduše skvělý a úžasně do sebe zapadá. Hra většinou neprezentuje víceznačný materiál otevřený všelijakým interpretacím, jako tomu bylo například u předchozího počinu autorů Dear Esther, ačkoliv k přemýšlení a spekulacím vybízí také.

Závěr se nese v duchu větší abstrakce a symbolismu a nejsem si vlastně ani jistý identitou postavy, za kterou hrajete. Snad jsem pouze minul potřebnou indicii ve hře, spíše si ale myslím, že to byl záměr tvůrců, který fungoval i u Dear Esther.

Audiovizuální hody, bohužel pouze na Playstation 4

Hra, která po vás očekává, že v ní budete pouze chodit a rozhlížet se, musí vypadat nádherně. Everybody’s Gone to Rapture naštěstí nádherně skutečně vypadá. Vše běží na třetím Cry Enginu a především po exteriérech s nádhernou krajinou zalitou sluncem je radost se procházet. Snad jen u efektů deště jsem měl dojem, že se tvůrci mohli předvést ještě o něco více.

Everybody’s Gone to Rapture

Playstation 4 každopádně zjevně potí krev a kupodivu to jsou spíše interiéry, kdy jsem měl dojem, že ovládání jaksi „ztěžklo“. Když už jsem u toho, pocit z ovládání mě při prvotním seznámení s hrou svou „dřevěností“ nepříjemně zaskočil, ale zvykl jsem si docela rychle. I tak musím zalitovat, že si tuhle nádheru nevychutnají i majitelé nadupaných PC, na nichž by hra vypadala ještě lépe. Everybody’s Gone to Rapture je určen exkluzivně pro Playstation 4.

O fantastickém dabingu jsem se již zmínil, dovolte mi nyní prosím složit ohromnou poklonu hudebnímu doprovodu, který jistě na konci roku sklidí nejedno ocenění.

Hudba je skutečně úžasná, dechberoucí a neomezuje se přitom jen na melancholické melodie, ale i na skutečný orchestrální doprovod s velkolepými vokály. Když se do něj zaposloucháte, zjistíte navíc, že slova dokonce pasují k dané situaci ve hře. Nejpůsobivější hudba tak podbarvuje ty nejemocionálnější momenty příběhu a dotváří dojem velkolepé symfonie.

Everybody’s Gone to Rapture

Úvaha nad zápory

Everybody’s Gone to Rapture jsem dohrál za sedm hodin, což je u tohoto typu her velice sympatické číslo. Je ale důležité si uvědomit, že jsem se během hraní zoufale snažil, aby mi nic neuniklo. Odhaduji, že většina hráčů bude hotova asi tak za pět. Mnohokrát jsem se totiž vracel a procházel ty samé lokace ve snaze poslechnout si další kousky rozhovorů, abych plně pochopil propletené vztahy někdejší komunity. Přesto si nemyslím, že bych byl úspěšný na sto procent. 

Přiznám se, že jsem původně plánoval dát hře horší známku. Stačí se však zamyslet a řada domnělých záporů odpadá. Například zrychlení pohybu. Strávil jsem hodně času v lokacích, které jsem už navštívil a přál jsem si možnost prošťourat se každičkým koutem hry v rychlejším tempu. Ale pokud by mi tvůrci hry tuto možnost dali, pravděpodobně bych po krajině po celou dobu hry pobíhal jak zběsilý a ta by tím ztratila svůj melancholicky, klidný náboj.

Everybody’s Gone to Rapture

Jako velký zápor se mi jevila i nemožnost navštívit každou budovu ve hře. Domníval jsem se, že hra o prozkoumávání by mi neměla stavět do cesty žádné zamčené dveře. Jenže Everybody’s Gone to Rapture je především o tom, abyste pochopili osudy jednotlivých postav. Více interiérů by znamenalo logicky více postav, příběhů a rodin. Výsledkem by tak byly nejspíše méně silné příběhy a především chaos v hlavě hráče, který se tvůrci snažili odvrátit.

Everybody’s Gone to Rapture

Vadila mi tedy snad jen občas nepříjemná recyklace některých objektů ve hře. Nachází se v ní totiž až příliš mnoho totožných vývěsek, knih, obrazů a podobné dílčí výplně. Hra jako tato musí stavět především na individualitě jednotlivých lokacích a toho lze dosáhnout především předměty uzpůsobenými na míru dané situaci. Objekty mají působit jako vlastnictví konkrétní osoby, ne jako výplň na zaplácnutí místa. Zde se to nepodařilo úplně vždy.

Druhým nedostatkem je skutečnost, že přes veškerou snahu nedokážu posoudit, kolik jsem toho z příběhu hry opravdu viděl a slyšel. Rád bych na samém konci hry viděl alespoň náznak toho, v jaké herní oblasti jsem minul nějaký rozhovor, telefon či rádio. Snad pomůžou ve výsledku trofeje, ty jsem ale v novinářské verzi neměl k dispozici.

Everybody’s Gone to Rapture

Everybody’s Gone to Rapture jsem se nakonec rozhodl hodnotit rovnou devadesátkou. Řada lidí namítne, že hra vlastně nenabízí nic jiného, než pouhé chození a přemýšlení nad zápletkou. To mají jistě pravdu, ale stejně tak můžeme vyčítat například Tetrisu nedostatek příběhu nebo nedostatečný hudební doprovod.

Podotýkám, že stejnou známkou bych osobně hodnotil i podobné klenoty jako Gone Home nebo Vanishing of Ethan Carter. Nepamatuji se, kdy mě naposledy uchvátila hra natolik, že jsem po jejím dohrání měl okamžitě chuť pustit si ji znova. Everybody’s Gone to Rapture je tento případ. Jen víc takových.