RECENZE: Journey je více interaktivní umění než počítačová hra

Fascinující zážitek v takřka dokonalé formě přináší na naše obrazovky nefalšovaný kus umění. Jestli vás však dokáže oslovit.

Za chvíli to bude deset let, co píšu na Bonusweb, ale teď to bude poprvé, co mám pocit, že předat zkušenosti s recenzovaným titulem je nad mé síly. Umění ve hrách je už dlouho široce diskutované téma a jistě se se mnou nikdo nebude hádat, že co se týče jednotlivých prvků jako grafika, hudba či příběh, mohou se hry bez nejmenší skromnosti poměřovat například s filmy. Jenže jsme si zvykli pohybovat se v rámci jasně definovaných žánrů, kdy se pouze mění kulisy, zatímco jádro zůstává stále stejné. Journey na to jde úplně jinak.

I cesta je cíl

Princip Journey je až bolestně jednoduchý. Získáváte vládu nad roztomilou postavičkou, před vámi se rozprostírá zdánlivě nekonečná poušť a na obzoru vidíte horu, kam se musíte dostat. Nikdo před vás prakticky neklade žádné překážky. Občas sice musíte někam skočit případně provést nějakou akci, avšak vše je natolik přirozené, intuitivní a nenáročné, že by to zvládla i moje máma, která je schopná narvat CD do disketové mechaniky.

Journey (PS4)

Z čistě herního hlediska je to tedy vyloženě slabota, jenže tu máme zcela famózní audiovizuální zpracování, které v podstatě přímočarý zážitek posouvá na vyšší úroveň. Nedávno jsem se tu rozplýval nad fotorealistickým Vanishing of Ethan Carter. Journey je neméně krásná, ovšem zcela jiným způsobem. Grafika je daleko abstraktnější, prostředí méně sešněrované a díky dokonalé práci se světlem se z herního i vizuálního minimalismu stává umělecké maximum.

Další remaster?

Journey se objevila na PlayStation 3 již před třemi lety a vyhrála snad každou cenu, kterou (nejen) nezávislá hra vůbec může vyhrát. Jako první hra se také dočkala nominace na Grammy za hudbu Austina Wintoryho (nakonec vyhrál Trent Reznor soundtrackem k Mužům, co nenávidí ženy).

Že je vše dokonalé, si jsou autoři evidentně vědomi, a tak se vydání pro PlayStation 4 nehonosí žádnými vzletnými názvy jako remaster, special edition apod. A kromě vyššího rozlišení zde ani žádnou novinku nenalezneme.

Zatleskat musíme za vstřícný krok spočívající ve funkci Crossbuy, což znamená, že majitelé PS3 verze si mohou stáhnout hru na PS4 zadarmo. Po všech stránkách tu tedy máme téměř dokonalé dílo, které by si měl skutečně vyzkoušet úplně každý.

V tomto místě mi ale dovolte na chvíli se odlišit od všech těch extatických hodnocení a pustit se na tenký led vysvětlování toho, proč si nemyslím, že je vše tak dokonalé.

Umění pro umění

Na Journey jsem se opravdu těšil. Jelikož se podle internetu dá dokončit za dvě až tři hodiny (a opravdu dá), vyhradil jsem si na ni chvíli, kdy budu mít opravdu klid, otevřel si lahev vína a vytáhnul hlasitost tak, aby mě nerušily ani projíždějící auta. Ze začátku křehké kouzlo skutečně zafungovalo a já si užíval každý malý detail i novou scenérii. Jenže zhruba po hodině jsem nabyl dojmu, jako bych s odstupem pozoroval nějaký zajímavý objekt v galerii, do samotného světa jsem se ponořit nedokázal.

Journey (PS4)

Putování se odehrává zcela beze slov, je vyprávěno jen pomocí animací a zvuků, záleží tedy jen na vás, jak si zobrazované události interpretujete. Tak jako každé opravdové umění bude v každém člověku rezonovat trochu jinak, spustí jiné myšlenkové asociace a ve výsledku si tak každý odnese zcela jiný zážitek.

Autoři se chlubí tím, že se během testování tři z pětadvaceti pokusných subjektů rozplakali. Už se ale nedozvíme, kolik jich s uznáním vývojářům zatleskalo a v klidu se rozešlo do svých domovů, protože kromě dvou hodin příjemně strávených v lehce melancholické atmosféře si neodnesli vůbec nic.

Je samozřejmě trochu nefér vyčítat absenci nějakého zásadního přesahu, obzvláště když se většina konkurence pohybuje na úrovni „my hodní, oni zlí“. Jen se snažím říct, že hra není tak hluboká a univerzálně vypovídající, jak by člověk očekával. Dle mého se pod nádherně zpracovaným obalem skrývá jen celkem obecná a nic nevypovídající náplň, které více než o nějakém poselství od tvůrců vypovídá o tom, jak moc bychom všichni chtěli, aby už někdo hry bral doopravdy vážně.