O Anthem jsme si naposledy povídali v recenzi, založené na 40 hodinách hraní, dohraném příběhu a vyzkoušené endgame smyčce. Od té doby jsem ale ve hře strávil další stovku hodin na různých platformách, sám i s různými přáteli, skupinami přátel, náhodnými spoluhráči a různými kombinacemi toho všeho, testoval jsem všechny čtyři Javeliny a všemožné kombinace endgame buildů často založených na legendárním vybavení, doprovázeném stovkami všemožných masterwork předmětů napříč všemi herními módy, které Anthem nabízí. Jinými slovy: hrál jsem hodně a dlouho.
Různé třídy Javelinů se od sebe dramaticky liší.
Nepřišel jsem ale na nic zásadního nového, co by nebylo řečeno už v recenzi. Lítání po bojišti je pořád zábavné a představuje zdaleka největší klad hry. Prostředí i po té dlouhé době dokáže ohromit grafickou nádherou, struktura hry zůstává poněkud kostrbatá s vysokým množstvím nahrávacích obrazovek. Meta hry se ustálila na rafinovaných buildech Storma (zničující setup pro kombo pomocí všech elementárních útoků), Colossa (při správné kombinaci vybavení je tento tank prakticky nesmrtelný), Interceptora (papírový na nejvyšší obtížnosti, ale extrémně rychlý pro točení Grandmaster 1 obtížnosti, která je momentálně jediná rozumná celkově) a poněkud přímočařejším buildu Rangera (vybavení podporující tradiční střelbu zbraněmi). Tomu všemu přitom zcela dominuje jedna zbraň: Avenging Herald, ať už Masterwork nebo Legendary verze, dokáže při správném používání zasáhnout pavouka na konci Tyrant Mines za 30 tisíc bodů. Tomu se zatím žádná jiná zbraň ve hře nepřiblížila.
Potíže s připojením už se Electronic Arts podařilo nadobro opravit.
Hlavní slabinou hry nejsou technické problémy, jak se někteří snaží tvrdit, ale dobře známý nedostatek obsahu, o kterém se vědělo už dlouho dopředu. Bohužel realita je ještě o kus horší, než jsme čekali: jasným těžištěm hry jsou Strongholdy se svým zajímavým tempem a skvělými bossy. Jenže dva ze tří Strongholdů jsou o tolik těžší a delší, že je nikdo nehraje, protože z toho kratšího a snadnějšího padá přesně ten samý loot. To je opravdu obrovská škoda. Legendární kontrakty, které můžete plnit tři denně, zase mají zásadní slabinu v tom, že nabízejí jako garantovanou odměnu pouze jeden typ předmětu (komponenty). Ve výsledku je tak teoreticky největší zábavou Freeplay, jenže tam zase chybí notifikace na mapě a bez dobré komunikace mezi přáteli je až příliš snadné se tam „ztratit“.
Nové zbraně a vybavení sice vypadají a fungují podobně, ale některé obsahují unikátní vlastnosti (zmíněný Herald vás například nutí vznášet se pokud možno neustále ve vzduchu, i když nejste Storm, což zajímavě ovlivňuje herní styl) a celkově je zábava je sbírat a zkoušet. Bohužel od vydání hry proběhlo několik patchů které postupně oškubaly hojnost lootu ve hře, snad z obav, aby hráči nenasbírali všechno příliš rychle a nepřestali hrát příliš brzo. To je zbytečná obava, protože ti nejvíc hardcore to stejně do týdne zvládli a ostatní mají pocit, že je hra za investované hodiny neodměňuje úměrně. Což je nejvíc patrné na tom, že na vyšších obtížnostech navzdory popiskům v menu hry vůbec nepadá větší množství nebo lepší odměny, takže je všichni ignorují.
Poletování po krásně vymodelovaném světě je zábavné.
Je opravdu utrpení sledovat hru, která má takový očividný potenciál a spoustu lidí očividně zaujala/baví, nicméně sama si zároveň hází naprosto zbytečné klacky pod nohy. Největší problém se zdá být špatná rovnováha klíčových mechanik (rozdíly mezi Strongholdy, chybějící rozdíly mezi obtížnostmi), což by potvrzovalo naše domněnky o uspěchanosti hry. Ostatně i přední analytici herního průmyslu po byznys stránce (Michael Pachter) se shodují, že hra prostě potřebovala více času ve vývoji.
Ničemu pak nepomáhají zbytečné marketingové přešlapy, které zklamaným hráčům a senzacechtivým youtuberům přidávají palivo pod kotel. Tím doposud největším bylo zabanování elitního streamera jménem Gladd, který je doslova legenda mezi hráči Destiny (má na kontě řadu světových rekordů v raidech apod.) a od kterého se většina hráčské obce těchto titulů učí. Gladd je mimořádně hardcore a od vydání Anthem ji neustále hrál, streamoval a skvěle se u toho bavil, hře dělal vynikající reklamu a přitahoval jedny z nejvyšších čísel na Twitchi. Jenže Electronic Arts ho následně doživotně zabanovali za úplně zbytečnou maličkost („zneužil“ bugu ve hře, díky kterému bylo možné používat ultimátní útok opakovaně). Za problémy tohoto typu se například tvůrci Destiny nebo Divison pokaždé hráčům omluvili. Bohužel pro Bioware a Electronic Arts, Gladd si samozřejmě tuto skutečnost nenechal pro sebe a byl kolem toho na internetu slušný poprask. Přístup do hry mu byl nakonec vrácen, ale on sám přiznal, že s ohledem na jeho herní styl (jako hardcore tvůrce rekordů se tak trochu specializuje na hledání slabin hry) se už necítí v této hře bezpečně/vítaný, a tak ji odkládá. Opakuji, že šlo o jeden z nejsilnějších a nejpozitivnějších hlasů, který hra mezi streamery měla.
Ještě větší paseku ale zřejmě napáchala skutečnost, že se hra dostala do světa ve stavu, kdy dokázala crashovat obě konzole (PS4 i X1) způsobem, jakým to ještě žádná jiná nezvládla. Je relativně normální, že každá sebelepší hra jednou dvakrát spadne do hlavního menu konzole (zažil jsem to třeba i během Uncharted 4). Nicméně nikdy jsme ještě neviděli hru, které dokáže obě konzole shodit tak dokonale, že se úplně vypnou a nejdou pak spustit jinak než v havarijním režimu, jako kdyby byla konzole násilně vytržená ze zásuvky. Sice se nepotvrdily zvěsti, že někdo takto o konzoli úplně přišel, ale rozhodně je to děsivý zážitek, který stavu HW ani dat na harddisku neprospívá. Na patchi se momentálně pracuje, ale jak něco takového mohlo projít testováním, to vážně nikdo nechápe. Mimochodem, ačkoliv patche (a bohužel i stealth patche) přicházejí poměrně rychle, nedávno zveřejněný kalendář obsahu na nejbližší měsíce většinu hráčů vyloženě zklamal – první zásadní přídavek nás čeká až v květnu.
Největším problémem Anthemu je tedy momentálně konkurence. Minulý týden začala nová sezona ve Fortnite, tento týden začala nová sezona v Destiny 2 a příští týden vychází Division 2, která opakovaně a vytrvale dělá dojem, že je celá od základu postavená vyloženě pro mimořádně silnou endgame. Anthemu tak zůstává k dobru slušná základní hratelnost a jednoznačně slibný potenciál, stejně jako bezprecedentní otevřenost a reaktivnost vývojářů na sociálních sítích. To mu ale rozhodně nepomůže, aby v nejbližších týdnech neupadl v zapomnění. Zda se v následujících měsících vrátí zpátky a naplní svůj potenciál alespoň se zpožděním, to je vyloženě závislé na dobré vůli EA a množství času/prostředků, které mu vydavatel poskytne. Osobně místo pro takovou hru ve svém hráčském životě rozhodně mám a doufám, že to dobře dopadne.
