Kmín pro vylepšení chuti
Kmín kořenný
Tak třeba kmín. Patří mezi nejstarší dochucovadla v českých zemích. První dochovaná písemná zmínka o něm pochází z Kosmovy kroniky, kde je popsáno, jak v roce 1073 olomoucký biskup Jan nedojedl svou krmi.
„U postele ležel napolo snědený sýr, trochu kmínu a cibule na misce a kousek topinky, co právě zbylo biskupovi od včerejší snídaně,“ psal český kronikář. Biskupův sýr byl pravděpodobně ochucený divoce rostoucím kmínem, obyvatelé rodícího se českého království si totiž většinu bylin a koření obstarávali v přírodě a kmín rostl divoce v celé Evropě už tisíce let.
Lidé se ho naučili rozeznávat a rostlinka stále častěji vylepšovala chuť masa i kvalitu života. A to nejen na českém území, ale i v dalších civilizacích.
Kmín byl po penězích druhým nejvýznamnějším platidlem například v Persii, kde už v pátém století sloužily pytle s kořením zejména k mazání dluhů.
Češi se kmín během dlouhých staletí naučili šlechtit. Do té míry, že dnes existuje na trhu chráněná značka „Český kmín“, rostlina se profesionálně pěstuje asi na pěti tisících hektarů například na Plzeňsku či na Vysočině a patří k nejkvalitnějším na světě.
Biskupův kmín stejně jako kronikářem Kosmou zmíněná cibule ale mohly klidně vyrůst i v zahradě. Kromě římských legií šířili severně od Alp pěstování zeleniny a koření zejména benediktini v klášterech. Biskup mohl ale jíst i cibuli divokou, kterou sbíraly především chudší vrstvy obyvatelstva, milující od starověku třeba medvědí česnek.
Když už je řeč o zelenině, tak mezi nejstarší druhy pěstované Slovany se řadí také hrách, křen a zelí, ale třeba i okurka, jejíž semínka z devátého století našli archeologové v Mikulčicích.
