Do bzukotu hmyzích křidélek zní zvonkohra z nedaleké Lorety, Pražský hrad je na dohled. Právě sem, k úlům na petřínské stráni, jezdí teď na kole den co den Dagmar Šormová.
Dagmar ŠormováVčelařka, spolupracuje s časopisem Moderní včelař. V soutěži Med roku kralovala třikrát po sobě v rámci spolku Hradčanské včely, patří k jeho zakládajícím členkám společně s Gabrielou Kontra a Janou Titlbachovou. Zájmy: kolo, příroda. |
S kolegyněmi ze spolku Hradčanské včely jsou opravdovými medovými královnami – jejich med byl už třikrát v řadě vyhlášen nejlepším v republice. Paní Dagmar nás s kuklou na hlavě bere na místo, kde sladká pochoutka vzniká.
Z dřevěného česna pomalu vytahuje medové plástve obsypané včelami. Hmyzím neposedům se to úplně nelíbí. Přestože jim říká láskyplně „holky“, občas je náš rozhovor celkem adrenalin. Tedy pro mě s fotografem. Pro ni dozajista ne.
„Jak říkají staří včelaři – jde o prvních sto žihadel, pak už to nevnímáte,“ směje se Šormová. „Někteří se dokonce těší, až na jaře dostanou žihadlo. Tvrdí, že je to probudí, občerství.“
Váš med byl několikrát označen za nejlepší v Česku, přitom je z Prahy. Jak může začouzené město přebít medy z voňavé vesnické louky?
Jenže kolik dneska znáte krásných, přirozených vesnických luk? Ve městě je tepleji, nefouká tu vítr, hlavně se tady nestříká, včely s sebou nepřinášejí pesticidy. Ony je tedy s nektarem nepřinášejí ani na venkově, jenže pesticidy se nacházejí v pylu. Tím pylem pak včela krmí malé larvičky. Pesticidy se kvůli tomu dostávají do úlu, do vosku.
Generace včel vyrůstají v kontaminovaném vosku a jsou krmeny kontaminovaným pylem. Má to vliv na plodnost trubců, životnost včel. Praha má v tomhle velkou výhodu. Její medy byly loni na prvních třech místech celorepublikové soutěže, vítěz podle návštěvníků byl taky z metropole.
Stejně mi to nejde do hlavy. Praha je přece plná aut.
Včela funguje jako filtr. Do nektaru se nedostanou žádné těžké kovy typu olova. Nedávno psala přesně o tomhle jistá dívka bakalářskou práci na vysoké škole. Včelaři ze všech koutů republiky pro ni nadšeně sbírali vzorky medu. Ukázalo se, že všechny pražské medy vyhovovaly normě. Olovo v petřínských medech bylo třeba neměřitelné, jinde to bylo jen stopové. A to i medy od výpadovky na Plzeň. Natožpak tady, na klidném kopci nad Vltavou.
O včeláchLétaly už kolem brontosaurů, první nálezy se datují až do doby 120 milionů let nazpět. Společní předkové vosy a včely se našli i v jantaru. Jsou hranice jako Alpy nebo moře, přes které včela nepřelétne. Včela medonosná má dolet 10 kilometrů, když nese nektar z květů, vyplatí se jí letět nanejvýš polovinu této vzdálenosti, jinak toho do úlu tolik nedonese. |
Sem k Pražskému hradu patří už dávno. Byly odjakživa v hradním příkopě. Včelín si od Plečnika nechal postavit i Masaryk. V úvoze na Pohořelci si pamatuju úly ještě jako dítě. Včelaření v malém je důsledek včelařského patentu, který vydala Marie Terezie. Včelaře jím kdysi daňově zvýhodnila, byla to od ní taková skrytá dotace.
Včelaři byli považováni za důležité, jelikož odváděli vosk, například do klášterů na svícení. Na základě doporučení Marie Terezie tak včely byly u každé fary, kostela a školy, aby se s nimi děti mohly učit pracovat. To díky ní je malovčelařství v zemích bývalého Rakouska-Uherska tak rozšířené. Zatímco v Německu byli vždycky jen velkovčelaři, u nás si lidi zvykli, že včely nejsou hrozba, ale normální součást života.
Koukám, že se včel nebojíte. Ani nemáte rukavice.
Nenosím je. Dělám pak pomalejší pohyby, mám v rukou větší cit. Bez nich dostanu paradoxně méně žihadel. S nimi se člověk chová zbrkle.
Včelařka Dagmar Šormová den co den na kole dojíždí na pražský Petřín.
Vadí včelám pot?
Vadí. Taky parfémy. Vyprat si oblečení v aviváži není moc rozumné. Já takhle jednou vyšlápla kopec na kole, říkám si: „Jenom to tam rychle šoupnu, ani se nijak nebudu chránit, ani nezapálím kuřák. Jak myslíte, že to dopadlo? Dostala jsem ji semhle do podpaží, pod druhou ruku taky. Tam, kde jsem byla zpocená.“
Kuřák je to dýmající čudidlo, co držíte v ruce?
Přesně tak. Nacpu ho troudem – nejlepší je z bílé vrby nebo z topolu, případně z levandule. Zapálím a fouknu dým do včel, aby věděly, že se něco děje. Ony se odjakživa bály lesních požárů, byly pro ně smrtelné. Kouř je tedy navádí k ostražitosti.
Zalezou mezi plástve, nasají maličko medu do volátka a čekají, co se bude dít. Mám výhodu, že je dopoledne, takže sběračky jsou v terénu. To jsou ty nejostřejší a nejstarší včely, které se s tím nepářou. Ostatně, prohlížíme si tzv. oddělek. Kdybych vám otevřela velký úl, to by byl jiný masakr. Tyhle jsou mírnější. Že jo, holky?
Takže strach není namístě?
Vůbec. Strach se nevyplácí, včely ho vycítí. Je to dobře vidět podle toho, jak reagují na včelařské začátečníky. Jsou lidé, kteří přijdou a všechno je v pořádku. A pak dorazí jiný nováček a včely jsou okamžitě nervózní, létají, útočí. Vážně je lepší, když do toho jdete klidně, bez rukavic. Vždyť můžete maximálně dostat žihadlo.
Vás už poznají?
To ne, jelikož umírají za měsíc až šest týdnů. Nemůžete si je stihnout ochočit. Poznají ovšem klidné chování. I uklidňující hlas hraje roli. Povídám jim pomalu: „Holky, teď jdu do vás.“ Pak nezaútočí.
A pokud se to někdy přece stane? No a co. Vždyť existuje i apiterapie – léčba pomocí řízeného bodnutí včelou. To máte jako se šleháním kopřivami. Staré venkovské babičky, které měly revmatické ruce, tak aby mohly začít něco dělat, chodily si tzv. umýt ruce do kopřiv. Požahané se pak rozhýbaly. Často nám sem chodí dětské exkurze ze škol. A za celou dobu jsme tu měli jediné bodnutí, holčička pak od nás jako bolestné dostala lahev medu. Mělo to jediný následek: kluci z její třídy dělali všechno možné, jen aby je včela taky bodla a med si mohli odnést též.
Pro děti to tady může být velké dobrodružství.
Obecně jsou děti zvídavé, touží po poznávání, po zkoušení všeho možného. Kluci se mě třeba ptali: „Je pravda, že se trubčí larvy jedí?“ Odpověděla jsem jim, že jasně. A jestli chtějí ochutnat. Tak si dali. Co by ne? Trubec chutná jako oříšky. Je nesmírně výživný.
Z vlastní zkušenosti vím, že pokud si zapomenu ke včelám vzít svačinu, tak si můžu vzít pár trubčích larev a vydržím. Nesmí u nich tedy už být stadium modrých očí, to už pak není ono.
Poznala byste podle chuti, jestli ho přinesla odsud z Petřína, nebo třeba z parku na Vinohradech?
Na Vinohrady by ty naše létaly až tehdy, pokud by nic nenašly na Petříně. Podle chuti toho však poznáte dost. Při stáčení medu například poznáme levandulovou vůni a chuť. Pak je jasné, že pochází shora z Růžového sadu, kde rostou trvalky nepety. Poznáme i lipový med. Nebo třešňový, to je, jako kdybyste do toho přidali griotku.
Nejlahodnější jsou smíšené květové medy. Ono je to ve výsledku na včelách. Někteří včelaři si u úlů nasejí pole svazenky. Jenže včely jim to přelétnou, vyberou si jiný zdroj, třeba akát. Na něj jsou zalétané, voní jim, nebudou to měnit. Včely zkrátka nepřemluvíte. Já tvrdím, že když máte úl na správném místě a k tomu zdravé, silné včelstvo, pak můžete med už jen zkazit.
Jak se vůbec pozná kvalitní med?
Záleží na druhu. Třeba akátový zůstává řídký i dva roky. Když med pomalu krystalizuje a tuhne, jeho vlastnosti se nezmění, pak zůstává v pořádku. Je to přirozený proces. Aby byl znovu tekutý, musíte ho zahřát. Buď ho zahřejete pomalu a dlouze, nebo rychle, pak ho přehřejete a zničíte v něm enzymy spolu s živými látkami.
Taky může krystalizovat, až je vám to nepříjemné – jako u slunečnicového, který má příliš velké krystaly. Tehdy je lépe z toho řízenou krystalizací udělat pastovaný med – jakmile začne krystalizovat, mícháte s ním. Ráno, v poledne, večer. Tím rozdrtíte velké krystaly, krystalizuje tedy jen drobně. Jisté je, že když v zimě někde na trhu uvidíte květový med krásně tekutý, tak je jasné, že byl rozpuštěný. Jen pokud budou mít květový med zkrystalizovaný, je to v pořádku.
