Rostliny pro své opylení potřebují věrnost někoho třetího. Svůj „sexuální“ život si neumí představit bez včel. A bez rozmnožování rostlin by lidstvo mělo vážný problém.
Včely medonosné chovají lidé už po staletí. Změnilo je „soužití“ s námi?
Určitě to změnilo jejich chování. Lidé totiž vyselektovali plemena, která jsou téměř nebodavá. Dnes chované včely jsou tedy méně agresivní. Bohužel se ale ukazuje, že agresivita je spojená s takzvaným čisticím chováním. Útočnost proti přirozeným nepřátelům, jako je medvěd nebo medojed (šelma z čeledi kunovitých, pozn. red.), totiž určitým způsobem uplatňovaly i vůči patogenům. Aktivněji se zbavovaly roztočů, kleštíků, ale i uhynulých včel v úlu. Tato schopnost se zhoršila, a jsou proto náchylnější k nejrůznějším nemocem.
Kam dál |
Vymírají?
Bohužel. V Evropě žije zhruba 2 000 druhů včel. Připravovali jsme červený seznam ohrožených druhů a vyšlo nám, že ohrožených je skoro 10 procent druhů. To je hodně. Tím spíš, že o 50 procentech nemáme informace vůbec žádné. Takže i z nich může být řada na vymření, jen o tom ještě nevíme. Včely, a nejen ty medonosné, ale i samotářské, na tom opravdu nejsou dobře. Hůř už jsou na tom snad jen motýli.
Co za to může?
Jednoznačně chemie. Testy pesticidů se zkoušejí na včele medonosné, tedy na celém společenství včel, které takovou intoxikaci často ustojí. Pesticid tedy testem nezávadnosti projde. Jenže čmeláci a řada samotářských včel jsou daleko citlivější. Navíc když umře samotářská včela, nikdo už to za ni nepřevezme. Je konec. Podobně je to se čmeláky. Hnízdo zakládá královna sama, musí naklást vajíčka, zajistit potravu larvám. Když vylítne a nabere na sebe chemii, umře. A s ní končí i celá generace nových čmeláků.
Zemědělci ale tvrdí, že dodržují postupy tak, aby pesticidy včelám neškodily. Řepku prý nikdy nestříkají do květů.
Jenže čas od času postupy nedodrží, jen se o tom nedozvíme. Nemám žádné důkazy, ale vím to z praxe. Jak jinak si vysvětlit e-maily od včelařů, kteří píšou: „Tak rozkvetla řepka a nevrátila se mi žádná včela.“ Čím by to asi bylo? Jedině tím, že pole postříkali, jak neměli. Všechno, co ten den vylítlo ven, včely i čmeláci, je mrtvé. Je s nimi konec.
Jak tomu zabránit?
Chtělo by to návrat k tradičnímu způsobu péče o krajinu a o dost méně lesa, tedy toho, co je polem na dřevo. Víc členitého otevřeného prostředí s květy, víc luk, víc pastvin. A hlavně méně systematičnosti a uhlazených parků. Trochu „nepořádku“ do té přírody.
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma
