Jednou to byl hrad, podruhé formule, jindy vesmírná loď, příště tank, pak bagr... V časopise ABC vycházely od konce 60. let fantastické papírové vystřihovánky, které se podle mnohých modelářů podobají vybranému umění.
Autorem té krásy je Richard Vyškovský. Prošedivělý 89letý architekt, který mě ve svém bytě posadil někam mezi Okoř a Jindřichův Hradec. Díky jeho vyprávění jsem pak doputoval ještě mnohem dál. Jak prostorem, tak časem.
Jak velký bych měl mít byt, aby se mi do něj vešly všechny vaše postavené vystřihovánky?
To se dá špatně odhadovat. Kdysi jsem zažil setkání modelářů, kam mě pozvali na besedu jako takového starého mamuta. A jakmile došlo na dotazy, přihlásil se pán, načež povídá: „Co ještě plánujete dělat? Já bydlím ve 2+1 a víc se mi tam toho od vás už nevejde. Tak abych věděl, jak velký kvartýr si mám pořídit...“ To bylo roztomilé.
Aby si koupil spíš hangár.
Já si své práce pečlivě eviduju, takže vím, že momentálně dělám věc číslo 465. Je to ovšem trochu zavádějící – když jsem vytvářel vystřihovánku památkové rezervace, zanesl jsem si ji postupně pod tři čísla, přitom měla sama o sobě stovku baráků.
Je pro tvůrce papírových vystřihovánek důležitější mít trpělivost, nebo šikovné ruce?
Pozor, jedno si musíme ujasnit hned na začátku. Nejsem modelář. Neumím stavět.
Vážně ne?
Ne. Jsem nešika. Zeptejte se syna. Směje se mi, že nedokážu zašroubovat ani žárovku. Podívejte se, jak slepuju zkušební model. Hrůza. Zaleju to lepidlem a je to. Ono mi ale v takovém případě vůbec nezáleží na kráse, nemusí to být jak na výstavu. Klíčové je, jestli všechno sedí. Zda jdou díly přesně na sebe. Až na tomhle zkušebním modelu často zjistím, jestli jsem se někde neseknul. A nějaká chybička se najde vždycky, to bych musel být pánbůh.
Vymyslet pro vystřihovánku správně jednotlivé díly, to je to nejtěžší?
Jistě, musíte mít velkou představivost. Vidíte něco rozkresleného a musíte si to v duchu trojrozměrně skládat. Je za tím ale i spousta jiné práce. Když dělám hrad, sháním si k němu všechny možné archeologické podklady, kreslím si plánky. Musím vytvořit stavební výkresy a půdorysy, jako kdybych ho chtěl normálně postavit. Všechno to zvládnu bez moderních technologií, to není nic pro mě. Jejich používání považuju za chybu. Když se podíváte na fasádu hradu, všimnete si spousty věcí. Někudy zatéká, jinde je v omítce patrná zedníkova chyba. To všechno v sobě model potřebuje mít. Ručně to zachytíte, přes počítač těžko.
Jak dlouho vám trvá, než jste s jednou věcí hotový?
Jak s kterou. Třeba Okoř mi zabrala tři čtvrtě roku. U takové zříceniny si musím procházet staré kroniky a rytiny, díky tomu získám představu, jak stavba kdysi vypadala. Člověk nesmí podcenit žádné maličkosti. Památkám se naštěstí věnuju celý život, dělal jsem rekonstrukci historické architektury, takže to dobře znám. Můžu vám vysvětlit, jak se od sebe liší detaily kamenného ostění oken v roce 1350 a 1550.
Hrady děláte nejraději?
V minulosti jsem pracoval na všem možném. Záleželo na tom, co si ode mě z Ábíčka objednali. Teď už pro ně pár let nedělám, modely vydává můj syn ve své firmě. Momentálně se věnujeme speciální sérii zřícenin. Víte, v Čechách bylo ve středověku přes 700 hradů. Zachovalé kusy typu Karlštejna zná každý, ty mě už tolik nezajímají. Mě začala bavit zmizelá krása zřícenin. Snažím se je vrátit k životu. Pátrám po tom, jak kdysi vypadaly. Práce na nich mi někdy trvá i déle než u té Okoře, klidně rok.
Usedlost z Českomoravské vrchoviny (duben 1977)
Statek z Pšeničných Blat (1978, 1986)
Visuté Semiramidiny zahrady z cyklu Sedm divů světa (12/1995 - 1/1996)
Podle čeho si je vybíráte?
Hledám za nimi příběhy. Podívejte se třeba tady na můj Libštejn, gotický hrad u Rokycan, údajně jednu z nejromantičtějších českých památek. Patřil Kolovratům, což byli katolíci, kteří bojovali proti husitům. Když byl hrad husity obléhán, obránce před vyhladověním zachránilo až vyjednávání. Nakonec se dohodli, že husité hrad ušetří, pokud jim bude Kolovrat propříště v případě potřeby nápomocen. A přestože se na takové dohody ve středověku po pár týdnech spíš zapomínalo, Kolovrat byl opravdový šlechtic duchem, a tak svůj slib časem splnil. Byť katolík, stejně poslal husitům na pomoc proti křižákům své lidi. Včetně syna! To je přece úžasný příběh.
Albrecht Kolovrat musel být vůbec zajímavá osobnost. Když tehdy papež vyhlásil interdikt na české země, a nesměly se tu tedy sloužit mše, tak se to všude dodržovalo, jen na Libštejně ne. Vatikánskému vyslanci Kolovrat vzkázal: „Mým pánem je český král. Do papeže mi nic není.“ Jak jsem se o tomhle dozvěděl, Libštejn jsem prostě musel udělat.
Čím vás uhranula třeba ta Okoř?
Jde snad o jediný podobně velký hrad, který byl postaven nešlechticem. Konkrétně měšťanem pražského Nového Města. Hodně mu v tom tedy asi napomohlo jeho výnosné zaměstnání – byl to směnárník.
Musíte si reálný hrad hodně prochodit, abyste ho pak trefil?
Dřív jsme to se synem poctivě objížděli, po vlastech českých nás vozila manželka, která už bohužel není naživu. Tenkrát jsem si pečlivě skicoval všechny možné detaily, kluk se zatím nudil, moc ho to nebavilo. Ale to už je dávno… Dneska si vystačím jen s fotografií hradu, na obhlídku vyrážíme jen kvůli složitějším modelům typu Jindřichova Hradce. Když jsme v 70. letech dělali vozy formule jedna, taky jsme je znali pouze z obrázků. Nanejvýš jste se v motoristickém časopisu dostal k technické kresbě vozu.
Fiktivní romantický hrad ze 14. století (10 - 11/2005)
Když je člověk hudebník, pozná rychle, která z jeho písniček se stala hitem. A vy? Víte, ze které vystřihovánky byl šlágr?
Hodně se líbil Pernštejn. Nebo pardubický zámek. Rožmberk. Fiktivní romantický hrad. Orlík. V dřívějších letech byl oblíbený i model Pražského hradu. Přestože měl své chyby – nedostal jsem se do Jiřského kláštera, jelikož tam byla kasárna Hradní stráže. Nebo do Paláce šlechtičen, kde sídlila V. správa StB.
Syn Richard: Špatně se to ale porovnává. Když tu dřív nic jiného nebylo, měly papírové vystřihovánky náklad 20 až 100 tisíc. To je dneska naprosto nemyslitelné. Dnešní náklad se pohybuje maximálně do tří tisíc kusů.
Richard Vyškovský(89 let) Architekt, tvůrce legendárních papírových vystřihovánek, které od roku 1969 navrhoval zejména pro časopis ABC, nyní pro nakladatelství svého syna ERKOtyp. Od 60. let pracoval ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Dvakrát ženatý, vdovec, má syna Richarda, zajímá ho architektura a historie. |
Vybavíte si naopak modely, které nezaujaly? Ábíčko si kdysi objednalo třeba bratislavský Most SNP. Nebo senážní věže. To byly věci, které bych za normálních okolností jistě nedělal. Jednu věc jsem ostatně skutečně odmítl: To když si šéfredaktor přál, jestli bych jim neudělal gilotinu.
Bouchl jste u něčeho v půli práce pěstí do stolu a zjistil, že to udělat prostě nejde?
Nedávno. U Landštejna. Velká škoda! Je to moc krásný hrad, přímo na hranici s Rakouskem. Jenže jsem k němu získal málo podkladů. Stojí na strmém kopci a já nesehnal geodetickou dokumentaci. A dělat hrad na kopci, o kterém nevíte, jak je vysoký, to nelze. Musel bych si vyloženě vymýšlet. Já věci neumím ošidit, bylo by mi pak modelářů líto.
Mění se věkový průměr lidí, kteří si vaše modely slepují?
Hodně. Dřív bylo mezi nimi mnohem víc dětí. Bojím se, že ty dnešní mají menší představivost.
Syn: Hlavně jsou méně zručné. Úplně se to vytrácí. Já byl jako malý kluk šťastný, když jsem mohl něco dělat s dědou v dílně. To dneska děti neznají. Jediné co umějí, je klikat myší.
Přesto je i půl století po vašich začátcích po modelech sháňka.
To je. Já myslel, že klasické modelářství bude zvolna upadat. Když ale syn vydal náš Jindřichův Hradec, vyvolalo to velký zájem. Mám z toho radost. Jinak máte samozřejmě pravdu, doba se mění. Je to už pěkná řádka let, co jsem s tím začínal... Za všechno tenkrát mohla sázka.
Galeona ze 16. století (květen 1978)
Ford T z roku 1908 (duben 1996)
Lunochod 1 (říjen - listopad 1980)
Kosmická loď Galaxia (srpen 1985)
Jaká?
Kolega v práci si v těch 60. letech zoufal, jak špatně se shánějí angličáky. Tak jsem se s ním vsadil, že je možné podobné hračky vyrobit z papíru. A povedlo se mi to. Mého modelu Packardu Landaulet si pak na návštěvě u nás doma všiml novinář z Lidové demokracie, který o tom následně napsal článek. Pak už to jelo – ozvalo se mi Ábíčko a nakladatelství SNDK. Původně jsem vůbec nevěděl, co po mně chtějí. Vysvětloval jsem: „Neblbněte, vždyť já jsem architekt! Tohle není můj obor!“ Tak dlouho mě ale uháněli, až jsem jim v roce 1968 vyrobil s kolegou Pavlem Blechou dioráma Karlštejna. A vystřihovánky dělám dodnes.
Jak jste to stíhal, když jste měl i své běžné zaměstnání?
Naštěstí jsme ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů nedělali na píchačky. Záleželo čistě na tom, jak si zvládneme odvést svou práci. S modely jsme si tedy hodně pohráli v době, kdy jsme pracovali na památkách v Jugoslávii. Zatímco se moji lidi přes poledne koupali v moři, já seděl na hotelu a rýsoval nějaký český hrad. V Jugoslávii jsem vůbec zažil pěkné věci.
Jaké?
Podíleli jsme se třeba na rekonstrukci bývalého kláštera Lepoglava, z něhož Josef II. udělal kriminál. Chorvati si usmysleli, že Lepoglavu přemění na kulturní centrum. Bydleli jsme v zámku Trakoščan, dvacet kilometrů daleko. K dojíždění jsme dostali auto. No jo, jenže pak náš jediný člověk s řidičákem musel do Prahy. Co teď?
Šel jsem za ředitelem věznice, jehož babička pocházela z Čech. Povídám: „Piščeviči, potřebuju šoféra. Nemohl bys mi uvolnit nějakého zaměstnance?“ On že zaměstnance ne, ty má na dovolené. Ale že mi klidně přidělí trestance. Tak jsme vyfasovali takového podsaditého chlapíka. Aby to při jízdě ulicemi nevypadalo hloupě, od pasu nahoru byl oblečen do civilu, jen kalhoty měl trestanecké. Za nějaký čas nás pak přijel navštívit šéf chorvatských památkářů. Jakmile zjistil, kdo nás vozí, ptal se Piščeviče, za co ten náš šofér sedí. Ředitel kriminálu odpověděl: „No za co… Zabil svou tchyni.“ A starý pan profesor se jen zasmál: „Počkejte, za to se v Jugoslávii zavírá?“
Váš život bohužel nejsou jen modely a takto úsměvné historky. Narodil jste se před válkou ve Vídni, byl svědkem anšlusu. Jsou to bolavé vzpomínky?
Jsou. Jestli mi dneska někdo chce tvrdit, že Rakousko bylo v roce 1938 násilně zabráno, tak důrazně nesouhlasím. Rakušáci to takhle sami chtěli. Zažil jsem na vlastní oči, jak na ulicích křičeli Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer. To byly davy! Tatínek měl ve Vídni obchod, proti nám prodávala židovská rodina oděvy. Nacisté ji vytáhli ven, chudáci museli před svým obchodem drhnout chodník mýdlem a kartáčem.
Zfanatizovat se nechali i lidé, které jsme považovali za slušné. Pamatuju například tatínkova kamaráda, hrávali spolu šachy. To byl přesně takový případ, tatínek s ním pak přerušil veškeré styky. Nebo sousedi Skorpikovi… Z pana pekaře Skorpika se taky stal fanatický nacista. Jeho starší syn vstoupil po obsazení Rakouska do Hitlerjugend, stal se letcem, sestřelili ho nad Anglií. Mladší Ernstík, můj velký kamarád, musel kvůli blížícím se Rusům kopat zákopy. Protože to nesnášel, utekl domů. A jeho vlastní otec ho udal. Chlapce zastřelili.
Jak válku přečkala vaše rodina?
Pamatuju si, že když zemřel dědeček, na pohřbu jsme nechali zahrát československou hymnu. Něco takového se nesmělo, takže tatínek musel všechny přesvědčovat, že nejde o žádnou hymnu, ale o českou lidovou píseň.
Několikrát taky musel kvůli různým udáním na gestapo. Mě se týkal především fakt, že Němci ve Vídni zavřeli české školy. Musel jsem na SS, kde mi řekli, že pokud chci studovat, je nezbytné se přihlásit k německé národnosti. Jinak že můžu dělat nanejvýš dlaždiče. Já ale řekl, že jsem Čech a že jím zůstanu.
Vypadalo to bezvýchodně, rodiče mě však s pomocí strýce dostali do školy v Praze. Po válce se tam za mnou nakonec přistěhovali. Hlavně kvůli mamince, která Rakušáky neměla moc v lásce. Už když šla ve Vídni do první obecné, tak jakmile učitelka zjistila, že má před sebou Češku, posadila ji do poslední lavice vedle holčičky, která se počurávala. Když se k tomu přidaly válečné zkušenosti, chtěla odtamtud za každou cenu odejít.
Nikdy nelitovala?
Sice jsme přišli o majetek, dost jsme si pak kvůli nastupujícímu komunistickému režimu vytrpěli, užili jsme si i zatýkání a věznění, mně bránili dokončit studia. Přesto myslím, že jí to stálo za to. Když mohla po revoluci žádat o navrácení zabaveného majetku, neudělala to. Raději to nechala republice. Takový měla k Česku vztah.
