Tomáš Randýsek je pyšným majitelem miniaturní parní mašinky Krzenowic. Aby si s ní mohl aspoň občas zajezdit, vybudoval se dvěma dalšími železničními nadšenci, Jiřím Sajbrtem a Romanem Šilerem, velkolepou parkovou dráhu v zeleni u brněnského nákupního centra Olympia.
„Narodil jsem se s kolejnicí v hlavě, ale dnes už jsem tady spíš kuchařem a provozním,“ směje se spolumajitel nejrozsáhlejší parkové železnice v Česku. Každý víkend od jara do podzimu totiž Randýsek vyvařuje v klubovně Spolku moravských parkových drah pro desítky dobrovolníků, kteří mu pomáhají právě jen za stravu provozovat 1 500 metrů dlouhou trať na břehu řeky Svratky.
O typickém víkendovém dni svezou okolo tisícovky pasažérů. „Letošní, devátou sezonu jsme otevřeli absolutním rekordem: prvního května s námi jelo 1 380 lidí.“ Na dospělé sedící obkročmo na malých vláčcích je přitom legrační pohled: připomínají spíš vosy na bonbonu.
Smlouvu s Olympií podepsali brněnští vláčkaři na čtvrt století, a tak si v parku za obchoďákem vybudovali vypiplané zázemí „švýcarského“ střihu v hodnotě milionů korun. „Však jsme se inspirovali u železničních modelářů na břehu Ženevského jezera ve švýcarském Bouveret. Nechtěli jsme tady žádné unimo buňky,“ vzpomíná Randýsek.
U Olympie tak vyrostlo vedle tzv. splítkové trati se dvěma zavedenými „zahradními“ rozchody (127 a 184 mm) stylové zděné nádraží, útulná klubovna s kuchyní i sprchou a dokonalé minidepo s rotundou i dílnami. „Pořád něco opravujeme. Každá mašinka najede za sezonu 1 500 kilometrů.“
Desítka lokomotiv brněnské dráhy nabízí svezení ve třech trakcích: naftové, bateriové a parní – s kouřem ovšem vždy jen první víkend v měsíci. „Parní provoz je náročný: jen roztopit mašinku dřevěným uhlím s petrolejem zabere půl hodiny, až pak přiložíte antracit, který je zase velmi drahý,“ líčí Randýsek. „Je to krása, ale musíte neustále hlídat kotel. Proti tomu je řízení ostatních vlaků vlastně vyhlídkové ježdění.“
Ovšem ne že by tu strojvůdce mohl dělat kdekdo. Dobrovolníci podstupují přísné zkoušky z dopravních předpisů, aby byl provoz bezpečný. „Nejhorší je, když nám někdo nahrne štěrk na koleje, to pak hrozí vykolejení. Ale jezdíme bez vážných nehod. Největší ‚průšvih‘ jsme zažili s hostem, který přijel v potrhaných riflích, za jízdy dováděl, až vykolejil vagon, a pak žádal odškodné za to, že jsme mu kalhoty prý zničili další dírou, která tam designově nepatřila.“ Kdo to nezažil, neuvěří.
Pohádkové podhradí
Podobně jako většina kluků i Jan Bartoň měl odmalička rád vláčky. Jenže když doma projevil přání stát se železničářem, rodiče rozhodli jinak: poslali ho vyučit se truhlářem.
A tak si – už jako velký kluk – postavil vlastní železnici. Výjimečně šikovné řemeslnické ruce mu přišly víc než vhod. Na své zahradě pod romantickou zříceninou staletého hradu Zvířetice nedaleko Bakova nad Jizerou vybudoval nejen trať dlouhou 180 metrů, sám si postavil též spolehlivé výhybky, funkční rotundu, malinké vagony a hlavně – Jan Bartoň dokázal sestrojit i parádní lokomotivy, které drtivá většina vláčkařů kupuje již hotové. Má jich doma v garáži pět, z toho tři parní.
„Kotle a pár speciálních součástek jsem samozřejmě musel nakoupit už hotové s certifikátem od profesionálů, přece jen je to ‚papiňák‘ s pracovním tlakem osm atmosfér, ale vše ostatní jsem si vyrobil sám nebo s pomocí kamarádů,“ říká fachman z boleslavské Škodovky.
Jan Bartoň postavil zahradní železnici v Bakově nad Jizerou, pod hradem Zvířetice.
Laik žasne (a odborník musí zírat taky), když Bartoň zmíní, podle čeho stavěl: „Výkresy? Zajel jsem si s metrem a s foťákem do železničního muzea v Lužné. Pak jsem všechny míry sedmkrát zmenšil a začal stavět.“
Mašinky má puntičkářsky propracované. A zdaleka to neplatí jen o Šlechtičně, kterou stavěl jako první a zamiloval si ji natolik, že její drážní označení 475.111 vetkl i do své mailové adresy. „Stavěl jsem ji šest let, váží 480 kilogramů a je dlouhá přes 3 metry.“ Po Bartoňově trati se prohání také zmenšený parní Kafemlejnek (řada 310) a Skaličák (řada 433), dále naftové Prasátko (řada T211) a Bardotka (řada T478). Na té se šikovný stavitel „vyřádil“ do detailu: „Mám v zahradní lokomotivě hydrodynamický pohon, tedy stejný, jaký montovali do té opravdové v ČKD v roce 1965.“
Ačkoli v jeho garáži leží další dva kotle, mašinky už z nich zřejmě nebudou, poslouží jako náhradní díly. „Se stavěním je asi konec, co jsem nestihl před dětmi, to už teď nedoženu. Nestíhám,“ směje se otec dvou kluků, kteří se mu motají pod nohama i po kolejích a v necelých šesti letech už se také hlásí o řízení tátových parních mašinek. On je zatím nechává spíš jen cvičně obsluhovat velké závory a plně funkční vyřazená drážní návěstidla, která díky své výšce u domu Bartoňových slouží jako šikovný poutač na zahradní dráhu pro kolemj(e)doucí.
Pomineme-li vynaložený čas a statisícové náklady, se kterými je naštěstí Bartoňova rodina smířena (ostatně, není to na úkor bydlení, dům mají krásný, snad jen dovolených by mohlo být víc), zbývá v případě tátova obdivuhodného kutilství jediná drobná nevýhoda: naprosto atypický rozchod kolejí 255 milimetrů. Kvůli zvolenému měřítku tak nemůže své mašinky vyvézt na jiné „standardní“ zahradní dráhy, musel by si na místo přivézt i koleje.
„Mě to netrápí. Mám dost práce doma. Chci rozšířit kolejiště, instalovat elektronické zabezpečení trati včetně návěstidel a možná dojde i na dopravní železniční výchovu, aby děti viděly, co vše obnáší vypravit vlak na trať.“
Kousek Švýcarska v Chlumci
Pýchou Chlumce nad Cidlinou je barokní zámek Karlova Koruna. Když už tam budete, stojí za to zablouditi mezi domky v podzámčí, obzvlášť máte-li rádi vláčky. Zahrada v chlumecké Rooseveltově ulici 249 ukrývá malý železniční ráj.
Švýcarské vláčky v Chlumci nad Cidlinou.
Místní strojvůdce Bob Špecinger přenesl na svůj pozemek kousíček Švýcarska, země mistrů světa v cestování vlakem. V měřítku 1:22,5 s pomocí synů vybudoval Malou Albulu, jeden z nejhezčích úseků památkově chráněné alpské úzkokolejky ze seznamu UNESCO.
Skutečná stoletá trať Rhätských drah je obdivovaná pro své stavební a provozní parametry. V drsné velehorské krajině zpěněné ledovcové řeky Albula jezdí vlaky bez ozubnice. Aby to bylo možné, konstruktéři si kdysi pomohli obdivuhodným systémem točitých tunelů a viaduktů. Na Špecingerově zahradě je to vše dvaadvacetkrát zmenšené – a to včetně takových detailů, jako jsou (plyšoví) alpští kozorožci nebo (čerpadlem napájená) divoká řeka.
„Na tu řeku jsem obzvlášť pyšný,“ směje se pan Špecinger. „Jsou v ní oblázky ze skutečné Albuly a povedlo se mi je usadit tak, že voda šumí skoro jako na té Albule. Nechtěl jsem tady vlakodrom, ale co možná nejvěrnější model trati i jejího okolí. Delegace z Rhätských drah, která mě už dvakrát navštívila, mi to nadšeně chválila.“
Železnice z Merkuru? Jde to  |
Návštěva na zahradě u Špecingerů, to je takový vláčkařský rodinný piknik. Pan přednosta zapojil do provozu tři generace: jeho maminka Hedvika alias „babička Albula“ i v 82 letech neúnavně pobíhá kolem kolejí z kopce a do kopce s malými dětmi návštěvníků, jeho devítiletý syn Dan řídí provoz zmenšeného Ledovcového expresu od ovládacího pultu a šéf Bob vypráví hostům zážitky z obou albulských drah – opravdové i té jeho zmenšené. A kdyby snad děti omrzelo „pouhé koukání“ na albulské vláčky, mohou se ještě na vedlejší trati svézt dětskou železničkou.
To vše po většinu víkendů od dubna do října. „Dokud neopadá naše albulská třešeň,“ ukazuje pan Špecinger na rozložitý strom, v jehož stínu stojíme. „Odklízet listí z kolejí, to by bylo za trest. Ale my to tu máme pro radost. Často si jen tak s rodinou sami sedneme, uvaříme kafe a pustíme si vláčky.“
Plnou parou na tankodrom
Vratislav Veselý není žádný vášnivý „šotouš“, vláčky ho nechávají celkem v klidu, přesto vybudoval jednu z nejnovějších železniček v Česku a pořídil si šest lokomotiv. Jeho „polní drážka“, jak něžně nazývá svoji dvoukilometrovou úzkokolejku, vozí od roku 2014 pasažéry v dost překvapivém terénu: po milovickém tankodromu.
Parní drážka tankodromu v Milovicích.
„Museli jsme pás terénu pro železniční náspy pochopitelně srovnat, těmahle rukama jsem to tady sám bagroval,“ rozpřahuje paže holohlavý hromotluk Veselý. Jeho koníčkem je hlavně vojenská technika, v Milovicích mu patří desítky hektarů bývalého vojenského újezdu po Rusech, vystavuje tam všelijakou armádní techniku, a právě proto, aby rozsáhlé pozemky zpřístupnil návštěvníkům, položil od hranic sousedního rodinného parku Mirakulum koleje.
I na krátké trati je to překvapivě pestré svezení, ať už díky proměnlivé krajině (přece jen, na tankodrom se člověk jen tak nedostane, navíc stihnete projeti lesíkem a hospodářstvím), nebo zásluhou techniky (rakouské parní mašinky i rumunské otevřené vagonky pocházejí ze 40. let 20. století).
Vlastně by to mohla být s rozchodem kolejí 760 mm a provozní rychlostí okolo 20 km/h regulérní úzkokolejka. „Ale od Drážního úřadu máme doklad, že pod něj nespadáme. Jsme polní drážka,“ upřesňuje stavitel Veselý.
Království železnic
Kdyby vás vrtochy počasí nepustily na kteroukoli ze zahradních tratí, vždycky je tu jedna jistota: modelové Království železnic na pražském Andělu. Podzemní vláčkařský ráj Matěje Horna je zdaleka největší českou atrakcí svého druhu – mají tu bezmála 600 čtverečních metrů zmenšených tratí.
Podívejte se třeba na cestu modelovým vláčkem z Ústí do Prahy:
13. ledna 2014 |
Je to splněný sen malého kluka, který stavěl mašinky s tátou doma v pokoji, ale večer musel všechno uklidit do krabic. „Tehdy mě napadlo, že by bylo prima mít obrovské kolejiště jako celá republika a to by stálo napořád,“ vzpomíná Horn, jenž si od vláčků na čas „odskočil“ ke sportu a do IT, aby se k nim v roce 2007 vrátil už jako byznysman s projektem Království železnic.
Obrazem z Království železnic  Královstvím železnic na Smíchově se prohánějí i zmenšené modely tramvají. |
Modelovou dráhu za 50 milionů korun otevřel v roce 2009, letos expanduje i do vídeňského Prátru.
V Praze si kromě obdivování digitálně řízeného kolejiště velikosti H0 (1:87) s desítkami vláčků včetně railjetu či cyklohráčku nebo třeba modelu populární tramvaje mazačky můžete na trenažéru vyzkoušet i roli strojvůdce nebo šoférovat tramvaj či autobus.
A to pořád není všechno. Chcete malíčkem zadržet lokomotivu a pořídit si fotku jako důkaz? I toto dokážou v Království železnic šikovným trikem zařídit.
Zajímavá je úzká spolupráce pražských modelářů s Českými drahami: při cestě vlakem lze od průvodčího získat poukaz na dětskou vstupenku zdarma k zakoupené dospělé nebo se dá žádat při nákupu místenky do vlaku ČD o voucher na vstup do Království za 50 Kč.
