Jedeme stříbrnou vypůjčenou toyotou. Konečně se nám podařilo vymanit se z neuspořádané Limy, kde kreslit jízdní pruhy na asfalt je zcela zbytečnou a neuspokojivou prací, neboť je žádný řidič nevyužívá. Na cestě zkrátka jede tolik vozidel, kolik se vejde. Když zastavíte, zůstanete klidně i půl hodiny trčet uprostřed křižovatky, protože kolem vás bude pořád plno a vy se nepohnete.
Můj manžel je naštěstí vynikající řidič a s rukou na klaksonu, jak se to tady dělává, dokázal prokličkovat obří aglomerací. Takže konečně jedeme po rovné Panamerické dálnici směrem na sever. Jsme plní nových dojmů a pomalu, ale jistě si začínáme uvědomovat, že tato země bude skutečně zcela odlišná od naší domoviny. Po levé straně na nás zdálky civí Tichý oceán, kolem nás je vyprahlá šedivá poušť. Po pravé straně se majestátně zvedají Kordillery.
Tištěný průvodce nám radí na chvilku sjet z dálnice a mrknout se do Lomas de Lachay, přírodní rezervace. Jelikož jsme uprostřed pouště, nenapadlo by nás, že Lomas de Lachay bude překypovat svěží zelenou barvou, mezi kterou prosvítají žluté a bílé kvítky. Proto nám překvapením padají brady. Díky tamnímu muzeu a průvodkyni se dozvídáme, že všechna vegetace, kterou kolem sebe vidíme, je živena pouze vodou získanou z mlhy. První den v Peru, poprvé vyražený dech.
Po zdokumentování této neobvyklé zelené oázy uprostřed pouště putujeme v našem stříbrném voze dál na sever. Kolem nás sledujeme šedé písečné duny, které občas přecházejí ve změť neomítnutých betonovo-plechových budov a elektrických drátů vedených vzduchem, kolem kterých posedávají automechanici nabízející své služby a malé děti pobíhají přes cestu, jako by se nechumelilo. Pokud zastavíme, přiběhnou k nám a nabízejí canchitas, pufovanou kukuřici.
Směřujeme stále více na sever, ubytování vždy rezervujeme v hotelu na jednu noc. Navštěvujeme archeologická naleziště, prohlížíme koloniální města, na městských tržištích ochutnáváme tamní speciality.
Konečně jsme uhnuli z Panamerikány a míříme k našemu prvnímu horskému dobrodružství. Klikatá cesta pomalu ztrácí asfaltový pokryv a vypůjčené auto poprvé dostává do těla. Poslušně nás ale veze vzhůru k vysokým zasněženým krásám peruánských And.
Se zatajeným dechem a četnými zastávkami na fotodokumentaci pokračujeme směrem k městu Huaraz, které bylo v roce 1970 téměř smeteno z mapy zemětřesením a které je mekkou trekkingu a všech dobrodruhů. A tak nám další den začíná výprava. Nic těžkého, trek tak na čtyři hodinky. Naše nohy nás pomalu nesou k hoře Churup (5 495 m n. m.) a k horské laguně, která se rozprostírá pod vrcholem.
Během cest po Peru jsme si užili spoustu výšlapů, zážitků, nezapomenutelných míst. Ale i návštěvy automechaniků.
Díky soroche (výšková nemoc) se pro mne ale výšlap stává téměř nemožným. Jako by moje tělo nechtělo poslouchat. Nohy líně táhne za sebou a každý krok je těžší a těžší. Plíce nestíhají okysličovat svaly. Vysoká nadmořská výška mi nedělá dobře a já se bojím, že kýženého vrcholu nedosáhnu. Odhodlání a víra u mě ale nakonec vítězí a já tak můžu se slzami v očích sledovat, jak se nad blankytně modrou vodou sklání starý strom, zatímco nad nimi k nebi vzhlíží hora Churup.
S následujícími dny přicházejí první návštěvy automechaniků, kteří zdatně opravují píchnutou pneumatiku, další archeologická naleziště, další lomo saltado (hovězí maso s cibulí, rajčaty, rýží, hranolky, volským okem a smaženým banánem), další setkání, další fotografie, další zážitky, další nezapomenutelná místa a okamžiky.
Andské vrcholy překonáváme osmihodinovou jízdou serpentinami po cestě úzké tak akorát pro jedno auto. Fotíme si divoké tarantule, navštěvujeme muzea, kocháme se krajinou. Putujeme směrem džungle. Nemáme ale dostatek času ani antimalarika, a tak nepokračujeme více do hlubin tropického lesa, ale zastavujeme se na okraji v městečku Chachapoyas, odkud následující den vyrážíme na procházku k vodopádu Gocta.
Celodenní výlet nás vede tropickou vlhkou krajinou k úpatí jednoho z nejvyšších vodopádů světa, Gocta.
Celodenní výlet nás vede tropickou vlhkou krajinou k úpatí jednoho z nejvyšších vodopádů světa. S nasazenou pláštěnkou a fotoaparátem se urputně snažíme zachytit 771 metrů výšky a zapamatovat si nádheru okamžiku. Hektolitry valící se vody hučí a tříští se o kluzké kameny. Všude kolem je vodní opar a člověk musí křičet z plných plic, aby ho bylo aspoň trochu slyšet.
Cestou zpět si dáváme kafe u indiánů, kteří se nyní živí vařením kávy upoceným turistům, takže podporujeme tamní byznys. Během popíjení klábosíme s průvodcem, který poutavě vysvětluje, že vodopád má dnes málo vody. V období dešťů je prý třikrát mohutnější. To se nám ani nechce věřit. Čas utíká jako splašený, proto je třeba začít myslet na návrat do Limy a vrácení půjčeného vozidla.
Nádherná peruánská krajina je opravdu neopakovatelná.
Ještě ale chceme stihnout Kuélap, archeologické naleziště starého města, jehož historie sahá až do 6. století před Kristem. Máme štěstí, lanovka funguje a plánovaná odstávka začíná až zítra, takže nemusíme podstupovat náramně těžký výšlap, ale vyvezeme se pohodlně až těsně pod vrcholek.
Naleziště Kuélap je sice malé, ale malebné a fotogenické. Navíc disponuje moderním muzeem, ve kterém se dočítáme, že pojídání morčat není v Peru novodobým výmyslem. Chování morčat za účelem následné konzumace bylo v Peru známé již v době, kdy bylo město Kuélap budováno. No, ochutnávka smaženého morčete (cuy) nás ještě čeká.
Svou cestu startovala čtenářka Šárka s manželem v Limě.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
