Středa 26. ledna 2022, svátek má Zora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 26. ledna 2022 Zora

Čtenáři cestují: Sbalila se a z paneláku vyrazila na nejvyšší horu světa

Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za dobrodružstvím nebo se seznamují s místními obyvateli a jejich odlišnými zvyky. Čtenářka iDNES.cz Zlata Vostrá se sbalila a vyrazila do Nepálu obdivovat Mount Everest.

... a především neuvěřitelný pohled na nejvyšší horu světa: v budoucnu se sem chce čtenářka Zlata Vostrá určitě vrátit. | foto: Archiv soutěže

Po zdravotních patáliích jsem se rychle rozhodla, že chci vidět nejvyšší horu světa na vlastní oči. Už mi nestačilo sledování dokumentů a brouzdání po internetu z pohodlí domova.

S operovanými koleny jsem přemluvila kamaráda, rovněž po operaci kolene, že i když jsme se doposud pohybovali maximálně po Jizerkách, tak bychom měli vyrazit do Nepálu. Překvapivě kývl a nenechal mne, holku, letět samotnou.

Vzrušující bylo již pozvolna přilétávat do Káthmándú – hlavního města Nepálu. Přelétali jsme nad Indií a i kus Nepálu jsme strávili nad prašným smogem. Skrze okénka letadla do nás pražilo slunce a my se dívali na oranžový nepropustný mrak pod sebou. Jakmile jsme klesli pod úroveň mraku, spatřili jsme první domy.

Pro nás, kteří dosud neměli zkušenost s Asií, to bylo strašné. Domy vypadají jako po právě končící válce. Jsou polorozpadlé, bez oken, většinou jen betonové krychle s balkony a dírami na výhled. I díky počasí „pod mrakem“, to byl pohled jako na černobylskou planinu, který mi vlil do očí slzy.

Rychle jsme si sehnali taxi a uháněli městem k hostelu. V tu dobu přišla další rána pro smysly. Smrad. Neskutečný a nekontrolovatelný smrad. Ve vzduchu se mísilo grilované maso a zelenina na každém rohu, prach z ulice, který byl na nádechy těžký jako ve staré cihelně, ostré chilli koření, prodávající se na každém rohu, znečištěná řeka plná odpadků a k tomu nepochybně i smrad pálených mrtvol, což je místní tradice.

Na hostelu jsme nasadili filtry, které sice eliminovaly cihelný prach, ale zápachu nezabránily. Dva dny jsem tak strávila pouze o banánech a Coca Cole, protože každý nádech „vůně“ ulice mi obracel žaludek naruby.

Naštěstí jsme brzy odlétali dál. Tedy vlastně blíž k našemu cíli – k Himálaji. Letěli jsme na nejnebezpečnější letiště světa – do Lukly. Let s mírnými turbulencemi mi trochu nahnal strach a těsně před přistáním jsem ani nedutala. Přistávací dráha má něco málo přes 500 metrů. Pro srovnání v Praze je to 3 220 metrů.

V Lukle je dráha pro přistání situována do kopce, aby přistávající letadlo zároveň skrze náklon dráhy lépe brzdilo. Na konci dráhy je totiž skála. Naopak při odletu letadlo jede z kopce a získává tak daleko rychleji potřebnou rychlost ke vzletu. Pokud letadlo nevzletí, zřítí se do hluboké propasti. Navíc na toto letiště smí přistávat pouze pár pilotů, kteří jsou speciálně vyškoleni.

Po vystoupení z letadla jsem tak měla slzy v očích podruhé. Přežili jsme přistání! Sebrali jsme naše krosny a naprosto bez zkušeností vyrazili do hlavního tábora nejvyšší hory světa – Mount Everestu. Lukla se nachází již ve výšce 2860 metrů nad mořem, a tak jsme se hned po přistání nacházeli ve výšce, ve které jsme doposud ještě nikdy nestáli.

Letiště v Lukle je označováno za nejnebezpečnější na světě. Přistává se do kopce, aby náklon letadlo zbrzdl, protože ranvej má jen 500 metrů.

Překvapilo nás, jak lehce bez mapy se lze v Himálaji orientovat. Z Lukly do města šerpů – Namche Bazar – vede totiž prakticky jen jedna cesta. Z jedné strany je lemovaná srázem k řece, z druhé strany vždy obcházíte nějakou horu. Stále jdete tedy „za nosem“ a musíte jen dávat pozor na uhánějící šerpy, nosící neskutečné náklady, nebo stáda oslů a jaků.

V Monjo jsme prošli bránou do národního parku Sagarmatha a poprvé uviděli horu, na jejímž vrcholku se Namche Bazar nachází. Jelikož jsem přes nezkušenost stihla nastydnout při sprchování se v ledové vodě, tak mi můj dech přestával stačit. Mnoho turistů i bez nastydnutí chytí kašel. Je to dáno velice suchým prostředím a snaze plic se přizpůsobit.

Napište svůj cestopis

Mezi Monjo a Namche Bazar je potřeba doslova vylézt traverz. Převýšení má okolo 600 metrů. Pro mne, která musela zastavovat zhruba každých deset kroků, abych mohla popadnout dech, to bylo dlouhých osm hodin šplhání. Na začátku Namche Bazar jsme potkali ukecaného nepálského muže, který nám se širokým úsměvem nabídl pomoc s našimi věcmi. Při odpočinku jsme se s kamarádem rozhodli, že já dál cestu nezvládnu s plnou náloží v krosně a jemu se také půjde lépe s menší zátěží. Využili jsme tedy nabídky místního portera (nosiče) na další úsek naší cesty.

Rozhodně jsme se nehodlali vzdát, když jsem se připravovala tři měsíce před cestou v posilovně a už jsme byli v Namche Bazar! Mnoho jiných turistů ale po výstupu do Namche Bazar své plány přehodnotí a zůstanou zde, aby nabrali sílu na klesání zpátky do Lukly.

V Namche Bazar se zároveň musí každý zastavit minimálně na jeden den kvůli aklimatizaci. Je nutné dát tělu potřebný čas, aby si zvyklo na čím dál tím víc řidší vzduch. Při špatné aklimatizaci se rychle dostaví akutní vysokohorská nemoc, která při přemáhání se končí otokem plic nebo otokem mozku a smrtí.

Volného dne jsme využili k návštěvě jačí školky. Vystoupali jsme na kopec nad Namche Bazar, zároveň cíleně právě kvůli lepší aklimatizaci, a pobyli chvilku mezi malými jaky. Jaci jsou roztomilý druh turů, několik turistů ale ročně podceňuje jejich roztomilost a snaží se s nimi vyfotit i za cenu omezování zvířete. Jaci si však nenechají nic líbit, a tak turisté končí nabodnutí na jejich rohy nebo zkrátka shozeni ze srázu. Jedná se o „místní zabijáky“. Pokud je ale člověk ohleduplný a nechá zvíře být, tak si ho jak vůbec nevšímá, naopak se snaží svůj průchod urychlit.

Jaci jsou roztomilá a mírumilovná zvířata, pokud je tedy turisté respektují.

Další den jsme již ve třech vyrazili dál do Tengboche. Zastihlo nás nevlídné počasí, takže jsme z výhledů nic neměli a šli jen slepě po cestě, kterou jsme měli na dohled asi dvacet metrů. V Tengboche se nachází klášter a jedná se o další nepříjemné stoupání. Z Namche Bazar totiž nejprve musíte sestoupit až k řece, abyste vystoupali traverzem až do výšky 3860 metrů. Kolem večeře, kdy už jsme seděli ve vytopené lodžii s dalšími turisty a portery, se obloha začala vyjasňovat a nám se tak naskytl pohled na obrovské hory okolo.

Z Tengboche jsme další den postupovali do Dingboche. Znovu nás zradilo počasí přes den a neviděli jsme vůbec nic. Chůze začínala být namáhavější, protože jsme se ocitli již skoro ve čtyřech a půl tisících metrech. Po příchodu do Dingboche jsme se ubytovali v pokoji, který byl stlučen z dřevotřísky. Bylo jasné, že v noci bude zima. Navečeřeli jsme se v hlavní budově a vyšli do budovy, v níž byly pokoje. Obloha byla jasná a my zjistili, že budeme spát přímo pod horou Ama Dablam. Jasná obloha ale zároveň znamenala, že zažijeme mrazivou noc, kterou jsme v životě nezažili.

Ráno jsme rozmrzli na sluníčku, na kterém bylo daleko větší teplo než v našem pokoji. Čekal nás další aklimatizační den. Vystoupili jsme nad vesničku, pohlédli na blížící se Everest a zároveň viděli i planinu, po které zítra budeme dál putovat. Volné odpoledne jsme strávili v místní kavárně s kávou a koláčem. Nikdy jsem nepila lepší kávu a nejedla lepší apple pie!

Další den jsme již putovali po planině k Dughla Pass. Začala mne bolet hlava, tělo již bojovalo s nedostatkem kyslíku. V této výšce nepomáhají žádné léky na bolesti. Dughla Pass je sedlo, ze kterého mají i místní respekt. Na první pohled je to maličký kopeček, který vyjdete v České republice do dvaceti minut. A to ještě s odpočinkem.

Čtenářka Zlata Vostrá v Lobuche v pěti tisících metrech nad mořem

Usmála jsem se, když jsem sedlo viděla. Nerozuměla jsem, co strašného by nás mělo čekat. Zvláště po kopcích do Namche Bazar a do Tengboche! Toto byl opravdu maličký výstup. Ale zabral mi hodinu a půl. Podle mě jsem šla docela obstojnou rychlostí, ale čas v Nepálu v této nadmořské výšce plyne hrozně rychle! Došli jsme do Lobuche. Ocitli jsme se nad 5000 metrů nad mořem. a zároveň začali chápat místní čas podle ukazatelů. Tři kilometry chůze trvají tři hodiny. No, tak to by sedělo.

Po noci, kdy okna v pokoji zamrzají, jsme se vydali do Gorakshepu. Náš porter nás povzbuzoval slovy „flat, flat, easy way“. Převýšení sice bylo necelých 200 metrů, z většiny se jednalo o cestu podél ledovce Khumbu planinou. Ale tedy větrnou planinou! Každý malý kopeček ale v této nadmořské výšce byl jako vylézt na samotný Everest. Hlava nepřestávala bolet a mně už připadalo, že zkrátka jen jdu, abych tyto chvíle měla za sebou.

Při jednom výstupu na vyvýšeninu jsem začala potřebovat akutně na záchod. Mrkla jsem za sebe a uviděla skupinku s průvodcem ještě dost daleko. Propočítala jsem, že si stihnu odskočit za kámen vedle sebe rychleji, než se skupinka ocitne u mne.

Bohužel ani počítání v této nadmořské výšce není úplně stoprocentní, a tak ačkoliv jsem stále dřepěla s kalhotami u kotníků, objevil se přede mnou nejprve průvodce a za ním postupně několik turistů. Průvodce se ke mně ale otočil zády, zastavil skupinu, ukázal před sebe a zvolal: „Look, Everest!“. Všichni vytáhli foťáky a začali fotit Everest přímo před námi, zatímco jsem jim navozovala atmosféru „tekoucí řeky“. Natáhla jsem si nenápadně kalhoty a přidala se také k fotografujícím jakoby nic.

Z Gorakshepu jsme po obědě rovnou vyrazili do base campu. Paradoxem celé cesty je, že cíl je základní tábor Everestu, odkud výpravy začínají své cesty na vrchol nejvyšší hory planety. Jenže ze samotného base campu není Everest vidět. Zároveň je hodně zvláštní dojít na cestě do nějakého bodu, kdy jste na konci, otočíte se, a téměř totožnou cestou se vracíte zpátky.

I tak s odstupem času mohu říci, že se do Nepálu rozhodně vrátíme! Je to příroda, kterou nikde jinde nenajdete. Výhledy jsou vybojované. Ale pocit, že jste z paneláku dokázali dojít až na konec cesty, je nepopsatelný.

Himálaj je nádherný, ale každý výhled je těžce vybojovaný.

Autoři:

Praha na dlani. Podívejte se na ni z ptačí perspektivy

  • Nejčtenější

Prázdná letadla nad Evropou. Proč létají, i když na tom všichni tratí?

Tisíce poloprázdných nebo úplně prázdných letadel přeletěly v uplynulých měsících nad Evropou a svým způsobem zcela...

Skoro jako v Alpách. Vyzkoušeli jsme lyžování na nejvyšší hoře Šumavy

Velký Javor, německy Grosser Arber, dává lyžařům ochutnat kousek alpské atmosféry s nejmodernějšími technologiemi...

KVÍZ: Do Lundenburgu! Poznáte nádraží podle názvů z dob Rakouska-Uherska?

Do roku 1918 měla většina železničních stanic a zastávek svoje názvy nejprve v němčině a až poté v češtině. V...

Na co zírá mašinfíra SPECIÁL: Projeďte si nejstarší linku pražského metra

Seriál Speciální díl našeho seriálu Na co zírá mašinfíra vás tentokrát zavede hluboko pod zem. Díky podpoře pražského...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Lyžařské překvapení v Rakousku: Skiareál Hinterstoder vás opravdu dostane

Že bych tam jela dobrovolně na hory, to mě nikdy nenapadlo. Český lyžařský hit konce minulého století jsem pokaždé...

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

  • Další z rubriky

Čtenáři cestují: Otestoval jsem rychlík z Irkutsku do Ulánbátaru

Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za...

Čtenáři cestují: Svatá země Izrael miluje cechy, ruční práce se pořád cení

Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Čtenáři cestují: liduprázdná Namibie před covidem byla splněným snem

Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za...

Mysleli, že mám miliony. A já žila na ubytovně, vzpomíná Nicol Lenertová

Premium Na biologického otce si Nicol Lenertová už nevzpomíná, jen říká, že byl pro ni i její mámu nebezpečný. Během dětství...

Survivor: Nahota i pomlouvání Pazderkové za jejími zády, že je labilní

Po odstoupení zpěváka Vojtěcha Drahokoupila kvůli psychickým potížím ze show Survivor se diváci dočkali i prvních...

Praktiky ve vile Playboy: orgie, orální sex se psem i ošklivé prostitutky

V novém dokumentu Secrets of Playboy (Tajemství Playboye) promluvily bývalé playmates o praktikách ve vile zakladatele...

Do Česka poprvé připlula loď naložená uhlím z Austrálie. Má pomoci Ostravsku

Do Děčína v sobotu ráno poprvé připlula po Labi loď naložená černým uhlím z Austrálie, informovala Česká televize a...

Devadesátky: Hlavně nehraj jako já, řekl Vetchý Bartošovi o společné postavě

Postavu Tomáše Kozáka v Případech 1. oddělení hraje Ondřej Vetchý. V mladší verzi policisty v Devadesátkách se proměnil...