Upozornění: V současnosti je cestování do okolních zemí včetně Polska omezeno pandemií koronaviru. Prosíme, berte tento článek jako inspiraci pro výlet v době, kdy to protiepidemická opatření opět dovolí. Aktuální informace k cestám do zahraničí sledujte na webu ministerstva zahraničních věcí.
Krkonošemi prochází hranice s naší republikou, která pomyslně roztíná nejvyšší vrchol Sněžku (1 603 m). Z Cesty česko-polského přátelství můžete spatřit plesa Wielky a Mały Staw, přičemž k druhé z vyjmenovaných vodních ploch lze sestoupit.
Na polské straně zaujmou kromě hor i vodopády (Kamieńczyka, Szklarki, łomnicki aj.) a skalní útvary – např. Trzy świnky (Sviňské kameny), Pielgrzymy (Poutníci) či Krucze Skały (Krkavčí skály).
Mezi významná střediska patří Szklarska Poreba, Karpacz a Kowary. Opomenout nelze ani největší krkonošskou zříceninu, což je Chojnik, hrad, který nechal vybudovat v letech 1353 až 1364 kníže Bolek II. I polská část pohoří byla stejně jako na našem území vyhlášena národním parkem.
Nejznámější místa jsem prozradil, ale o jedné lokalitě jsem pomlčel schválně. Podle mě se jde o nejkrásnější místo v Krkonoších, a tak se na něj zaměřím podrobněji. Vypravme se do Sněžných jam (Snieżne Kotły).
Na túru vycházím ze Špindlerova Mlýna, kam jsem dojel autobusem. Nejprve stoupám na Horní Mísečky, kde vyrostlo pár nových budov, a pokračuji ke Zlatému návrší. Minu Vrbatovu boudu, těsně podejdu mohylu Hanče a Vrbaty (jde o lyžaře, kteří umrzli v zimě ve vánici) a zastavuji u pramene Labe.
Jak praví instalovaná cedule, toto místo navštíví ročně šest milionů lidí, což je řádná porce. Možná i proto ochránci uvažují, že tady a na Sněžce zavedou v nejbližší době regulovaný přístup. Snad libovolným výletům do těchto končin nezvoní umíráček.
Od „rodiště“ naší nejdelší řeky mám jen kousek na hranice, kde velmi výrazně přibývá turistů. Většina lidí naštěstí míří okolo Violíku na Wawel, odkud je ze strmé skalní hrany nádherný pohled do kotle Sněžných jam.
Já zahýbám na opačnou stranu a kráčím k vrcholu Szrenica (1 361 m), na němž stojí polská chata a těsně pod špicí končí lanovka ze Szklarske Poreby (proto se těmito místy valí zdánlivý prvomájový průvod). Netrvá dlouho a horu mám před sebou jako na dlani. Jelikož se v její těsné blízkosti nenachází žádný jiný kopec, působí dosti impozantně.
Až na Szrenicu nedojdu. U skalního útvaru Tvarožník opouštím Cestu česko-polského přátelství (i tady vítám, že většina turistů zůstává na hlavní trase) a zahýbám na svrchované území našich severních sousedů. Ubírám se přes Szrenickie Mokradło, v němž najdeme několik drobných „louží“. Pěšina tudy občas vede po dřevěných poválkách.
Nedá mi to a párkrát otáčím hlavu. Kochám se zpětným pohledem na Szrenicu, přičemž nepřehlédnu Szklarskou Porebu a za ní se táhnoucí hřeben Jizerských hor, byť bych měl asi správně napsat Góry Izerskie, protože jde o polskou část.
Na vrcholu Szrenica (1 361 m) stojí polská chata a těsně pod špicí končí lanovka ze Szklarske Poreby. Netrvá dlouho a horu máte před sebou jako na dlani. Jelikož se v její těsné blízkosti nenachází žádný jiný kopec, působí dosti impozantně.
Míjím Schronisko pod łabskym Szczytem, jež patří mezi nejstarší krkonošské chaty, a vzápětí se loučím se zdánlivě pohodovým terénem. Pěšina (Scieżka nad Reglami) totiž občas připomíná stezku pouze náznakem. Člověk skáče po navršených kamenech a musí nepřetržitě dávat pozor, kam šlape. Snad každý si proto po pár minutách přeje, ať se cesta konečně zlepší.
Když se nad tím zamyslím, možná je to takto lepší. Náročnější terén zaručeně odradí některé rádoby turisty a na trase je o trošičku méně přeplněno.
Odměna za námahu se dostaví zanedlouho. Po obkroužení mírnějšího hřbetu vnikám do úžasného kotle a přímo přede mnou se vylupuje nádherný masiv. Vzhůru k nebi se zvedají kolmá žulová skaliska, jež působí dojmem, že se do Krkonoš dostala jakýmsi podivuhodným omylem (vymodeloval je ledovec). Výška stěn přesahuje dvě stě metrů.
Pěšina (Scieżka nad Reglami) občas připomíná stezku pouze náznakem. Člověk skáče po navršených kamenech a musí nepřetržitě dávat pozor, kam šlape.
Stejně jako při minulých návštěvách těchto končin ohromeně zírám a nadšeně fotím. Současně mě hřeje vědomí, že dvěma ledovcovými kary, pod nimiž se chodí a které na sebe navazují, okouzlující představení nekončí. V kotli se nachází i nádherná plesa (Snieżne Stawki), záhy přicházím k prvnímu z nich. Na klidné hladině se odráží kostrbatý hřeben, z nějž shlíží dolů turisté jdoucí po vrcholových partiích. Přehlédnout nelze ani polskou chatu, která se též nachází na špici skal a pozoroval jsem ji už s předstihem. Budovu s věží postavili v 60. letech minulého století jako rozhlasový a televizní vysílač.
Protože nemám kam spěchat, usedám u břehu jezírka na kámen, obědvám a obdivuji tento přírodní klenot. Posléze procházím okolo druhého plesa. I to působí velmi svěže a zastaví zde nejeden návštěvník.
Odměna za námahu se dostaví zanedlouho. Po obkroužení mírnějšího hřbetu vejdete do úžasného kotle a přímo před vámi se vyloupne nádherný masiv.
Trochu jinak je to tentokrát s třetí plochou. Mezi kameny se lesknou jen nepatrné zbytky vody a dno zarostlo trávou, jezírko připomíná spíš malou loučku. Věřím, že se na jaře po roztátí sněhu vrátí vše do pořádku.
Odcházím z kotle a kochám se novými pohledy na strmé stěny, než jaké jsem měl při příchodu. I z těchto míst působí skály fantasticky. Není proto divu, že se v protisměru vynořuje čím dál víc turistů, kteří si též chtějí prohlédnout tento přírodní skvost. Naštěstí mě už nemusí trápit, že bude u jezírek brzy pořádně přeplněno. Na nejbližším rozcestníku zahýbám k hranicím a při stoupání se loučím s kouzelným koutem této části Krkonoš.
V kotli se míjí i nádherná plesa (Snieżne Stawki). Na klidné hladině se odráží kostrbatý hřeben, z nějž shlíží dolů turisté jdoucí po vrcholových partiích
Po vyšplhání na hřeben zvažuji, jestli nezaskočím i na Wawel a nepodívám se na Sněžné jámy z ptačí perspektivy, ale tentokrát to vzdám. Výhled seshora je sice dokonalý, ale po Cestě česko-polského přátelství se valí šílené davy turistů, což dvakrát nemusím. Návštěvu si nechám na příště.
Mířím na opačnou stranu a brzy odbočuji z lidské „promenády“ do naší republiky, do Špindlerova Mlýna se vracím okolo Martinovky a Medvědí boudy. Tam končím parádní výlet, při kterém jsem se znovu přesvědčil, že Snieżne Kotły patří neodmyslitelně mezi „krkonošská nej“.
