Včerejšek byl ale ještě navíc odlišný tím, že naprosto celá (kromě 10 minut, než jsem z Jerezu doletěl na pobřeží) trasa vedla nad mořem bez jakýchkoliv ostrovů či jiných záchytných bodů (kromě asi třech náhodných lodí).
Přímo přes otevřené moře
Letět se to dá několika způsoby: buď s mezipřistáním v Maroku, podél marockého pobřeží, nebo přímo nejkratší cestou přes otevřené moře. Původně jsem plánoval sedat v Maroku, ale to se mi nakonec nezdálo kvůli očekávané místní byrokracii. Letět při pobřeží je sice o něco bezpečnější tím, že lze jednodušeji nouzově přistát, trasa je však asi o hodinu delší a tak nebezpečí, že benzin nevystačí, se tím jen zvyšuje. Zvolil jsem tedy třetí možnost - přímo.
On-line: Evropské ostrovy z nebe Zkušený pilot Jiří Pruša vyrazil 22. dubna 2014 na dvoutýdenní cestu nad evropskými ostrovy. V kabině letounu Dynamic WT-9 (OK-LEX) je sám, čeká ho 8 600 kilometrů a odhadem 43 hodin letu. Aktuální snímky, data i průběh letu průběžně sdílí se čtenáři iDNES.cz. |
Už ráno kolem páté, jak jsem v Melille vstal, jsem měl v hlavě dvě obavy - benzin a čas. Benzinu jsem měl 50 litrů, což je cca 2 hodiny 50 minut letu do suchých nádrží, takže cca 2 hodiny 20 minut použitelné letové doby. Gibraltar je od Melilly asi 180 námořních mil, což při mé rychlosti kolem 110 uzlů (námořní míle za hodinu) znamená hodinu a 45 minut letu. V Gibraltaru ale nemají benzin pro malá letadla a tak musím přeletět ještě jinam.
Tanger v Maroku se mi nezdál (nebyl jsem si jistý, jak na tom jsou s palivem, zato jsem si však byl jistý, že by to zabralo spoustu papírování a ještě by mě možná nějak pronásledovali, protože mají podmínku přihlášení letu 24 hodin před příletem…). Druhá možnost - Jerez - je od Gibraltaru dalších asi 40 minut letu, což už prostě nevycházelo. A k tomu samozřejmě nebezpečí protivětru, který by to vše mohl zhatit. Po troše tápání jsem se rozhodl Gibraltar vynechat a letět přímo do Jerezu. Teď vím, že to bylo naprosto zásadní rozhodnutí, protože jinak bych teď trčel v Gibraltaru se suchými nádržemi a řešil, co dál.
Pravá nádrž vycucnutá do dna
Protivítr byl velmi silný a tak se cesta prodloužila o nějakých 30 minut (ale ušetřil jsem na přistávání a startu, což vždy stojí hodně benzinu) a tak jsem nakonec v Jerezu přistával s asi 12 litry v levé nádrži. Pravou jsem vycucnul až do dna, protože to je ten nejlepší způsob, jak co nejpřesněji vědět, kolik paliva ještě zbývá. Když by totiž palivo šplíchalo u dna obou nádrží, tak není jasné, kolik ho tam je a kdy může dojít. Takhle jsem věděl, že v levé nádrži mám X litrů a pravou jsem využil do maxima tak, že jsem čekal, až začnou motoru z nedostatku paliva klesat otáčky. To se stalo nad mořem ještě před Gibraltarem, a byl to zajímavý pocit...
K vlastním odletu z Melilly; byrokratické manévry místních úředníků/policistů byly tak surrealisticky kafkovské, že jsem se o tom rozhodl napsat samostatnou povídku později. Zkráceně: pobíhání po letišti trvalo dvě hodiny, poprvé v životě od mě někdo chtěl všechny dokumenty od letadla, výsledky mých zdravotních prohlídek a další nesmysly. Vše jsem měl a to dokonce (po zkušenosti na Mallorce) i v kopiích, které jsem si udělal večer předtím v hotelu.
Policistka zde byla tak nezkušená a neuměla anglicky (dokumenty mají standardizované názvy v angličtině), že se v tom nakonec sama tak zamotala, až mě nakonec asi po hodině rezignovaně propustila.
Vysvětlování, proč letadlo pro dva není pro čtyři
Podávání letového plánu byla další fantazie - z Melilly musím na mezinárodní letiště (Jerez je OK), ale tato letiště prý nepřijímají letadla mé kategorie. Tohle vyřešit už chce opravdu hlavu a tak jsem musel tu svoji zapnout na plné obrátky. Když mi vysvětlili, že můj Dynamic je moc malý, tak mi došlo, že v jejich databázi mají asi ultralehkou verzi do 450 kg. Vysvětlil jsem, že moje má 600 kg a má mezinárodní (ICAO) registraci. Co to je ICAO registrace ale vysvětlit lidem, kteří se při pohledu na dvě sedačky letadla ptají, jestli uveze čtyři cestující, je asi přeci jen trochu moc.
Primární obrazovka ve chvíli, kdy došlo palivo v pravé nádrži. Na mapě je vidět aktuální poloha letadla.
Nakonec jsem musel do Jerezu faxovat kopii pojistné smlouvy, což je jediný dokument, ve kterém je naštěstí uvedená maximální vzletová váha 600 kg. Pak mi dovolili letět, ale mezitím, než jsem nahodil motor a ohlásil odlet, se jim zase letový plán nějak vytratil ze systému - dalších 20 minut zpoždění, než ho našli. Dispečerka mi řekla, že "nic se neděje, já vám ten odlet v systému posunu". To od ní bylo jistě milé, ale už mi neporadila, jak mám "posunout" setmění v Lanzarote, kam jsem chtěl doletět ten stejný den.
Dynamic na stojánce v Melille. Druhé letadlo tam stojí už prý asi přes rok. Někdo na něj asi zapomněl nebo se bál odstartovat do toho drsného větru, který zde stále fouká.
Terminál letiště v Melille. Létají se pouze španělské vnitrostátní linky.
Na šunce si pochutnaly ryby
V Jerezu mě zdrželi až do půl třetí, což už bylo na hraně času, který jsem si dal jako nejpozdější (kvůli stmívání, protože délka cesty mi vycházela na 5,5 hodiny). Bohužel jsem se kvůli papírování nestačil vůbec najíst, ale s tím jsem se už nemohl zdržovat. Skočil jsem do letadla a s trochou obav, jak silný bude protivítr, jsem odstartoval. Protivítr byl při zemi poměrně silný, ale jak jsem stoupal, tak překvapivě slábl. Postupně jsem nabíral výšku a když jsem dosáhl 8 500 stop (nějakých 2 800 mnm), tak skončil úplně a chvílemi dokonce foukalo trochu do zad.
To mě zklidnilo a rozhodl jsem se sníst tři plátky šunky a chleba, které jsem si ráno koupil v Melille. Zdálo se mi, že šunka má trochu nakyslou chuť a tak jsem se lekl, že by se mi mohlo udělat zle, což by byla samozřejmě katastrofa. Šunku jsem proto hodil rybám, abych nepodlehl jejím svodům. Snědl jsem tedy veškerý suchý chléb na palubě, poslední hrušku a zapil to litrem vody. Tělo se zklidnilo a já jsem začal přemýšlet, co těch pět hodin budu dělat.
Konečně na letišti v Jerezu. Do nádrží se mi tady vešlo 114 litrů, což je můj osobní rekord na tomto letadle a ukazuje, že celková kapacita je skutečně 126 litrů. Létat do suchých nádrží se ale jednak nesmí a jednak to vytváří lechtání v bříšku. V levé nádrži jsem při přistání měl 12 litrů, což představuje asi 45 minut letu, takže jsem byl ještě legální.
Vytáhl jsem všechny svoje dráty, měnič napětí, kamery, paměťové karty, hard disk, laptop a vše jsem uvedl do chodu. Stáhnul jsem fotky a připravil mail. Co bylo nejdůležitější, stáhnul jsem ranní videa z paměťových kamerových karet na hard disk, což mi v hotelu vždycky večer zabere kolem 2 hodin (je to obvykle kolem 60 GB). Taky jsem samozřejmě psal sms přes satelitní telefon. Letělo se mi velmi příjemně - mám dojem, že hodně pomohlo právě to, že jsem se soustředil na jiné věci než na obavy ze širokého Atlantiku kolem mě. Taky pocit, že satelit vysílá neustále mé polohové zprávy a že nejsem sám, protože komunikuji, mi pomohl neupadnout do nějakých přihlouplých obav.
Nepříjemné bylo, že se mi (poprvé) zaseknul program na plánování tratí v mém iPadu a tak jsem ztratil celý plán své trasy. Musel jsem tedy spoléhat jen na palubní GPS, která však neukazuje různé ohlašovací body. To ze mě v očích dispečerky v Casablance asi udělalo totálního amatéra, protože když na mě chtěla, abych jí nahlásil přelet bodu XY, tak jsem jí musel oznámit, že nevím, kde je a jediné, co jí mohu říci, jak daleko jsem od Lanzarote nebo na jaké jsem souřadnici. Nakonec to akceptovala.
Marocká strana gibraltarského průlivu
1 050 km za 5 hodin 40 minut
Na cestě jsem komunikoval s řízením letů z Malagy, pak Casablanky (nejdelší část) a nakonec Lanzarote. Cesta byla dlouhá 1 050 kilometrů, trvala 5 hodin 40 minut a spotřeboval jsem na ní asi 95 litrů benzinu. Letěl jsem ve výšce 8 500 stop, kde byla venkovní teplota kolem 10 stupňů, což bylo příjemné, protože pražící sluníčko kabinu dost zahřívalo. Celou cestu jsem měl vysunutou satelitní anténu, kterou už umím elegantně skřípnout do okénka a tam bez problému vydrží celou dobu.
Při příletu jsem se dostal do mírně konfliktní situace. Mladá paní, která k mému letadlu hned po přistání přijela, mi řekla, že musím zůstat s letadlem na ploše, protože na stojánce místo není. A protože po ploše nesmím chodit pěšky, bude mě "handling" stát 120 eur. Je to evidentně trik, protože na stojánce mají místa dost, ale prostě tam nikoho kromě svých kamarádů nechtějí pouštět, aby mohli účtovat "handling".
To bych ještě skousnul, ale když mi na můj dotaz, jak mám připoutat letadlo k zemi, řekla, že to není možné, tak jsem se zaťal. Vítr byl na zemi tak silný, že jsem se bál otevřít kabinu, aby se neutrhla. Nechávat takového komára jako Dynamic na zemi nepřipoutaného by byl nepřijatelný hazard. Mladé paní jsem proto suše oznámil, že v tom případě nocuji v letadle a nikam nejedu. Nevěděla, jak to zpracovat, protože páchat na mě násilí by asi nebylo úplně správné a pro ni jednoduché a tak komusi zavolala. Nakonec mi dovolili s letadlem přejet na stranu plochy (nyní už jen asi 100 metrů od "plné" stojánky pro malá letadla a zde využít betonové bloky k tomu určené. Tak jsem si zachránil letadlo pro další let…
Zbytek byla už rutina - vyplnění tři dotazníků, doplnění paliva, taxík, hotel, pizza k večeři, vyprání prádla (abych byl schopný odnášet všechnu elektroniku, mapy, kamery, hard disk, počítač, napáječe atd. každý den z letiště do hotelu a zpět, tak si neberu žádné osobní oblečení a raději ho každý večer v hotelu vyperu a ráno ještě hodně mokré oblékám), odpovězení dotazů na iDNES.cz, pár e-mailů a pak se mi najednou zavřely oči a já jsem usnul s počítačem na klíně.
