V Rakousku je to podobné, tam jen sportovním letadlům přidělí ještě specifický kód do odpovídače sekundárního radaru.
Ale v Itálii a některých dalších jižních zemích je to hodně jiné. Dispečeři na piloty chrlí neustálé dotazy bez ohledu na to, zda se zrovna startuje, přistává nebo bojuje s počasím. Také včera na mě v možných i nemožných chvílích štěkali dotazy typu: Kolik lidí je na palubě? Za jak dlouho budete v bodě XY? Jakou máte výdrž letu? Odkud letíte? (přestože mají letový plán) atd.
Pokud by to bylo jednou, dalo by se to zvládat, ale neustále přepočítávat vzdálenost do různých bodů někde po trase, a uspokojovat tak očekávání dispečerů při průletu mizerným počasím, je někdy docela vyčerpávající.
Lucca je zavřená, mířím do Pisy
On-line: Evropské ostrovy z nebeSledujte od 22. dubna  Za letu posílá pilot GPS souřadnice a krátké textové zprávy. Po přistání pak fotografie pořízené z kabiny letadla a kamerami na křídlech a pod ocasem. |
Obvykle na všechna letiště, kam se chystám přistát, napřed telefonuji, abych si prověřil, že jsou otevřená, že mají benzin a že je vše v pořádku. V naprosté převaze případů je vše ok. V případě letiště Lucca jsem to opominul udělat a okamžitě se to nevyplatilo. Nad Florencií jsem se dozvěděl, že toto milé sportovní letiště, kde jsem už jednou dříve přistával a tankoval, je zavřené. Musel jsem se tedy rychle rozhodnout, co udělat. Už jsem chtěl totiž přistát, protože při průletu bouřkovou oblastí jsem přišel o dost sil.
Nejbližší letiště je Pisa, a tak jsem se rozhodl pro ni. Je to dopravní letiště s poměrně velkým provozem, ale bohužel nemá benzin do sportovních letadel (létám na 100oktanový Avgas nebo Mogas 95). Velká letiště také nemám moc rád, protože jsou drahá a komplikovaná, člověk musí procházet bezpečnostní kontrolou a absolvovat všechny problémy, které na menších letištích nejsou.
Papírování a navíc bez benzinu
Po přistání jsem zůstal na betonové ploše, ze které mě odvezli hned do kanceláře a nechali vyplňovat přihlouplé dotazníky. Pro ně to bylo důležité, ale já jsem jen doufal, že už někde budu moci najít toaletu. Každý sportovní pilot ví, že to je první místo, kam po přistání směřují jeho kroky. Ale na velkých letištích to ignorují a mnohem raději a důkladně papírují.
Teď ráno přemýšlím, co s tím. Mám ještě 54 litrů benzinu, tzn. asi tři hodiny letu, a musím se rozhodnout, kam letět a kde dotankovat. Jedna možnost je letiště Elba. Uvidím, musím jim zavolat.
Průplav Porto di Malamocco západně od Benátek
Gibraltar jen na povolení
Večer jsem ještě musel poslat žádost o povolení přistání v Gibraltaru. Je to vojenské letiště, a tak jsou trochu formálnější a nepustí tam nikoho bez předchozího povolení (tzv. PPR – prior permission required). Navíc musí být toto povolení posláno do Gibraltaru alespoň 48 hodin předem, což jsem minul asi o tři hodiny. Ale dříve jsem to udělat nemohl, protože jsem přesně nevěděl, který den a v kolik hodin tam dorazím. Takže jsem se jim v mailu podlézavě omluvil a poprosil o vyřízení. Jako alternativu jsem požádal současně o možnost přiletět později, ale nestrávit v Gibraltaru noc. Jen přistát, vyměnit baterie a odletět.
Tak uvidím, kterou z možností mi povolí. Raději bych tam spal, abych si mohl toto známé místo alespoň projít.
