Byrokratické tance na španělských letištích. Chce to nervy ze železa

Byrokratické scénáře při přeletu jižních evropských států pokračují. Na letišti Mahon na ostrově Menorca jsem se zasekl na dlouhou dobu jen proto, že nebylo komu podat letový plán. Děj jako z Kafky jsem pak zažil na letišti Son Bonet na Mallorce, píše pilot Jiří Pruša v dalším díle ze svého letu nad evropskými ostrovy.

Na klubovém letišti v Mahonu ráno nikdo nebyl, takže jsem měl problém podat let. Telefonoval jsem na číslo instruktora místní pilotí školy, který své služby inzeroval za oknem. Chtěl jsem se ho zeptat, jak letový plán podat (ve Španělsku se musí podávat letové plány i na krátké cesty, jakmile vedou přes oblasti řízených prostorů – to v mém případě byla kontrolní zóna letiště Palma de Mallorca). Telefon ale nikdo nebral.

Sedl jsem tedy do letadla a vysílačkou zavolal na věž jen tři kilometry vzdáleného letiště Menorca. Snažil jsem se plán podat přes dispečera na věži, ale ten byl rezistentní a raději mi dal telefonní číslo, na kterém se plán dá podat. Telefon mi zvedla sympatická mladá žena, ale ukázalo se, že letový plán dělá ten den v životě úplně poprvé.

Volal jsem z mobilu mezinárodně a tak mi těch asi 15 minut hovoru, kdy jsem jí musel vysvětlovat každou položku letového plánu a kdy ona se ještě ptala kolegyně a nechávala ji to prověřovat, připadalo naprosto nekonečných. Normálně tento akt trvá tak 3 až 4 minuty. Když jsme to zvládli, tak jsem ještě asi 30 minut připravoval letadlo, protože plán musejí dát do systému. Pak jsem znovu zavolal věž Menorky, vše nahlásil a odletěl směrem na malé letiště Son Bonet na Mallorce.

Úchvatný let kolem Menorky a Mallorky a tahanice na letišti

On-line: Evropské ostrovy z nebe

Sledujte od 22. dubna

Zkušený pilot Jiří Pruša vyrazil 22. dubna 2014 na dvoutýdenní cestu nad evropskými ostrovy. V kabině letounu Dynamic WT-9 (OK-LEX) je sám, čeká ho 8 600 kilometrů a odhadem 43 hodin letu. Aktuální snímky, data i průběh letu průběžně sdílí se čtenáři iDNES.cz.

Let kolem severních pobřeží Menorky a Mallorky byl naprosto úchvatný. Tiše jsem se vznášel modře zbarveným vzduchem a letěl tak, aby venkovní kamery mohly vše správně zabírat. Při přistání v Son Bonet jsem se neustále hlásil na frekvenci letiště, až mi někdo řekl, že tam žádný dispečer není a frekvenci používají piloti ke komunikaci mezi sebou. Bylo to zvláštní, protože se jedná o poměrně velké sportovní letiště jen asi 3 až 4 kilometry od velkého letiště Palma de Mallorca.

Můj hlavní problém vznikl právě na letišti Son Bonet. Chtěl jsem tam natankovat a připravit/podat letový plán do Melilly a během čekání na vložení plánu do systému se někde najíst. To mi však překazili. Systém prý odmítl můj plán přijmout, protože Son Bonet nemá pasovku/celnici (není deklarované jako mezinárodní letiště) a Melilla prý není v Schengenu, což jsem oponoval, protože to je španělské území.

Skály severovýchodního pobřeží Mallorky

Situace se několikrát změnila podle toho, jaký měl kdo názor – vedoucí směny pracoviště, kde se plány podávají, vedoucí pasovky v Melille (volali mu), šéf policejní služebny v Son Bonet, vedoucí kanceláře letiště. Lidí v tom tedy bylo hodně a společně vytvořili kafkovskou situaci byrokratického systému, ze kterého není úniku.

Mezitím čas utěšeně ubíhal a já jsem se snažil držet v klidu. Celkem to přetahování trvalo přes hodinu. Jednalo se o dvě možné alternativy – buď poletím přímo, nebo musím sednout v Ibize, podat nový letový plán, projít pasovkou, zaplatit asi 100 eur za použití tohoto velkého letiště a teprve pak odletět do Melilly. Nakonec se dohodli, že můžu letět přímo přesně tak, jak jsem původně žádal. Na oběd už čas nezbyl a tak jsem byl rád, že jsem si ráno od snídaně odnesl jablko a hrušku. Vodu na palubě mám stále. Když jsem už lezl do kabiny, tak ještě přiběhla udýchaná mladá policistka a chtěla ode mě vidět pojišťovací smlouvu a dostat její kopii. Smlouvu jsem ukázal a kopii se mi podařilo jí rozmluvit.

Krásný přístav a městečko Mahon, Menorka

Ráno na letišti v Mahonu.

Problémy i při letu na Ibizu

Při letu k ostrovu Ibiza mě měla na starosti také nějaká dispečerská novicka a tak mě nutila letět jen ve 300 metrech deset kilometrů od jejich letiště. Na širém moři to není nic příjemného, vidíte hřebínky vln, jako by byly kousek od vás a modlíte se, aby motor bez problémů běžel, protože na nějakou přípravu na přistání by prostě nebyl žádný čas. Taky chtěla, abych letěl kolem severního pobřeží Ibizy a teprve po jejím minutí změnil směr na jihozápad na svou trasu. Nakonec jsem ji ale přemluvil a pustila mě rovnou nad ostrůvek Formentera jihozápadně od Ibizy. Ve 300 metrech jsem ale letěl nad mořem nekonečných asi 70 minut.

Cvičení španělské armády a rychle ubývající benzin

Za Formenterou se ukázal další problém, španělská armáda se totiž rozhodla nacvičovat nějaká svá bojová umění a uzavřela velký kus Středozemního moře – zrovna ten kus, přes který jsem potřeboval letět. Musel jsem tedy směrem na Alicante (je to trochu vidět na mé trase) a teprve pak na svou trasu. To mě stálo samozřejmě nějaký čas (odhadem tak 15 minut) a benzin.

Na tak dlouhé cestě přes moře a ještě na letiště, kde nemají benzin (Melilla), je člověk z každého prodloužení trochu nervozní, nemohl jsem ale nic dělat. Pak k tomu ještě začal sílit protivítr a moje rychlost se snižovala z 220 km/h na asi 160 km/h, což prodloužilo můj let o dalších 40 minut. Stále jsem si přepočítával, zda s palivem pak vydržím doletět do Gibraltaru a dále na nějaké letiště (Tangier nebo Jerez), kde dostanu benzin. Taky jsem zkoušel najít nejlepší výškovou hladinu, kde by vítr byl slabší, ale to bylo jen asi v 500 metrech nad mořem, což se mi zase nelíbilo kvůli bezpečnosti. Letěl jsem tedy ve 3 000 m s protivětrem nějakých 60 km/h a neustále přepočítával benzin...

Nakonec jsem v Melille přistál s 50 litry v nádržích, což je asi 3 hodiny letu. Do Gibraltaru je to asi hodina 30 minut a do Jerezu nebo Tangieru pak asi 30 až 40 minut, takže bych to měl zvládnout i s povinnou 30minutovou rezervou.

Přístavní městečko Solier, severní Mallorka

Nepříjemné přistání v Melille

Přistání v Melille bylo vysoce nervozní, protože foukal nárazový protivítr ze směru 270, což u dráhy 33 znamená hodně boční vítr zleva (od pevniny, přes hory). Vítr byl navíc rozházený horami a velmi turbulentní. Mentálně jsem se připravil na možnost přistání opakovat a případně odletět někam jinam. Naštěstí to ale nebylo potřeba a na dráhu jsem dosedl překvapivě jemně. Asi 40 minut jsem pak věnoval upoutávání letadla tak, aby ho velmi silný vítr přes noc neodfoukl.

Na letišti v Malille si mě absolutně nikdo ani nevšiml – pasovku tam dokonce vůbec nemají, protože mají lety jen do Španělska. Takže celý ten humbuk vymysleli (a nakonec naštěstí zase utlumili) úředníci v Palma de Mallorca.

Na Melillu jsem se hodně těšil, ale v mých vzpomínkách zůstanou jen asi tyto vjemy: šílený vítr/prach/písek, žádné hotely (celkem čtyři, z toho tři plné – než jsem našel ubytování, trvalo mi to přes dvě hodiny), lidé vrhající se pod auta bez jakéhokoliv rozhlížení, celkem nezajímavá architektura, krásně zachovalá stará pevnost, ostnaté dráty kolem celého města. To pro zabránění imigrace Afričanů.

Povolení do Gibraltaru jsem nakonec dostal na dnešek v 11 hodin. Takže chci odlétat asi v devět, abych to stihl. Stále řeším, jestli z Gibraltaru pak pro benzin do Jerezu nebo do Tangieru. Asi zvolím Jerez, protože v Maroku se trochu obávám přehnané byrokracie – ještě se někoho zeptám, ale myslím stále více na Jerez. Když to všechno stihnu včas (tzn. tak do 13 hodin, odletím ještě dnes na Lanzarote, když ne, tak do Lanzarote odletím zítra ráno.