V souvislosti s Kyprem a dovolenou se vám nejspíš vybaví nádherné pláže a velmi dlouhá koupací sezona. Bylo by ale chybou redukovat pobyt na Kypru jen na moře. Ostrov má barvité a mnohostranné kulturní dědictví, docela vysoké hory, kde se v zimě lyžuje, i hluboké tradice: na jihu pravoslavné, na severu muslimské.
A když dojde řeč na politiku, tak se v souvislosti s Kyprem často skloňují výrazy jako rozdělený ostrov nebo poslední železná opona v Evropě. I z toho posledního se v posledních letech stala turistická atrakce.
Připravili jsme pro vás čtyři výlety, jak tento zvláštní kout světa poznat: hlavní město Nikósii, návštěvu nejvyššího pohoří, procházku nad pobřežím i mírně exotické nakouknutí na severní část ostrova.
Nikósie
O tom, že Nikósie (řecky Lefkosía, turecky Lefkoşa) je hlavním městem ostrova, se spor nevede, jenže jde o město rozdělené nechvalně proslulou Zelenou linií. Prochází centrem starého města od roku 1974 a dodnes dělí Nikósii na dvě části. Na rozdíl od rozděleného Berlína (1961–1989), ke kterému se situace v Nikósii často přirovnává, lze ale dnes kypersko-kyperskou hranici snadno překročit, stačí k tomu pas. I tak si ostnatého drátu a vojenské přítomnosti užijete dost a dost.
Staré město v Nikósii má tvar rozsáhlého pravidelného mnohoúhelníku ohraničeného mocnými hradbami. Prakticky všechny zajímavosti najdete uvnitř hradeb, přičemž těch skutečně historických pamětihodností je více v severní, turecké části města. Za mnohé jmenujme několik mešit umístěných v prostorách starých gotických kostelů (nejvýznamnější je Selimiye, bývalá katedrála sv. Sofie), Kyrénská brána nebo Benátský sloup.
V jižní Nikósii se zastavte alespoň na náměstí Faneromeni se stejnojmenným pravoslavným kostelem, právě tady bývalo do roku 1974 centrum tehdy ještě jednotného města.
Ne že by z klasických památek nebylo v Nikósii co vidět, ale přesto asi nejvíce pozornosti přitahuje železná hranice, Zelená linie. Přímo ve starém městě ji můžete překročit, pouze pěšky, na proslulé třídě Ledra. Kolem vlastní hraniční čáry je asi 300 metrů široké nepřístupné "pásmo nikoho", podél něhož se můžete projít alespoň z jižní strany.
Uvidíte polozřícené, vybydlené domy, zátarasy ze sudů naplněných betonem, kilometry ostnatých drátů, občas nějaké propagandistické heslo i hospodu nazvanou příznačně Berlin Wall. V prostoru hraničního přechodu mezi celnicemi bývají k vidění skupiny aktivistů, horujících za znovusjednocení ostrova.
Troodos
Pohoří Troodos na západě Kypru atakuje hranici 2 000 metrů a hlavně v horkém létě je vítaným útočištěm od veder panujících v nížině a u pobřeží. V okolí stejnojmenného horského střediska jsou vyznačené čtyři pěší trasy ve stylu středoevropských naučných stezek, z nichž dvě obcházejí nejvyšší horu ostrova, Olympos (Chionistra, 1 952 m).
Cape Gkreko
Na projití nejdelší z místních tras, Atalantiny stezky (Atalante Trail), počítejte asi se čtyřmi hodinami. Stezka se vlní po úbočí v nadmořské výšce kolem 1 750 m většinou mezi řídkým porosty horských borovic. V závislosti na denní době je vzduch nasycený rozličnými vůněmi a z mnoha míst se otevírají daleké výhledy, za jasného počasí až k moři. Stezka je vybavena téměř šedesáti informačními body, podrobnosti se můžete dočíst v brožuře.
Kromě čerstvého vzduchu a dobrých turistických možností poutá pozornost návštěvníků v pohoří Troodos také řada starobylých pravoslavných klášterů a kostelů. Největší a nejbohatší je sice Kykkos, ale za skutečnou uměleckou hodnotou musíte jinam. V interiérech deseti chrámů v různých horských vesnicích v oblasti Troodos se totiž dochovaly středověké fresky takové kvality, že region s malovanými kostely byl zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Často jde o malé a zvenku nenápadné pravoslavné kostely, ta pravá krása se skrývá uvnitř, často v temných a stísněných interiérech. Z letoviska Troodos to máte nejblíže ke chrámu Archanděla Michaela v asi 15 kilometrů vzdálené obci Pedoulas.
Vysoko nad mořem, daleko od davů, tak si můžete připadat na mysu Cape Gkrekko na jihovýchodním cípu Kypru. Tedy úplně sami tu asi nebudete, přesto je kontrast co do hustoty návštěvníků vůči jen pár kilometrů vzdáleným a v létě přelidněným letoviskům Agia Napa a Paralimni markantní.
Poloostrov, na jehož konci vybíhá vlastní mys, má tvar špice a na jihu i na východě spadá do moře strmými, místy kolmými srázy. Vrcholová plošina je holá, opatřená jen malým památníkem s altánem, a tak rozhledům nic nebrání. Západním směrem dohlédnete až do Larnaky, na severní stranu pohled sklouzne směrem k nepříliš vzdálené Zelené linii, táhnoucí se kdesi po vyprahlých kopcích. A abyste nezapomněli na politiku, tak v blízkém horizontu máte na očích kasárna a britskou radarovou stanici.
Autem se dá dojet až na parkoviště nedaleko kasáren, poslední kilometr je po šotolině, ale bez problémů sjízdný a odbočka je značená. Z parkoviště se nabízí asi hodinová procházka po stezce vedoucí místy v mírně exponovaném terénu nad mořem, od auta se dejte nejprve šikmo doprava dolů a pak pokračujte po větší pěšině vlevo. Menší pláže najdete na východní straně poloostrova.
Famagusta
Jih a severOd roku 1974 je ostrov Kypr rozdělen na část jižní (62 % území, více než 75 % obyvatel) a severní. Na jihu žijí pravoslavní kyperští Řekové, na severu muslimští kyperští Turci. Mezinárodně uznaná kyperská vláda de facto vykonává správu pouze nad jižní částí Kypru, na severu byla vyhlášena mezinárodně neuznaná Severokyperská turecká republika (TRNC), podporovaná Tureckem. Papírově je sice členem EU celý ostrov, ale výkon evropského práva je "dočasně omezen" pouze na území pod jurisdikcí jihokyperské vlády. Hranice mezi oběma částmi, tzv. Zelená linie, je sice dodnes ostře střežená, ale turisté vybavení pasem ji mohou na několika hraničních přechodech bez problémů překonat za předpokladu, že na kyperskou půdu vkročí přes některý z jihokyperských pohraničních bodů (nejspíše letiště v Larnace nebo Pafosu). Hranici je možné přejet i půjčeným autem, na severokyperské straně ale musíte zaplatit "pojištění" v minimální výši asi 40 eur. Pokud byste však přicestovali na území TRNC z Turecka, tak vám jihokyperská pohraniční kontrola vstup do jižní části Kypru neumožní. |
Dobrodružství to bude možná menší, než si předem myslíte, ale exotiky si přesto užijete dost. Famagusta (turecky Gazimağusa, řecky Ammóchostos) na východním pobřeží Kypru bývala v pozdním středověku jedním z nejbohatších a nejvýznamnějších přístavních měst celého Středomoří. V současnosti leží na území mezinárodně neuznané Severokyperské republiky. Pro návštěvu z jihu musíte překročit Zelenou linii. Oohybovat se budete ve zcela odlišném prostředí, ale není třeba se ničeho obávat.
Při příjezdu do Famagusty zaujmou nesmírně mohutné hradby starého města a za nimi řada architektonicky nádherných kostelů-mešit. Třeba jen trochu zmenšená kopie katedrály v Remeši, dnes sloužící vyznavačům Alláha. Tak dnes vypadá mešita Lala Mustafa Paša, bývalá katedrála sv. Mikuláše/sv. Sofie, vystavěná na přelomu 13. a 14. století za křesťanské vlády. Při příchodu ke stavbě si ani nemusíte všimnout ničeho zvláštního, minaret přidružený k levé věži je nenápadný. Ale už první pohled do interiéru dává jasno: zelené koberce, žádná výzdoba a typický minbar jasně ukazuje na islámskou svatyni.
Osud křesťanských chrámů ve Famagustě se naplnil po roce 1571, kdy město dobyli osmanští Turci. Některé kostely byly poté přeměněny v mešity, jiné zůstaly dodnes v malebných ruinách a další zanikly zcela.
I ve Famagustě si můžete dopřát pikantní připomínku rozděleného Kypru. Jižní předměstí Varoša, bývalé přímořské letovisko, je od ukončení bojů v roce 1974 nepřístupnou vojenskou zónou. Stovky hotelů i obyčejných domů tu ale zůstaly, mnohé ještě stojí, jiné jsou polozřícené, prohání se jimi vítr a působí jako kulisa jakéhosi katastrofického filmu.
K okraji Varoše se dostanete asi půlhodinovým pochodem směrem na jih ze starého města Famagusty. Nepřístupnou zónu vymezuje plot, výhružné cedule a na pláži i armádní pozorovatelny. Právě z místa u vojenské hlásky na pláži je na rozpadající se město nejlepší výhled.
Do Famagusty jezdí v hodinových intervalech autobusy ze severní Nikósie, autobusové nádraží je kousek od Kyrénské brány. Cesta trvá slabou hodinu.
