V roce 2010 jsem ve Švýcarsku v závodě na 24 hodin ujel 880 km. Od té doby jsem cítil, že překonat metu „devíti kil“ nemusí být nereálné. Povedlo se to jen pár lidem na světě, o to větší grády výzva měla. Uteklo šest let a já se znovu postavil na start 24hodinovky. Cíl byl jasný. Překonat moje české maximum alespoň o 20 kiláků! Volba závodu padla na Slovakiaring 24 Cycling Race – cyklistické závody na moderním automotodromu nedaleko Dunajské Stredy.
Vyrážíme ve čtyřech. Táta nechyběl u žádné z mých 24hodinovek, ruku k dílu přiložili i kamarádi Axl a Ňůmen, který s sebou vzal foťák i kameru. V paddocku hledáme místo dost složitě, a to jsme nenároční – máme tři židličky a campingový stoleček. Nakonec zůstáváme „na punk“ v uličce vedoucí k záchodům, což se ve finále ukazuje jako strategické místo. Mimochodem je tu i mrazicí box na nanuky.
Bitva na startu
Start je stylem „Le Mans“, takže totální chaos a boj o pozice. Táta s mým kolem na jedné straně dráhy, já na druhé. Nakláním se nad rozžhavený asfalt a přeji si, ať už to odpálí. Konečně se ozývá výstřel, běžíme jako rojnice ve středověké bitvě na zteč. Prvním úkolem je zorientovat se a nepřimotat se do nějakého špuntu, druhým je se co nejrychleji zapnout do pedálů. Obojí se mi daří celkem dobře, zajíždím až úplně k pravému okraji dráhy, odkud jsme startovali, kde je volno, a rychle se dotahuji mezi asi dvacítku nejrychlejších.
První horizont a ostrá palba nahoru, otáčkoměr v červeném poli. Říkám si, že takhle se tu snad nebude lítat pořád. Samozřejmě že ne, v dalších kolech se jede horizont ještě rychleji. Silný vítr dává šanci roztrhat pole i v ostrých zatáčkách, a tak se nastupuje i za nimi. S nostalgií vzpomínám na kompaktní balík na závodech ve Švýcarsku, tady se pole natáhlo, jedeme hrozné řemeslo jednotlivě za sebou a nástup střídá nástup.
Jedeme hrozné řemeslo. Do kopců 45 km/h, nástupy za zatáčkami, boční vítr, do toho všeho vedro bez metru stínu.
Koukám na sporttester, který vezu poprvé. Asi jsem ho neměl brát, údaje působí hrozivě. Do kopců 45 km/h, nástupy za zatáčkami, boční vítr, do toho všeho vedro bez metru stínu. Vše sedí s údaji, jaké mívám při maximálně čtyřhodinových závodech. Snažím se nepřipouštět si fakt, že jich bude o dvacet víc.
Osamocený bojovník
Zvolil jsem férovou cestu a jedu skutečně sólo. Když na Everest, tak bez kyslíku! To znamená, že nemám tzv. nosiče vody, tedy závodníky, kteří by mi pomáhali na větru dotáhnout balík a hlavně by mi neustále vozili dostatek pití i jídla. Je to nenápadná, ale obrovská pomoc, která se v takových závodech běžně praktikuje.
Já vezu na kole dva velké bidony, dohromady dva litry tekutin. A kupu jídla, které se od druhé hodiny závodu snažím konzumovat po kouscích prakticky v každém kole. Celkově mám určitě dvě kila nákladu navíc. Že to byla dobrá volba, zjišťuji poté, co mi došlo pití a poprvé dopředu avizuji, že v dalším kole budu chtít ionťák.
Na cílové rovině fouká proti. Mým úkolem je tedy posunout se v balíku dopředu, ve vhodný okamžik zahájit sprint na maximum sil směrem ke konci boxové zdi na úplně druhé straně dráhy, chytnout ve velké rychlosti lahev od sprintujícího člena podpůrného týmu do levé ruky, zarvat bidon do košíku a zahájit spurt zpět do skupiny, případně ji stihnout dojet.
Bidon si předáváme ve sprintu.
Vzápětí za pravotočivou zatáčkou následuje horizont, takže pobyt v oblasti nejvyšších tepů se protahuje na nějakou minutu. Když jedu zcela odrovnán se svěšenou hlavou z kopce dolů, uvědomuji si, že těchto rychlostních občerstvovacích vložek bude přibývat a že sólo jízda bez podpory na trati je tvrdý oříšek. Ale vybral jsem si to. Poctivý boj!
Prvních osm hodin jedeme vysoké tempo ve velkém větru, kdy jsem rád, že se dokážu občas najíst a hlavně absolvovat bolestivou cestu za občerstvením a pitím, které mi obětavě mixují chlapi za boxovou zdí dle mých pokynů.
Po třech stovkách kilometrů mám průměrný tep 148 za minutu. Čtrnáct dní před odjezdem na Slovensko jsem měl v cíli 160 kilometrů dlouhého závodu namotaného po rakouských, slovinských a italských Alpách 143 tepů za minutu. Druhý v pořadí jednotlivců, sympatický slovenský jezdec Martin Bánovský, několikrát vystupuje a odjíždí nabrat energii do boxů. Já valím dál, držím se s nejrychlejšími jezdci z vícečlenných týmů a říkám si, že jsem ve spirále, která zcela jistě povede dolů.
Naděje umírá poslední
Jedu na svém limitu, kalorie pálím po tisících, přišla další z nutných předávek. Beru lahev, foukne proti a po sprintu pod horizont, kde mám na skupinku rychlíků z týmů tak deset metrů, svěsím nohy a jen kroutím hlavou. Přidávám se do hloučku, s nímž jede i Martin, který mi říká, že kvůli větru je závod mnohem pomalejší než rok předtím. Povídám mu o svém snu dát přes 900 kilometrů a on mě ujišťuje, že to letos asi nepůjde. Cítím se dost vyčerpaně a ta informace mi moc nepomáhá. Je mi jedno, že s velkým náskokem vedu kategorii sólo, přijel jsem bojovat o devět kil.
Dostávám se do fyzické i psychické krize, mozek mi zaplavují pocity beznaděje a hlavou mi rezonuje otázka: „Co když ujedu 152 kol?“ To je totiž přesně 899,84 km. Křičím na kluky, ať mi spočítají, kolik je 900 děleno 24. V dalším kole už visí Axl na boxové zdi a drží tabulku s nápisem „37,5“. Koukám na průměr na sporttesteru, který je 38,9 km/h, a vím, že pokud by se snad můj sen splnil, bude to hodně těsné.
Závod v číslechZa 24 hodin ujeto: 911,68 km = 154 kol Průměrná rychlost: 38 km/h Průměrná tepová frekvence: 129/min = 185 760 úderů srdce celkem Energie: spáleno 17 000 kcal Umístění: 1. místo v kategorii sólo (zároveň by to stačilo na prvenství v závodě dvojic či čtvrtou příčku ve čtveřicích) |
Večer přestalo foukat, sluníčko již také nemá takovou sílu a navíc mě dojíždí balík těch nejrychlejších týmů. Je načase zkusit se s nimi zase udržet a nakroutit rychlé kiláky.
Noc je dlouhá, kluci se v boxech střídají v autě tou dobou sloužícím jako ložnice. Nad okruhem se objevuje krásný srpek měsíce zbarvený do oranžova. Vzhlížím k němu, ke hvězdám a tak trochu i mým babičkám a dědům, kteří mně ohromně fandili a v posledních dvou letech odešli tam nahoru. Do toho mě nakopává i svítání a povzbuzování chlapů na boxové zdi. Konečně mám pocit, že není nic ztraceno!
A je to doma!
Skvěle zvládnutá a adrenalinem okořeněná noc mi vlila krev do žil, nicméně tempo týmů soupeřících o konečné pořadí vygradovalo v takový fičák, že se mi z toho až zamotala hlava. Nejsem už schopen přijímat pevnou stravu. Z rohlíků se šunkou nebo sýrem či kuliček z rýžové kaše a sušeného ovoce se mi zdvihá kufr. Kluci mě udržují při životě banány, syrovátkovým drinkem a Coca-Colou, která mi díky šikovnosti amerických chemiků nepřestala chutnat.
Poslední tři hodiny už jsou jenom o autopilotovi, civění na displej, snaze nevnímat šílené bolesti otlačených plosek nohou a vystřelující bolesti krční páteře. Jsem rád za každou možnost se s někým chvíli svézt a pokecat.
Poslední asi hodinu a půl vnímám svět lehce rozmazaně. Co vidím ale zcela jasně, je stále větší dosažitelnost našeho cíle. Poslední, 154. kolo, do něhož vjíždím s povzbuzením od manželky a holek, které mi čte Axl z mobilu, dokončuji asi 17 sekund před vypršením čtyřiadvaceti hodin od startu. Na cílové tabuli u mého jména svítí „911,68 km“. Zdvihám ruce a pohled opět k nebi, kde už není měsíc s hvězdami, ale sluníčko.
Dle pravidel mohu ještě absolvovat jeden okruh. Nemám motivaci, kromě jednoho čurání jsem při závodě vůbec nestavěl, tak teď už žádné bonusy využívat nehodlám. Navíc jaké hezčí číslo může mít na kontě kluk se sbírkou poršáků (angličáků ve vitrínce, nikoliv aut v garáži) než 911? A za tím Jágrovu 68!
Za cílovou páskou padám tátovi na rameno a říkám mu, že jsem tam nechal úplně všechno. Axl mé počínání vystihuje hláškou: „Předjel jsi několikrát sám sebe.“
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
